ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.4321.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 4321/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v konkursní věci dlužníka P. Ř. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, PSČ 500 02, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 K 26/2007, o návrhu věřitele Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2010, č. j. 1 Ko 28/2010-446, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 1. dubna 2010, č. j. 40 K 26/2007-400, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „konkursní soud“) k návrhu věřitele Československé obchodní banky, a. s. (dále též jen „banka“) prohlásil konkurs na majetek dlužníka P. Ř. (bod I. výroku).
Konkursní soud dospěl k závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, poukazuje na to, že banka má vůči dlužníku pohledávku po lhůtě splatnosti ve výši 2.560.504,33 Kč, podle směnečného platebního rozkazu ze dne 3. září 2007, č. j. 54 Sm 225/2007-12, vydaného Městským soudem v Praze. Dalším věřitelem s pohledávkou vůči dlužníku po lhůtě splatnosti ve výši 7.655.347,50 Kč (z úvěrové smlouvy ze dne 4. října 2005) podle platebního rozkazu ze dne 18. června 2009, č. j. 42 Cm 65/2009-13, vydaného Krajským soudem v Brně, je 1. TZ, družstevní záložna (po změně firmy jde o Záložnu CREDITAS, spořitelní družstvo) [dále jen „záložna“].
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení konkursního soudu ve výroku o prohlášení konkursu.
Odvolací soud přitakal konkursnímu soudu v závěru, že dlužník je ve smyslu §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), v úpadku ve formě platební neschopnosti, jelikož má nejméně 2 věřitele (banku a záložnu), vůči kterým po delší dobu (minimálně od roku 2006) není schopen plnit své splatné závazky (ve výši přes 10 miliónů Kč). K dlužníkově obraně, že pohledávka banky zanikla započtením, odvolací soud uzavřel, že dlužník neprokázal existenci pohledávky způsobilé k započtení.
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (od nějž přípustnost dovolání odvozuje dovolatel na prvním místě).
Z konkursního spisu se podává, že první usnesení ve věci samé (ze dne 3. srpna 2007, č. j. 40 K 26/2007-50, ve znění usnesení ze dne 23. listopadu 2007, č. j. 40 K 26/2007-100), jímž konkursní soud návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka zamítl, zrušil odvolací soud usnesením ze dne 23. ledna 2008, č. j. 1 Ko 7/2008-106 proto, že se změnila skutková situace co do doby prodlení s úhradou tvrzené pohledávky banky.
Podruhé zamítl konkursní soud návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka usnesením ze dne 23. dubna 2008, č. j. 40 K 26/2007-217 (proto, že pohledávku po lhůtě splatnosti má za dlužníkem pouze banka a proto, že i tato pohledávka je sporná, jelikož dlužník proti ní uplatňuje pohledávku k započtení). Toto usnesení zrušil odvolací soud usnesením ze dne 1. srpna 2008, č. j. 1 Ko 129/2008-250, maje závěr konkursního soudu o spornosti pohledávky banky za nepřezkoumatelný a vybízeje co do posouzení existence další pohledávky po lhůtě splatnosti za dlužníkem k prověření dalšího osudu pohledávky záložny a k posouzení pohledávky společnosti MICROTEX, a. s. (dále jen „společnost M“).
Potřetí zamítl konkursní soud návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka usnesením ze dne 17. října 2008, č. j. 40 K 26/2007-288, proto, že banka je jediným věřitelem dlužníka, když záložna ani společnost M pohledávku vůči dlužníku nemají; mezi záložnou a dlužníkem došlo k vyrovnání, když pohledávku převzaly třetí osoby. Toto usnesení zrušil odvolací soud usnesením ze dne 20. dubna 2009, č. j. 1 Ko 243/2008-307, poukazuje na to, že převzaly-li „pohledávku“ třetí osoby a dlužník netvrdí, že by došlo k její úhradě, pak závazek dlužníka existuje a je na konkursním soudu aby zjistil, kdo je novým věřitelem a u něj prověřil existenci pohledávky.
Ze zrušujících usnesení odvolacího soudu ze dne 23. ledna 2008 a 1. srpna 2008 je zjevné, že žádný závazný právní názor neobsahovala (udělují se jimi jen pokyny k doplnění skutkového stavu věci a vytýkají se vady řízení). Třetí usnesení odvolacího soudu ze dne 20. dubna 2009 neobsahovalo závazný právní názor o pohledávce banky (třetí usnesení konkursního soudu ze 17. října 2008 pohledávku banky nezpochybnilo) a přikazovalo šetřit po skutkové stránce, kdo je majitelem pohledávky, kterou měla pozbýt záložna.
V tomto smyslu pak čtvrté usnesení konkursního soudu (o prohlášení konkursu) nevychází z právního názoru vnuceného soudu prvního stupně některým ze zrušujících usnesení odvolacího soudu, nýbrž ze skutkové situace vzešlé z doplnění šetření o skutkových okolnostech případu.
Dovolání tak může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. U dovolání, jehož přípustnost může být založena jen prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., však dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. nemá vůbec k dispozici (srov. dikce označeného ustanovení).
V situaci, kdy soudy měly pohledávky banky a záložny za doložené vykonatelnými a pravomocnými soudními rozhodnutími, jsou jejich závěry (včetně těch, jimiž se vypořádávají s obranou započtením) souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007, sp. zn. 29 Odo 156/2005 a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 221/2011, která jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže - veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že založil-li dlužník procesní obranu proti návrhu na prohlášení konkursu na tvrzení, že pohledávka navrhujícího věřitele sice vznikla (a on ji neuhradil), že však následně zanikla tím, že dlužník proti ní uplatnil k započtení vlastní pohledávku vůči navrhujícímu věřiteli, pak k tomu, aby konkursní soud mohl navrhujícímu věřiteli upřít aktivní legitimaci k podání návrhu na prohlášení konkursu (a jen z tohoto důvodu takový návrh zamítnout), je nezbytné prokázat opodstatněnost dlužníkovy obrany (mít zánik pohledávky započtením za doložený /osvědčený/).
K námitce „překvapivosti rozhodnutí“ lze opět poukázat na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 221/2011, s tím, že vzhledem k průběhu konkursního řízení by tím, že konkursní soud může rozhodnout i tak, že prohlásí konkursní soud na majetek dlužníka, mohl být překvapen pouze účastník svých procesních práv nedbalý.
Namítá-li dovolatel dále, že odvolací soud byl nesprávně obsazen, pak tím (posuzováno podle obsahu) uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Zmatečnostní vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241a o. s. ř.; k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro založení přípustnosti dovolání prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž tato námitka právně bez významu.
Zbývá dodat, že při rozhodování o podaném dovolání se Nejvyšší soud nezabýval skutečnostmi, jež dovolatel uplatnil podáním datovaným 23. prosince 2011. Jednak jde o skutečnosti, jež měly nastat po vydání napadeného rozhodnutí (k nimž Nejvyšší soud nesmí přihlížet vzhledem k §241a odst. 4 o. s. ř.), jednak šlo o podání, které dovolatel učinil, aniž respektoval požadavek jednat v dovolacím řízení (obracet se na Nejvyšší soud s dovolací argumentací) prostřednictvím advokáta (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu