ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.3828.2011.3
sp. zn. 29 Cdo 3828/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Merfin, a. s. v likvidaci, se sídlem v Dobrušce, nám. F. L. Věka 17, identifikační číslo osoby 48 15 49 11, proti žalovaným 1) R. H. , zastoupenému JUDr. Evou Doležalovou, advokátkou, se sídlem v Trutnově, Horská 888, PSČ 541 01 a 2) J. L. , zastoupenému JUDr. Miroslavem Kutějem, advokátem, se sídlem v Náchodě, Müllerova 369, PSČ 547 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 203/2002, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2011, č. j. 9 Cmo 393/2007-307, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. března 2006, č. j. 43 Cm 203/2002-153, zrušil v celém rozsahu směnečný platební rozkaz ze dne 18. září 2002, č. j. 43 Sm 359/2002-23, jímž původně uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 927.014,- Kč s 6% úrokem od 31. prosince 1999 do zaplacení, směnečnou odměnu 31.081,- Kč a náklady řízení v částce 38.560,- Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že směnka, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (dále jen „sporná směnka“), byla vystavena jako blankosměnka (s nevyplněnými údaji směnečné sumy, data splatnosti a platebního místa), s tím, že podle směnečného vyplňovacího prohlášení ze dne 19. listopadu 1997 zajišťovala veškeré pohledávky z leasingové smlouvy č. 970011733 ze dne 19. listopadu 1997, uzavřené mezi žalobkyní (jako pronajímatelkou) a prvním žalovaným (jako nájemcem) [dále jen „leasingová smlouva“]. Přitom ujednání obsažené v čl. 5 bodu 5.4 „všeobecných smluvních podmínek finančního pronájmu (leasingu) movitých předmětů“ (jež byly nedílnou součástí leasingové smlouvy – dále jen „všeobecné smluvní podmínky“), podle něhož má pronajímatel právo požadovat po nájemci v případě události, která má za následek trvalé vyřazení předmětu leasingu z provozu, úhradu i v budoucnu splatných splátek nájemného, posoudil jako rozporné se zásadami poctivého obchodního styku, neboť „nelze učinit splatnými ty splátky, které dosud nevznikly“. Jelikož první žalovaný uhradil všechny leasingové splátky splatné do okamžiku, kdy byl předmět leasingu (osobní automobil) odcizen, respektive do doby, kdy bylo žalobkyni poskytnuto pojistné plnění, uzavřel, že žalobkyni nárok na zaplacení splátek, které se měly stát splatnými po krádeži předmětu leasingu, a tudíž ani nárok na smluvní pokutu za prodlení s úhradou těchto splátek, nevznikl.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně [jsa vázán právním názorem formulovaným v rozsudku ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 987/2009, jímž Nejvyšší soud zrušil (ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným) v pořadí první rozsudek odvolacího soudu ze dne 31. října 2007, č. j. 9 Cmo 393/2007-221] rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byl proti prvnímu žalovanému zrušen směnečný platební rozkaz co do směnečné odměny ve výši 27.991,- Kč a nákladů řízení ve výši 1.350,- Kč, potvrdil (první výrok), dále tento rozsudek ve vztahu k prvnímu žalovanému změnil tak, že směnečný platební rozkaz co do směnečné sumy 927.014,- Kč s 6% úrokem od 31. prosince 1999 do zaplacení, směnečné odměny 3.090,-Kč a nákladů řízení v částce 37.210,- Kč ponechal v platnosti, s tím, že povinnost prvního žalovaného je co do výše směnečné sumy 259.847,- Kč společná a nerozdílná s druhým žalovaným, kterému byla tato povinnost uložena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2007, č. j. 9 Cmo 393/2007-221. Dále prvnímu žalovanému uložil zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 2.112,- Kč (druhý výrok) a žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 37.210,- Kč (třetí výrok).
Odvolací soud – vycházeje z čl. I. §10 zákona č. 191/1950 Sb. − po zopakování důkazů listinami (směnečným vyplňovacím prohlášením ze dne 19. listopadu 1997, leasingovou smlouvou a všeobecnými smluvními podmínkami) na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že prvnímu žalovanému se v rozsahu měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zdůraznil, že žalobkyně byla oprávněna „vyplnit do údaje splatnosti jakékoli datum po dni splatnosti jakékoli pohledávky žalobkyně nebo její části nebo jejího příslušenství z leasingové smlouvy, jako směnečnou sumu jakoukoli částku zahrnující veškeré pohledávky žalobkyně z leasingové smlouvy včetně příslušenství, smluvních pokut a neuhrazených odměn, které budou splatné ke dni splatnosti směnky a jako místo platební jakýkoli údaj“. Dle čl. 5 bodu 5.4 všeobecných smluvních podmínek, které jsou součástí leasingové smlouvy, měla pronajímatelka (žalobkyně) právo v případě události, která má za následek trvalé vyřazení předmětu leasingu z provozu, požadovat po nájemci (prvním žalovaném) úhradu všech neuhrazených splátek nájemného za dobu, na kterou byla leasingová smlouva uzavřena, včetně splátek budoucích, a to bez ohledu na pojištění. Podle čl. 7 bodu 7.2 všeobecných smluvních podmínek není-li v leasingové smlouvě stanoveno jinak, činí smluvní pokuta při porušení povinnosti platit včas splátky nájemného v dohodnuté výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení. V čl. V. leasingové smlouvy účastníci smlouvou založeného vztahu dohodou stanovili jinak, „a to tak, že dojde-li ze strany nájemce k prodlení při placení splátek, bude nájemci účtováno penále z příslušné nezaplacené splátky ve výši 1 % za každý den prodlení“.
Odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 (jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 24/2011“), odvolací soud akcentoval, že v situaci, kdy žalobkyně ve smlouvě s prvním žalovaným sjednala pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodu na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek, nejde o výkon práva v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po předčasném ukončení leasingové smlouvy.
Jelikož v poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že žalovaný poté, co „bylo vyplaceno“ žalobkyni pojistné plnění za odcizený předmět leasingu, „zbývající“ leasingové splátky neuhradil a dostal se s jejich plněním do prodlení, vznikl žalobkyni vůči prvnímu žalovanému i nárok na smluvní pokutu ve sjednané výši. Doplnila-li žalobkyně do blankosměnky směnečnou sumu odpovídající součtu nezaplacených leasingových splátek po zániku leasingové smlouvy a smluvní pokuty za prodlení s jejich úhradou (za období od 13. července 1998 do 31. prosince 1999), postupovala v souladu s vyplňovacím prohlášením; námitku prvního žalovaného co do nedostatku předpokladů pro vyplnění blankosměnky „tudíž nelze mít za prokázanou a důvodnou“. Totéž platí o námitce promlčení směnečného nároku, když není pochyb o tom, že směnka byla splatná 31. prosince 1999 a žaloba na její zaplacení podána u soudu 15. dubna 2002, tj. v průběhu tříleté promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, maje za to, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle dovolatele odvolací soud nerespektoval názor dovolacího soudu vyjádřený v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 987/2009. Přitom „z opakovaného jednání u Vrchního soudu v Praze nevyplynulo nic, co by odporovalo původnímu názoru a obraně odvolatele, když všechny leasingové splátky hradil, předpoklady pro vyplnění vystavené blankosměnky vůbec nenastaly, neboť žalovaný veškeré závazky vzniklé na základě leasigové smlouvy splnil, přičemž po zániku leasingové smlouvy v důsledku odcizení předmětu leasingu již žalobkyni žádné další nároky z leasingové smlouvy vzniknout nemohly“.
Současně namítl podjatost předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. D. M., která „předsedala senátu u jednání dne 4. května 2011, když podle názoru dovolatele je vůči němu zcela zaujatá, což bylo patrno z jednání, u kterého dovolatel osobně byl přítomen a naprosto nerespektovala názor dovolacího soudu“.
Dovolání prvního žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud jako zjevně bezdůvodné podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Učinil tak především proto, že – jak správně uvedl i odvolací soud – v R 24/2011 formuloval a odůvodnil závěr, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v poměrech projednávané věci a na nějž v podrobnostech odkazuje, podle kterého sjedná-li leasingová společnost (pronajímatelka) ve smlouvě s leasingovým nájemcem pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodu na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, není výkon tohoto práva v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy (v poměrech dané věci po odcizení předmětu leasingu prvnímu žalovanému a úhradě pojistného plnění žalobkyni).
Přitom je zcela zjevné, že dovolatel právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a podle něhož žalobkyni vzniklo právo na úhradu všech sjednaných leasingových splátek (tj. i splátek splatných po odcizení předmětu leasingu), nijak nezpochybnil (pouze tvrdil – a to v rozporu s výše zmíněným R 24/2011, že „po zániku leasingové smlouvy v důsledku odcizení předmětu leasingu žalobkyni žádné další nároky z leasingové smlouvy vzniknout nemohly“). Rovněž nevznesl ani žádné výhrady ve vztahu k závěru o prodlení s placením leasingových splátek a ke vzniku nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty včetně její výše.
Přitom − jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. – Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).
Konečně ve vztahu k dovolatelem vznesené námitce „podjatosti“ předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. D. M. Nejvyšší soud dodává, že touto výhradou dovolatel vystihuje zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., ke které je Nejvyšší soud u přípustného dovolání povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) Pro závěr o existenci takové vady je však určující obsah spisu (k jejímu zjištění nelze provádět dokazování – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005 uveřejněný pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); z obsahu spisu však skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že ve věci v odvolacím řízení rozhodoval vyloučený soudce, neplynou.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. června 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu