ECLI:CZ:NS:2013:29.NSCR.22.2010.1
KSPL 54 INS 3853/2008
sp. zn. 29 NSČR 22/2010-A-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka LIBATEX s. r. o., se sídlem v Libavském Údolí 44, PSČ 357 53, identifikační číslo osoby 45349860, zastoupeného JUDr. Michalem Magliou, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 14, PSČ 360 01, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 54 INS 3853/2008, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Paszomány Függony – és Csipkegyártó Kft., se sídlem v Maďarsku, 1036 Budapešť, Galagonya utca 5. 3. p. a 2/ IMMOGARD s. r. o., se sídlem v Libavském Údolí 44, PSČ 357 51, identifikační číslo osoby 25221141, obou zastoupených JUDr. Erikou Justovou, advokátkou, se sídlem v Sokolově, Jiráskova 977, PSČ 356 01, o dovolání obou insolvenčních navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2010, č. j. KSPL 54 INS 3853/2008, 1 VSPH 511/2009-A-112, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Insolvenční navrhovatelé jsou povinni zaplatit dlužníku na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 786,50 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce dlužníka.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 22. července 2009, č. j. KSPL 54 INS 3853/2008-A-91, zamítl Krajský soud v Plzni (dále jen „ insolvenční soud “) insolvenční návrh, jímž se věřitelé 1/ Paszomány Függony – és Csipkegyártó Kft. a 2/ IMMOGARD s. r. o. domáhali osvědčení úpadku dlužníka LIBATEX s. r. o. (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech insolvenční ho řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud poukázal na to, že první insolvenční navrhovatel dokládal svou legitimaci k podání insolvenčního návrhu 3 pohledávkami, a to:
1/ Pohledávkou ve výši 25.084,95 EUR (přepočtenou na 744.722,- Kč), vzešlou z dohody o narovnání z 29. března 2005.
2/ Pohledávkou ve výši 50.000,- EUR (přepočtenou na 1.424.750,- Kč), poskytnutou dlužníku coby půjčka na základě tzv. kooperační dohody ze dne 29. prosince 2004 (dále jen „smlouva o spolupráci“), splatnou k 1. červenci 2006.
3/ Pohledávkou ve výši 15.437,60 EUR (přepočtenou na 465.648,45 Kč), z titulu neuhrazené kupní ceny za zboží (záclonové textilie) dodané v roce 2005, vyúčtovanou 4 fakturami s daty splatnosti 6. května, 25. května, 13. června a 11. července 2005.
Dále insolvenční soud uvedl, že druhý insolvenční navrhovatel (jenž přistoupil k insolvenční mu řízení dalším insolvenční m návrhem 16. června 2009) dokládal svou legitimaci k podání insolvenčního návrhu splatnou pohledávkou ve výši 56.808.191,74 Kč, vycházející v konečném důsledku z notářského zápisu ze dne 6. května 2002 (NZ 105/2002, N 108/2002).
Insolvenční soud předznamenal své další úvahy tím, že zkoumal, zdali vzhledem k množství písemností, jež mu účastníci předložili, a k dalším důkazním návrhům, nepřekračuje rozsah dokazování povahu řízení o insolvenčním návrhu. Potud se dovolal závěrů obsažených pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/1998“) a v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 64/2006“, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Odtud insolvenční soud dovodil, že u pohledávek prvního insolvenčního navrhovatele a u pohledávky (známého věřitele) H. S. (dále jen „H. S.“) přesahuje rozsah potřebného dokazování jejich existence (konkrétně k prokázání toho, zda pohledávky nezanikly vzájemným zápočtem dlužníka) rámec insolvenčního řízení. První insolvenční navrhovatel (proto) neprokázal aktivní legitimaci v řízení a zároveň nebyla prokázána existence pohledávky jednoho ze známých věřitelů (věřitel H. S.).
U pohledávky druhého insolvenčního navrhovatele dovodil, že rozsah provedeného dokazování odpovídá mezím insolvenční ho řízení.
Dále pak uzavřel, že druhý insolvenční navrhovatel má za dlužníkem pohledávku ve výši 56.808.191,74 Kč, osvědčenou notářskými zápisy notáře JUDr. Otakara Pánka ze dne 26. října 1998 (NZ 223/98, N 233 98) a ze dne 6. května 2002 (NZ 105/2002, N 108/2002), která však dosud není splatná. I podle vyjádření druhého insolvenčního navrhovatele došlo ke snížení jistiny uvedené v notářských zápisech (z 82.548.191,74 Kč, na 56.808.191,74 Kč) započtením, přičemž dohoda obsažená ve druhém notářském zápisu nahrazuje ve smyslu ustanovení §570 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dohodu obsaženou v prvním notářském zápisu. Dohodou ze dne 3. prosince 2003 (označenou jako „Prohlášení, potvrzení a dohoda“) však účastníci (druhý insolvenční navrhovatel a dlužník) sjednali odložení doby počátku splácení pohledávky ve výši Kč 56.808.191,74 tak, že první splátka bude splatná v listopadu 2013 (namísto listopadu 2008) a celá pohledávka bude takto (splátkami) uhrazena do 30. listopadu 2021.
K odvolání obou insolvenční ch navrhovatelů Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. února 2010, č. j. KSPL 54 INS 3853/2008, 1 VSPH 511/2009-A-112, potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Také odvolací soud úvodem poukázal na závěry obsažené v R 52/1998 pod bodem VIII. a v R 64/2006.
Na tomto základě pak nejprve přitakal závěru insolvenčního soudu o spornosti pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele, poukazuje na to, že dlužníkova tvrzení o vzniku škody způsobené mu jednáním prvního insolvenčního navrhovatele (z níž vychází dlužníkova pohledávka uplatněná k započtení proti pohledávce prvního insolvenčního navrhovatele) nelze považovat bez dalšího za neopodstatněná, s tím, že fakturu (kterou dlužník svou pohledávku vyčíslil) a následný jednostranný úkon dlužníka směřující k započtení pohledávky proti pohledávce prvního insolvenčního navrhovatele (jenž nemá za neurčitý) nelze pokládat za (zjevně) nezpůsobilý důkaz. Odvolací soud dodal, že v intencích závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004) by započtení nebylo na překážku ani to, že splatná pohledávka (dlužníka) je započítávána proti nesplatné (dle dlužníkova názoru) pohledávce (prvního insolvenčního navrhovatel e). Za dané situace odvolací soud shledal správným závěr
insolvenční
ho soudu, že pohledávka prvního insolvenčního navrhovatel e je sporná a legitimace prvního insolvenčního navrhovatel e k podání
insolvenční
ho návrhu (tudíž) není doložena.
K pohledávce druhého insolvenčního navrhovatel e odvolací soud uvedl, že důkaz dohodou z 3. prosince 2003 (jakož i důkazy notářskými zápisy, exekučním rozhodnutím a dalšími listinami týkajícími se dlužníkovy obrany proti pohledávkám druhého insolvenčního navrhovatel e) provedl insolvenční soud při jednání konaném 20. května 2009, jehož se druhý insolvenční navrhovatel (jako tehdy „jen“ přihlášený věřitel) nezúčastnil (přítomen byl až při jednáních konaných 17. června a 24. června 2009, u nichž dohoda z 3. prosince 2003 nebyla projednávána). Polemika o významu dohody 3. prosince 2003 se tak mezi dlužníkem a insolvenčním navrhovatelem vedla až v odvolacím řízení. Za daného stavu věci tak nelze učinit konečný závěr o splatnosti pohledávky druhého insolvenčního navrhovatel e, rozsah předpokládaného věcně opodstatněného dokazování, které by bylo nutno v tom směru ke zjištění rozhodných skutečností provést, však přesahuje rámec jednání o insolvenčním návrhu. Odvolací soud proto shledal zamítnutí insolvenčního návrhu důvodným i vůči druhému insolvenčnímu navrhovateli.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba insolvenční navrhovatel é dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce shodně, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požadujíce, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dlužník ve vyjádřeních navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustná.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 30. června 2010 (tj naposledy ve znění zákona č. 285/2009 Sb.).
Podle ustanovení §7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání insolvenčních navrhovatelů proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustná.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde. Usnesení ze dne 4. prosince 2008, č. j. KSPL 54 INS 3853/2008-A-25, jímž insolvenční soud původně k návrhu prvního insolvenčního navrhovatele (jako tehdy jediného insolvenčního navrhovatele) zjistil úpadek dlužníka, totiž odvolací soud zrušil (usnesením ze dne 5. března 2009, č. j. KSPL 54 INS 3853/2008, 1 VSPH 7/2009-A-46) jen pro vady řízení. Důvod založit přípustnost dovolání prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Oba dovolatelé shodně uvádějí, že jsou přesvědčeni, že v průběhu řízení prokázali, že dlužník má více věřitelů a že má peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit.
Dovolací argumentaci lze u prvního insolvenčního navrhovatele (dále jen „první dovolatel“) shrnout tak, že zpochybňuje úvahy o započtení pohledávky dlužníka proti své pohledávce a vznáší výhrady proti existenci dlužníkovy pohledávky.
U druhého insolvenčního navrhovatele (dále jen „druhý dovolatel“) se námitky soustřeďují proti tomu, že soudy vyšly z dohody z 3. prosince 2003, aniž zkoumaly její platnost (on sám ji má za právní úkon nedovolený a tedy neplatný a vyslovuje obavy ohledně její pravosti).
Po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí sjednotil Nejvyšší soud rozhodovací praxi soudů v insolvenčních věcech co do posuzování důvodů zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedoložení pohledávky insolvenčním navrhovatelem usnesením ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněným pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2011“). Závěry obsažené v R 14/2011 pak shrnul v usnesení usnesení ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2013“) tak, že:
1/ I tam, kde insolvenční soud provádí dokazování (provádí důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku), lhostejno, zda z vlastní iniciativy nebo na základě důkazních návrhů vznesených účastníky insolvenčního řízení, ústí výsledek dokazování v závěr, zda skutečnosti, na jejichž základě insolvenční soud rozhoduje o insolvenčním návrhu věřitele, byly alespoň (jen) osvědčeny (srov. §131 insolvenčního zákona). Osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele je u insolvenčního návrhu věřitele též jedním z předpokladů, jejichž nesplnění v řízení před soudem prvního stupně vede k zamítnutí insolvenčního návrhu (§143 odst. 2, věta první, insolvenčního zákona).
2/ Jakkoliv pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání (a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy /a to zpravidla záměrně/ odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání), neplatí to pro zásadu, že insolvenční řízení nemá být používáno jako náhrada sporného řízení.
3/ Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Proto i pro ně platí závěr, jenž Nejvyšší soud zformuloval (v R 52/1998, pod bodem VIII.) již při charakteristice konkursního řízení a který lze převzít v tom znění, že ani s přihlédnutím k procesnímu rámci vytýčenému výše označenými ustanoveními insolvenčního zákona a ani s vědomím faktu, že při projednání insolvenčního návrhu věřitele se při zjišťování dlužníkova úpadku uplatňuje zásada vyšetřovací, není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje.
4/ V situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (srov. §141 odst. 2 insolvenčního zákona), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě.
5/ Je věcí insolvenčního navrhovatele (jemu k tíži jde) zvážit před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení.
6/ Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce.
7/ Rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, současně nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení, ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.
K otázce obrany dlužníka započtením srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 42/2011; měl-li odvolací soud za pravděpodobnou (osvědčenou či doloženou) i existenci pohledávky dlužníka za prvním dovolatelem, pak v situaci, kdy úkon směřující k započtení neměl za neurčitý, odpovídá závěr o spornosti pohledávky prvního dovolatele závěrům formulovaným v R 14/2011 a R 10/2013 (byť napadené rozhodnutí vycházelo z judikatury ustavené k výkladu zákona o konkursu a vyrovnání).
K posuzování dohody z 3. prosince 2003 dlužník ve vyjádření k dovolání správně namítá, že potud odvolací soud hodnotil provedení důkazu touto listinou pro druhého dovolatele nesprávně příznivěji, jestliže poukázal na to, že druhý dovolatel se stal dalším insolvenčním navrhovatelem až po provedení důkazu dohodou z 3. prosince 2003 (takže se k ní nemohl vyjádřit). Úvahu odvolacího soudu činí právně bezcennou již dikce §107 odst. 2 insolvenčního zákona (v konfrontaci s pravidlem, podle kterého pro dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení, jsou případné stesky dalšího insolvenční ho navrhovatele, že nebyl přítomen dříve provedenému dokazování, zjevně bezvýznamné); srov. ve stejném duchu především rozbor ustanovení §107 insolvenčního zákona v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 20/2012, uveřejněném pod číslem 98/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nadto také platí, že i přihlášený věřitel (jímž druhý dovolatel v době dokazování dohodou z 3. prosince 2003 byl) je (v intencích §14 odst. 1 a §135 insolvenčního zákona) účastníkem insolvenční ho řízení (byť jde o „jiného“ účastníka než jakým je insolvenční navrhovatel ), jemuž v účasti na jednání a v tom, aby se vyjadřoval k provedeným důkazům, nic nebrání (že to nedělá, jde k jeho tíži). Jestliže však odvolací soud i tak naznal, že dohoda z 3. prosince 2003 vyvolává (i v rovině posouzení její platnosti) potřebu dalšího dokazování o splatnosti pohledávky druhého dovolatele, je jeho rozhodnutí i potud souladné s R 14/2011 a R 10/2013 (splatnost pohledávky je sporná).
Výhrady ke skutkovým závěrům odvolacího soudu se pohybují v mezích skutkového dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o. s. ř.), který dovolatelé nemají k dispozici, případně v mezích kritiky hodnocení důkazů, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., které nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, a §146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání insolvenčních navrhovatelů byla odmítnuta, čímž dlužníku vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení dlužníka advokátem, sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z částky 5.000,- Kč podle §9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2010 (tj naposledy ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.), částkou 1.000,- Kč. Dlužník se k dovoláním sice vyjádřil dvěma samostatnými podáními z téhož data (3. června 2010), jen v tom, že své vyjádření takto rozdělil, však Nejvyšší soud důvod pro přiznání mimosmluvní odměny za další (druhý) úkon právní služby (poměřeno účelností nákladu) nevidí. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) jde o částku 1.300,- Kč. S připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 273,- Kč tak jde celkem o částku 1.573,- Kč, k jejíž úhradě dovolací soud dovolatele zavázal rovným dílem.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. (srov. shodně též důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolatelům, dlužníku a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do insolvenční ho řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. května 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu