ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.347.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 347/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobců a) S. M., a b) P. M., obou zastoupených Mgr. Ivanou Quittovou, advokátkou, se sídlem v Novém Jičíně, Msgr. Šrámka 1183/20, PSČ 741 01, proti žalované Ing. S. F., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně Zbrojovka Jablůnka a. s. „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 47 67 36 05, zastoupené Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem, se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, PSČ 301 00, o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 Cm 24/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. září 2011, č. j. 6 Cmo 9/2011-299, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům k rukám společným a nerozdílným na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.428,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 21. září 2011, č. j. 6 Cmo 9/2011-299, mimo jiné potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 25. ledna 2011, č. j. 34 Cm 24/2005-263, jímž Krajský soud v Ostravě vyloučil z konkursní podstaty úpadkyně „nástěnné kompozice Živly akademické sochařky V. J. (položka 75 soupisu konkursní podstaty)“ [dále jen „sporná věc“].
Přitom šlo o v pořadí třetí rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první rozsudek ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 34 Cm 24/2005-35, jímž Krajský soud v Ostravě žalobě vyhověl, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 6 Cmo 14/2006-74, zrušil a druhý rozsudek ze dne 13. února 2009, č. j. 34 Cm 24/2005-157, jímž soud prvního stupně žalobu zamítl, Vrchní soud v Olomouci ze dne 26. května 2010, č. j. 6 Cmo 86/2009-212, (opět) ve výroku ve věci samé ohledně sporné věci zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že v řešení dovolatelkou předestřených otázek, zda „je v souladu se zákonem, aby důvodem vydržení byl tzv. právní omyl (nikoli skutkový omyl) držitele věci“ a zda „může být držitel věci držitelem oprávněným jen na základě svého zjevného právního omylu, to vše s akcentem k všeobecně platnému a uznávanému postulátu – neznalost zákona neomlouvá“, rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal.
Právní závěr, podle něhož omyl držitele může být skutkový nebo právní, přičemž právní omyl spočívá v neznalosti nebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků a právních skutečností, přičemž je omluvitelný tehdy, jestliže se držitel omylu nemohl vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat, totiž Nejvyšší soud formuloval např. v rozsudku ze dne 18. března 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007. V rozsudku ze dne 27. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, uveřejněném pod číslem 90/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se Nejvyšší soud jednak přihlásil k závěru, podle něhož právní omyl držitele, vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, když se držitel ujímá držby, není omluvitelný, jednak zdůraznil, že titulem (byť i putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci; v případě pozemků lze takto nabýt oprávněnou držbu i tehdy, jestliže tento pozemek nebyl předmětem dědického řízení, avšak sousedí s pozemkem, který věřitel nabyl v dědickém řízení a to za předpokladu, že dědic se ujal jeho držby (respektive držby spoluvlastnického podílu) a přitom jednal v omluvitelném omylu, že jde o část pozemku, který zdědil.
Shora uvedené závěry se přitom obdobně bez jakýchkoli pochybností uplatní i v poměrech projednávané věci, a to z hlediska posouzení omylu žalobců, co do povahy sporné věci jako součásti nemovitosti, jejímiž vlastníky se žalobci stali, jako omylu omluvitelného.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobcům vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Náklady dovolacího řízení žalobců v dané věci sestávají ze sazby mimosmluvní odměny, určené z tarifní hodnoty podle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve výši 25.000,- Kč, a to za společný úkon při zastupování dvou osob (§12 odst. 4 advokátního tarifu) v částce 1.680,- Kč za každou zastupovanou osobu a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 16. ledna 2012), a celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty činí 4.428,60 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. května 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu