ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.340.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 340/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. M. H., proti žalovanému Ing. A. Š., , o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 Cm 1430/2009, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Ing. Pavla Mádla, narozeného 2. ledna 1959, bytem ve Vodňanech, Vodňanské Svobodné Hory 9, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS 5051/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. srpna 2011, č. j. 13 Cmo 74/2011-29, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. srpna 2011, č. j. 13 Cmo 7412011-29, k odvolání žalobce potvrdil usnesení ze dne 22. března 2011, č. j. 27 Cm 143012009-22, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích odmítl žalobu o určení pravosti pohledávky ve výši 3,443.000,- Kč.
Odvolací soud − cituje ustanovení §160 odst. 1 a 4, §197 odst. 2 a §198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a ustanovení §13 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení, a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona (dále jen „vyhláška“) − shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobu o určení pravosti nevykonatelné pohledávky podal žalobce opožděně.
Přitom zdůraznil, že „lhůta pro podání incidenční žaloby je počítána od termínu přezkumného jednání, kdy došlo k popření pohledávky. Odlišně je lhůta vymezena pro věřitele, kteří se neúčastnili přezkumného jednání, kde byla přezkoumávána jejich pohledávka. Bude-li věřiteli doručeno vyrozumění insolvenčního správce o popření jeho pohledávky později než šestnáctý den po konání přezkumného jednání, skončí lhůta pro podání incidenční žaloby patnáctým dnem po doručení vyrozumění insolvenčního správce. Pokud by naopak vyrozumění insolvenčního správce bylo věřiteli doručeno dříve než patnáctý den po konání příslušného přezkumného jednání, skončí lhůta pro podání incidenční žaloby věřiteli až třicátý den po soudním roku, jako ostatním věřitelům, jejichž pohledávka byla popřena a nikoli patnáctý den po doručení vyrozumění. Lhůta pro podání incidenční žaloby je lhůtou hmotněprávní; poslední den lhůty musí být incidenční žaloba doručena podatelně insolvenčního soudu“.
V dané věci začala žalobci běžet zákonná třicetidenní lhůta k podání žaloby 24. dubna 2009, neboť žalobci (který se neúčastnil přezkumného jednání, u něhož byla popřena jeho nevykonatelná pohledávka), bylo vyrozumění žalovaného (§197 odst. 2 insolvenčního zákona) doručeno dvanáctý den po konání přezkumného jednání (7. května 2009), a „její běh marně skončil“ 25. května 2009 (pondělí). Jelikož žaloba byla doručena soudu až 2. června 2009, tj. v době, kdy k popřené sporné pohledávce nelze již přihlížet (§198 odst. 1 insolvenčního zákona), soud prvního stupně ji po právu odmítl jako opožděnou podle §160 odst. 4 insolvenčního zákona.
Na uvedeném závěru − pokračoval odvolací soud − nemůže nic změnit ani okolnost, „že ve vyrozumění absentuje poučení o tom, že lhůta třiceti dnů k podání žaloby od přezkumného jednání neskončí dříve než uplynutím patnácti dnů od doručení vyrozumění (§13 odst. 2 vyhlášky), neboť v projednávané věci se tato právní úprava vzhledem k datu doručení vyrozumění neuplatní, a proto neuvedení poučení o této lhůtě ve vyrozumění je nečiní neúčinným. Pokud žalobce vytýkal, že vyrozumění neobsahuje další zákonné náležitosti, mohl by se soud těmito věcnými námitkami zabývat event. v rámci projednání věci, avšak na včasnost podání žaloby nemají tyto okolnosti vliv“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel připouští, že vyrozumění o popření jeho pohledávky mu bylo doručeno 7. května 2009, přičemž „zřejmě přehlédl, že v poučení je uvedena lhůta pro podání žaloby třicet dnů od přezkumného jednání a počítal ji až od doručení vyrozumění obdobně jako tomu bylo u řízení vedených podle zákona č. 328/1991 Sb. Právě neuvedení lhůty patnácti dnů ode dne doručení vyrozumění však bylo hlavní příčinou, proč nebyla žaloba podána včas, neboť její uvedení by nepochybně nepřehlédl, poněvadž se jedná o lhůtu novou, nezaměnitelnou s úpravou dle zákona č. 328/1991 Sb“.
Dále poukazuje na výslovné znění ustanovení §13 odst. 2 vyhlášky, s tím, že „vyrozumění mělo i řadu dalších vad“, nesprávně byl ve vyrozumění označen i věřitel, kterým je správce konkursní podstaty, nikoli úpadce zastoupený správcem. Podle názoru dovolatele obsah vyrozumění „vykazuje takové nedostatky, které způsobují jeho neúčinnost ve vztahu k žalobci a nelze s ním spojovat vznik následků předpokládaných insolvenčním zákonem“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle ustanovení §7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu je − bez dalšího − přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.; podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam (formulovanou ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití §237 odst. 1 a 3 o. s. ř.), má Nejvyšší soud za obsolentní z příčin popsaných např. v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2009, uveřejněného pod číslem 151/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Podle ustanovení §160 insolvenčního zákona (ve znění účinném k datu přezkumného jednání a doručení vyrozumění) incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby (odstavec 1). Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne. Stejně postupuje, má-li žaloba nedostatky, které se nepodařilo odstranit a které mu brání v řízení o ní pokračovat (odstavec 4).
Podle ustanovení §190 odst. 1 insolvenčního zákona přezkoumání přihlášených pohledávek se děje na přezkumném jednání nařízeném insolvenčním soudem.
Podle ustanovení §197 insolvenčního zákona výsledek přezkumného jednání zapíše insolvenční správce do seznamu přihlášených pohledávek; takto upravený seznam tvoří součást zápisu o přezkumném jednání. Věřitelům, kteří o to požádají, vydá insolvenční soud z tohoto seznamu výpis (odstavec 1). Věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, jehož se nezúčastnil, o tom insolvenční správce písemně vyrozumí, a to i tehdy, je-li popření uvedeno v upraveném seznamu přihlášených pohledávek (odstavec 2).
Podle ustanovení §198 odst. 1 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle §197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.
Podle ustanovení §13 vyhlášky písemné vyrozumění o popření nevykonatelné pohledávky obsahuje označení insolvenčního soudu včetně spisové značky, pod kterou je insolvenční řízení vedeno, označení dlužníka a označení věřitele, jemuž je toto vyrozumění určeno, údaje umožňující identifikaci popřené nevykonatelné pohledávky, informaci o tom, zda tato pohledávka byla popřena co do pravosti, výše nebo pořadí, stanovisko dlužníka, datum a podpis insolvenčního správce. U pohledávky popřené co do výše se ve vyrozumění uvede, v jaké výši byla insolvenčním správcem popřena, u pohledávky popřené co do pořadí se ve vyrozumění uvede, v jakém pořadí má být pohledávka podle insolvenčního správce uspokojena (odstavec 1). Vyrozumění dále obsahuje poučení, že pokud nepodá věřitel, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena, proti insolvenčnímu správci u insolvenčního soudu žalobu na určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky, nebude k pohledávce popřené co do pravosti nadále v insolvenčním řízení přihlíženo a pohledávka popřená co do výše nebo pořadí se bude pokládat za zjištěnou ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření insolvenčním správcem. Ve vyrozumění se uvede i poučení, že věřitel, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena, se v podané žalobě může jako důvodu vzniku pohledávky dovolávat jen skutečností uvedených v přihlášce nebo při přezkumném jednání a dále skutečností, o kterých se věřitel dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku. Vyrozumění dále obsahuje poučení o tom, že lhůta k podání žaloby činí 30 dnů od přezkumného jednání a že tato lhůta neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění (odstavec 2).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že již v usnesení ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010, uveřejněném pod číslem 97/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož poučení, jak má v insolvenčním řízení postupovat přihlášený věřitel, jehož nevykonatelná pohledávka byla při přezkumném jednání účinně popřena co do pravosti, výše nebo pořadí, se takovému věřiteli v případě, že je při přezkumném jednání přítomen, má dostat již při tomto jednání. Nestane-li se tak, pak písemné vyrozumění ve smyslu ustanovení §197 odst. 2 insolvenčního zákona, splňující náležitosti vymezené vyhláškou, musí insolvenční správce zaslat nejen těm věřitelům popřené nevykonatelné pohledávky, kteří se přezkumného jednání nezúčastnili, nýbrž i těm věřitelům popřené nevykonatelné pohledávky, kterým se − ač byli přítomni − náležitého poučení při přezkumném jednání nedostalo.
Jde-li náležitosti písemného vyrozumění (§197 odst. 2 insolvenčního zákona), tyto určuje ustanovení §13 vyhlášky, přičemž (mimo jiné) vyžaduje, aby vyrozumění obsahovalo poučení o tom, že lhůta k podání žaloby činí 30 dnů od přezkumného jednání a že tato lhůta neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění. Význam zmíněného poučení přitom zcela zjevně spočívá v tom, aby se do sféry dispozice věřitele popřené nevykonatelné pohledávky dostala informace ohledně délky lhůty k podání žaloby o určení pravosti pohledávky a ohledně data počátku jejího běhu. Současně je nepochybné, že poučení ohledně (možného) prodloužení třicetidenní lhůty k podání žaloby o 15 dní od doručení vyrozumění má smysl − jak správně dovodil i odvolací soud − (jen) tehdy, bylo-li vyrozumění doručeno věřiteli v době, kdy již uplynulo minimálně 16 dní od přezkumného jednání (v opačném případě totiž o prodloužení lhůty k podání žaloby uvažovat nelze).
Promítnuto do poměrů projednávané věci, jakkoli poučení obsažené ve vyrozumění žalovaného (vzhledem k absenci údaje, podle něhož třicetidenní lhůta k podání žaloby neskončí dříve než uplynutím patnácti dnů od doručení vyrozumění) požadavku ustanovení §13 vyhlášky plně nevyhovuje, uvedené pochybení insolvenčního správce se nemohlo negativně projevit v poměrech žalobce v tom smyslu, že by nebyl dostatečně poučen o délce lhůty k podání žaloby o určení pravosti pohledávky a o počátku jejího běhu.
Nejvyšší soud proto (přes označený nedostatek vyrozumění) shledal správným závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobce podal žalobu o určení pravosti nevykonatelné pohledávky po uplynutí zákonem stanovené lhůty a soud prvního stupně takovou žalobu právem odmítl. Na výše uvedeném přitom není způsobilá nic změnit ani výhrada dovolatele, že „vyrozumění mělo řadu dalších vad, nesprávně byl označen i věřitel ...“; dílem jde o námitku neodůvodněnou, dílem, jde-li o označení věřitele, neopodstatněnou, když osoba věřitele je z vyrozumění zřejmá.
Jelikož se Nejvyšší soud s právním posouzením věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, ztotožnil, přičemž neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §202 odst. 1 insolvenčního zákona, když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu