ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.545.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 545/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška, v právní věci žalobce Mgr. M. F. , jako insolvenčního správce dlužnice J. I., proti žalované Mgr. J. Z. , zastoupené JUDr. Karlem Holubem, advokátem, se sídlem ve Třebíči, Nerudova 1190/3, PSČ 674 01, o popření pravosti a pořadí vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 Cm 8/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. září 2011, č. j. 17 Cmo 6/2011-91, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.085,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. září 2011, č. j. 17 Cmo 6/2011-91, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 21. března 2011, č. j. 33 Cm 8/2010-56, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu o určení, že žalovaná nemá v insolvenčním řízení dlužnice J. I. pohledávku ve výši 250.000,- Kč a že tato pohledávka „není zajištěná“.
Odvolací soud – cituje ustanovení §193, §194, §195, §199 odst. 1, §235 odst. 1 a §241 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož „byl prokázán vznik a existence závazkového vztahu z půjčky mezi žalovanou (jako věřitelkou) a dlužnicí“. Přitom uzavřel, že „předmětný závazek z půjčky jako reálného kontraktu (§657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) vznikl a existuje“.
Ve vztahu k notářskému zápisu se svolením k vykonatelnosti [§274 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.], sepsanému Mgr. I. V. dne 18. listopadu 2008, (dále jen „notářský zápis“) zdůraznil, že nejde o zvýhodňující právní úkon, jenž by byl neúčinný. „Uznání existujícího dluhu a sjednání splátek, jejichž nově vymezená splatnost byla výrazně pozdější, než splátky sjednané v původní smlouvě o půjčce, nemohly představovat úkony, jimiž by žalovaná jako věřitelka byla zvýhodněna na úkor jiných věřitelů dlužnice“.
Konečně podle odvolacího soudu „nelze notářskému zápisu vytknout ani vadu v ověření podpisů osob přítomných před notářkou, neboť formulace svoji totožnost prokázali platnými občanskými průkazy vyjadřuje dokonce typové vymezení úředního průkazu, z něhož notářka totožnost osob zjišťovala“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., považuje jej za zásadně právně významný v řešení otázek, zda:
1) „Sepsání notářského zápisu (se svolením přímé vykonatelnosti a sjednáním ztráty výhody splátek) v době, kdy dlužice byla ve stavu úpadku, lze považovat za neúčinný zvýhodňující právní úkon ve smyslu ustanovení §241 insolvenčního zákona“?
2) „Formulace ohledně prokázání totožnosti účastníků notářského zápisu je v souladu s ustanovením §63 písm. e) a §64 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářského řádu)“?
Podle dovolatele „podepsáním notářského zápisu žalovaná docílila toho, že ke dni 15. července 2009 měla svoji pohledávku ve výši 250.000,- Kč zajištěnou zástavním právem k nemovitostem“. Nebyl-li by notářský zápis sepsán, žalovaná by k tomuto datu nedisponovala rozhodnutím, které by jí přiznávalo pohledávku ve výši dlužných splátek nebo dokonce celou dlužnou pohledávku ve výši 250.000,- Kč a rovněž by nemohla podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem. V této souvislosti poukázal na existenci věřitele – společnosti P.M.T. 2002, s. r. o. s pohledávkou za dlužnicí ve výši 460.152,- Kč, která by měla výhodnější pořadí (posuzováno z hlediska zajištění), než pohledávka žalované.
Dále setrvává na názoru ohledně vad notářského zápisu, poukazuje přitom na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. 20 Cdo 3564/2007.
Podle dovolatele odvolací soud „daný případ nesprávně právně posoudil, když neměl celou žalobu zamítnout, ale měl ji minimálně v části, která se týkala určení, že pohledávka žalované není zajištěná, vyhovět“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.
Podle ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že ačkoli dovolatel podal dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé v plném rozsahu, v důvodech dovolání neuplatňuje žádné argumenty proti té části rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do neexistence pohledávky žalované za dlužnicí ve výši 250.000,- Kč, když veškerou argumentaci směřuje pouze proti té části výroku rozhodnutí, jež se týká práva na uspokojení výše zmíněné pohledávky žalované za dlužnicí ze zajištění.
Ve zbývající části, tj. v potvrzujícím výroku vztahujícímu se k zamítnutí žaloby ohledně neexistence práva na uspokojení pohledávky ze zajištění, nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam proto, že – bez ohledu na správnost právních závěrů odvolacího soudu a dovolatelem formulované právní otázky zásadního právního významu – žaloba v této části nemohla být důvodná. Nejvyšší soud totiž v usnesení ze dne 28. února 2013, sp. zn. KSPH 41 INS 10747/2010, 41 ICm 1122/2011, 29 ICdo 11/2012, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož spor o právo na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění je svou podstatou sporem o výhodnější (přednostní) pořadí uspokojení přihlášené pohledávky, a bez ohledu na to, zda jde o pohledávku vykonatelnou, je vždy sporem zahajovaným věřitelem; insolvenční správce, který právo na uspokojení pohledávky ze zajištění popřel, k podání takové žaloby oprávněn není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z paušální sazby odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 činí 2.250,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty činí 3.085,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. března 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu