ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.613.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 613/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci navrhovatele Města Golčův Jeníkov , se sídlem v Golčově Jeníkově, Nám. T. G. Masaryka 110, PSČ 582 82, identifikační číslo osoby 00267406, zastoupeného JUDr. Filipem Hruškou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Táborska 619/46, PSČ 140 00, za účasti společnosti Melantrich, akciová společnost pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze a. s. , se sídlem v Praze – Novém Městě, Na Poříčí 1079/3a, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27636674, zastoupené JUDr. Pavlem Fráňou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze – Karlíně, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 2123/2009, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2011, č. j. 14 Cmo 255/2010-270, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit společnosti Melantrich, akciová společnost pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze a. s., na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 19. března 2010, č. j. 13 Cm 2123/2009-224, zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení přijatých valnou hromadou společnosti Melantrich, akciová společnost pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze a. s. (dále jen „společnost“) konanou dne 24. června 2009 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným usnesením potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle něhož navrhovatel není akcionářem společnosti a nesvědčí mu aktivní věcná legitimace.
Proti usnesení odvolacího soudu, a to výslovně „v celém jeho rozsahu“, podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém směřuje i proti té části prvního výroku napadeného usnesení, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku usnesení o nákladech odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbývajícím rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé, může dovolání být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud však napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledává, neboť dovoláním zpochybněný závěr, podle něhož jestliže dovolatel s akcií č. 22717 (jíž uložil v souladu s dekretem prezidenta republiky č. 95/1945 Sb. do úschovy a vlastnictví k níž pozbyl na základě zákona č. 279/1949 Sb.) ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (tj. ke dni 24. května 1991) nehospodařil, nepřešlo na něj vlastnické právo k této akcii podle ustanovení §1 odst. 1 posledně citovaného zákona, se podává zjevně z výslovného znění označeného ustanovení, jakož i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. září 1998, sp. zn. 2 Odon 75/97, ze dne 20. července 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, či ze dne 30. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, jež jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu); důvod připustit dovolání tudíž Nejvyšší soud nemá.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo odmítnuto, a společnosti vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny zástupce společnosti za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 4. dubna 2013) podle §7 bodu 5 a §9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 3.100,- Kč, a náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč. Spolu s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal společnosti k tíži navrhovatele celkem 4.114,- Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 26. září 2013
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu