ECLI:CZ:NS:2013:29.NSCR.58.2013.1
KSHK 40 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 58/2013-B-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužnice I. T., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Václavem Markem, advokátem, se sídlem v Kladně, Vančurova 1548, PSČ 272 01, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 40 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, PSČ 110 00, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2013, č. j. KSHK 40 INS XY, 3 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. února 2013, č. j. KSHK 40 INS XY, 3 VSPH XY, k odvolání dlužnice potvrdil usnesení ze dne 6. září 2012, č. j. KSHK 40 INS XY, jímž Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) prohlásil konkurs na majetek dlužnice a určil, že účinky prohlášení konkursu nastávají dne 6. září 2012 v 13.21 hodin.
Odvolací soud – cituje ustanovení §148, §149, §150, §158, §316, §389 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011 a ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněných pod čísly 110/2011 a 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek − uzavřel, že po rozhodnutí o úpadku dlužnice (viz usnesení insolvenčního soudu ze dne 24. září 2010, č. j. KSHK 40 INS XY, KSHK 40 INS XY, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2010, č. j. KSHK 40 INS XY, KSHK 40 INS XY, 1 VSPH XY a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2012, č. j. KSHK 40 INS XY, 29 NSČR 40/2011-B-38), které nabylo právní moci 4. ledna 2011, byly splněny předpoklady pro rozhodnutí o řešení tohoto úpadku konkursem.
Přitom zdůraznil, že dlužnice je podnikatelkou a její úpadek nelze řešit oddlužením (takový návrh dlužnice ani nepodala) a současně nesplňuje „kritéria přípustnosti reorganizace“ (dlužnice nepodala ani návrh na povolení reorganizace se schváleným reorganizačním plánem), pročež „se stal nezvratným závěr“, že jediným možným způsobem řešení úpadku dlužnice je konkurs.
Současně akcentoval, že „zjevně nebyly dány podmínky k tomu, aby namísto tohoto rozhodnutí (o způsobu řešení úpadku dlužnice) bylo vydáno rozhodnutí o tom, že dlužnice není v úpadku a že skutečnost, že usnesení o způsobu řešení úpadku dlužnice bylo vydáno později než do tří měsíců po rozhodnutí o úpadku, není pro rozhodnutí významná, když rozhodující je pouze to, zda v době rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužnice byly splněny předpoklady pro vydání takového rozhodnutí“. Z hlediska splnění těchto předpokladů považoval za nepřípadnou i námitku dlužnice, podle níž měl insolvenční soud ustanovit jiného správce, než kterého dlužnici a jejímu manželovi (dlužníku) S. T. ustanovil v rozhodnutí o jejich úpadku.
Dovolání dlužnice proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, podle něhož byly v případě dlužnice splněny všechny předpoklady pro rozhodnutí o způsobu řešení jejího úpadku konkursem, na závěru, zda jedna osoba může vykonávat funkci insolvenčního správce „ve dvou samostatných insolvenčních řízeních manželů“, nezávisí a ani „nesprávné“ určení osoby insolvenčního správce bez jakýchkoli pochybností vliv na správnost rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem nemá.
Jde-li o druhou dovolatelkou předestřenou právní otázku, tj. o posouzení důsledků nedodržení lhůty tří měsíců k rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (§149 odst. 1 insolvenčního zákona), v tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2012, podle nichž nedodržení lhůty k rozhodnutí o způsobu řešení úpadku ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 insolvenčního zákona nemá vliv na věcnou správnost rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem. Představa dovolatelky, že po uplynutí uvedené lhůty „může být insolvenční řízení skončeno“, aniž by byly splněny podmínky pro rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§158 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), je zjevně nepřijatelná.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, insolvenčnímu navrhovateli, věřitelskému výboru a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do řízení, se však doručuje zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu