ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.3967.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 3967/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce TRIGAL s. r. o. , se sídlem Nespekách 81, PSČ 257 22, identifikační číslo osoby 26155729, zastoupeného JUDr. Ivo Beránkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, PSČ 186 00, proti žalovanému Ing. M. N., CSc. , jako správci konkursní podstaty úpadce FIRST a. s., o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 27/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. května 2011, č. j. 15 Cmo 28/2011-23, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 17. prosince 2010, č. j. 58 Cm 27/2010-12, Městský soud v Praze zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobce (TRIGAL s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce FIRST a. s.) vyloučení budov – staveb „neevidovaných na pozemcích v katastrálním území V.“ (dále jen „sporné budovy“) z konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku), rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a žalobci vrátil soudní poplatek (bod III. výroku).
Soud vyšel z toho, že rozsudkem ze dne 12. června 2009, č. j. 41 Cm 103/2008-358, Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému vyloučení nemovitostí – „provozního a skladového areálu s příslušenstvím a pozemků zapsaných v katastrálním území V.“ z konkursní podstaty úpadce. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 3. června 2010, č. j. 13 Cmo 254/2009-441, který nabyl právní moci dne 2. července 2010.
Na tomto základě soud – cituje ustanovení §103, §104 odst. 1 a §159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že po celou dobu trvání řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 103/2008 (původně pod sp. zn. 41 Cm 51/2001) bylo účastníky akceptováno to, čeho se sám žalobce domáhal, tedy že předmětem žaloby je vydání nemovitostí žalobcem označených jako – provozní a skladový areál s příslušenstvím a pozemky zapsané v katastrálním území V. Žalobce tedy v tomto řízení uplatnil týž nárok jako v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 41 Cm 103/2008, ve kterém bylo již pravomocně rozhodnuto. Projednání této věci proto brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Novou žalobu soud hodnotí jako ryze účelovou se zřetelnou snahou o zmaření následného prodeje nemovitostí zapsaných v konkursní podstatě úpadce a o prodloužení konkursního řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že projednání věci brání překážka věci rozsouzené. S poukazem na tvrzení žalobce, podle něhož sporné budovy nejsou zapsány v katastru nemovitostí jako samostatné nemovité věci v právním slova smyslu, odvolací soud uzavřel, že je možné na ně pohlížet „maximálně jako na příslušenství budovy“.
K námitce žalobce odvolací soud uvedl, že aktualizovaný soupis konkursní podstaty, v němž podle žalobce jako příslušenství budovy žalovaný označil i sporné budovy, byl pořízen (již) dne 18. února 2010, zatímco rozsudek ve věci sp. zn. 41 Cm 103/2008 nabyl právní moci až dne 2. července 2010. Podle odvolacího soudu proto bylo o odvolání žalobce rozhodnuto (dne 3. června 2010) v době, kdy již aktualizovaný soupis konkursní podstaty (do něhož již měly být i podle žalobce zahrnuty sporné budovy) existoval.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §239 odst. 2 písm. a / o. s. ř., uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel zdůrazňuje, že žalovaný jako správce konkursní podstaty zahrnul sporné budovy poprvé do aktualizovaného soupisu konkursní podstaty ze dne 18. února 2010 a označil je jako „budovy – stavby neevidované na pozemcích v katastrálním území V.“. Má za podstatné, že tento soupis byl pořízen až poté, co bylo v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 103/2008 rozhodnuto v prvním stupni (dne 12. června 2009). Z uvedeného dovozuje, že rozsudek soudu prvního stupně nemohl v době svého vyhlášení reflektovat soupis konkursní podstaty ze dne 18. února 2010. Podle jeho názoru naopak soudy vycházely ze soupisu ze dne 12. března 2003, v němž byly nemovitosti označeny jako „provozní a skladový areál včetně pozemku na P. V., zast. plocha 1901/13, ost. plocha pro k. ú.“.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení sporných budov jako příslušenství budovy. Tvrdí, že nejde o budovy, které by měly být ve smyslu §121 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, trvale užívány společně s budovou. Jde o restaurační zařízení a ubytovnu, zatímco v budově jsou umístěny kanceláře a obchody.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jelikož napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř.; není však důvodné.
Podle §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jednou z těchto podmínek je i neexistence překážky věci rozsouzené (res iudicata). Podle §159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Podle §104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.
Rozhodovací praxe obecných soudů je ustálena v závěru, podle kterého tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již skončeného řízení. Shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněného pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněného pod číslem 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněného pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V posuzované věci není sporu o tom, že je dána totožnost účastníků řízení (žalobce a žalovaného) a že obě žaloby vycházejí ze shodných skutkových tvrzení (o tom, z jakých důvodů požaduje žalobce vyloučení sporných budov ze soupisu konkursní podstaty úpadce). Dovolatel zpochybňuje závěr soudů nižších stupňů, že jde i o stejný nárok.
Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že pro posouzení důvodnosti dovolání není podstatná polemika dovolatele se závěrem odvolacího soudu, podle něhož jsou sporné budovy „maximálně příslušenstvím budovy“. Rozhodující je to, zda se žalobce v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 103/2008, které skončilo pravomocným zamítnutím žaloby, domáhal vyloučení i těchto sporných budov.
Ze spisu vedeného u Městského soudu v Praze sp. zn. 41 Cm 103/2008 (dříve sp. zn. 41 Cm 51/2001) vyplývá, že žalobce se v označeném řízení domáhal toho, aby „z konkursní podstaty úpadce FIRST a.s. byly vyloučeny nemovitosti – provozní a skladový areál s příslušenstvím a pozemky, zapsané na listu vlastnictví v k. ú. V.“. Ve vylíčení rozhodujících skutečností uváděl, že tyto nemovitosti (areál) nabyl od pozdějšího úpadce na základě zpochybňované kupní smlouvy ze dne 22. února 2000, kterou k této žalobě připojil včetně znaleckého posudku soudního znalce Ing. K. U. ze dne 13. února 2000. Předmětem kupní smlouvy byly „nemovitosti – provozní a skladový areál s příslušenstvím a pozemky o výměře 2.425 m2 (zastavěná plocha) o výměře 2.874 m2 (ostatní plocha) v k. ú. V., zapsané na listu vlastnictví katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Praze“ tak, jak jsou tyto nemovitosti popsány ve znaleckém posudku soudního znalce Ing. K. U. ze dne 13. února 2000. Z označeného znaleckého posudku se podává, že uvedené nemovitosti jsou tvořeny objekty skladového a provozního areálu s pozemky, k. ú. V., a příslušenstvím sestávajícím z venkovních úprav. Jako oceňované objekty byly ve znaleckém posudku jednotlivě uvedeny: centrální objekt, jídelna a bufet, ubytovna, sklad hutního materiálu a náhradních dílů, sklad hutního materiálu, vrátnice a sklad, dílna, galvanizovna a garáže.
Rozsudkem ze dne 12. července 2009, č. j. 41 Cm 103/2008-358, Městský soud v Praze zamítl žalobu, aby „žalovaný byl uznán povinným vyloučit z konkursní podstaty úpadce FIRST a. s. nemovitosti – provozní a skladový areál s příslušenstvím a pozemky parc. zapsané na listu vlastnictví v k. ú. V.“. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. června 2010, č. j. 13 Cmo 254/2009-441, který nabyl právní moci dne 2. července 2010, rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil.
Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud uzavírá, že nemá žádných pochyb o tom, že žalobce učinil předmětem řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 103/2008 veškeré nemovitosti, které – podle svého tvrzení – nabyl od pozdějšího úpadce na základě kupní smlouvy ze dne 22. února 2000. V žalobě je označil jako „provozní a skladový areál s příslušenstvím“ a specifikovanými pozemky, tedy v souladu s vymezením předmětného areálu v kupní smlouvě a znaleckém posudku, na který smlouva výslovně odkazovala. Požadoval-li tedy žalobce vyloučení „provozního a skladového areálu se vším příslušenstvím“, domáhal se i vyloučení sporných budov, které nyní označuje jako „stavby neevidované na pozemcích v katastrálním území V.“ a jejichž vyloučení se opětovně domáhá žalobou ze dne 16. září 2010.
Jak správně zdůraznil odvolací soud, v řízení nebylo sporu o tom, že v době, kdy Vrchní soud v Praze rozhodoval o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2009, č. j. 41 Cm 103/2008-358, byly sporné budovy zapsány v konkursní podstatě úpadce. Svědčí o tom i aktualizovaný soupis konkursní podstaty ze dne 18. února 2010, na který poukazoval sám dovolatel. Protože i pro odvolací řízení platí, že pro soud je rozhodující skutkový stav v době vyhlášení rozhodnutí (§154 odst. 1, §211 o. s. ř.), není důvodná námitka dovolatele, že „rozsudek (soudu prvního stupně) nemohl reflektovat soupis konkursní podstaty ze dne 18. února 2010“. Podstatné je, že v době rozhodování odvolacího soudu byly sporné budovy nepochybně zapsány v soupisu konkursní podstaty úpadce.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž správné a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dán není.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř..
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl s podaným dovoláním úspěšný, avšak žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu