ECLI:CZ:NS:2013:29.NSCR.57.2013.1
KSHK 40 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 57/2013-B-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka S. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Václavem Markem, advokátem, se sídlem v Kladně, Vančurova 1548, PSČ 272 01, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 40 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, PSČ 110 00, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2013, č. j. KSHK 40 INS XY, 3 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. února 2013, č. j. KSHK 40 INS XY, 3 VSPH XY, k odvolání dlužníka potvrdil usnesení ze dne 6. září 2012, č. j. KSHK 40 INS XY, jímž Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) prohlásil konkurs na majetek dlužníka a určil, že účinky prohlášení konkursu nastávají dne 6. září 2012 v 08.00 hodin.
Odvolací soud – cituje ustanovení §148, §149, §150, §158, §316 odst. 2, §389 odst. 1 a §390 odst. 1 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011 a ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněných pod čísly 110/2011 a 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - uzavřel, že po rozhodnutí o úpadku dlužníka (viz usnesení insolvenčního soudu ze dne 24. září 2010, č. j. KSHK 40 INS XY, KSHK 40 INS XY, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2010, č. j. KSHK 40 INS XY, KSHK 40 INS XY, 1 VSPH XY a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2012, č. j. KSHK 40 INS XY, 29 NSČR XY), které nabylo právní moci 4. ledna 2011, byly splněny předpoklady pro rozhodnutí o řešení tohoto úpadku konkursem.
Přitom zdůraznil, že za situace, kdy reorganizace dlužníka je absolutně nepřípustná a kdy dlužník návrh na povolení oddlužení ve stanovené lhůtě nepodal, stal se „nezvratným“ závěr, podle něhož jediným možným způsobem řešení jeho úpadku je konkurs; zjevně pak nebyly splněny podmínky pro to, aby namísto vydání rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem insolvenční soud rozhodl o tom, že dlužník není v úpadku.
Konečně za právně nevýznamnou považoval i okolnost, že insolvenční soud, který s rozhodnutím o úpadku dlužníka nespojil rozhodnutí o způsobu jeho řešení a rozhodoval o něm samostatným usnesením, vydal toto usnesení později než „za tři měsíce“ po rozhodnutí o úpadku. Za podstatné totiž měl pouze to, zda v době rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka byly splněny předpoklady pro vydání tohoto rozhodnutí. Z hlediska splnění těchto předpokladů pak považoval za nepřípadnou i námitku dlužníka, podle níž měl insolvenční soud ustanovit jiného insolvenčního správce, než kterého dlužníku a jeho manželce (dlužnici) I. T. ustanovil v rozhodnutí o jejich úpadku.
Dovolání dlužníka proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, podle něhož byly v případě dlužníka splněny všechny předpoklady pro rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem, na závěru, zda jedna osoba může vykonávat funkci insolvenčního správce „ve dvou samostatných insolvenčních řízeních manželů“, nezávisí a ani „nesprávné“ určení osoby insolvenčního správce bez jakýchkoli pochybností vliv na správnost rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem nemá.
Jde-li o druhou dovolatelem předestřenou právní otázku, tj. o posouzení důsledků nedodržení lhůty tří měsíců k rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (§149 odst. 1 insolvenčního zákona), v tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2012, podle nichž nedodržení lhůty k rozhodnutí o způsobu řešení úpadku ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 insolvenčního zákona nemá vliv na věcnou správnost rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem. Představa dovolatele, že po uplynutí uvedené lhůty „může být insolvenční řízení skončeno“, aniž by byly splněny podmínky pro rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§158 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), je zjevně nepřijatelná.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, insolvenčnímu navrhovateli a věřitelskému výboru se však doručuje zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu