ECLI:CZ:NS:2013:29.NSCR.85.2012.1
KSBR 37 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 85/2012-A-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužnice H. S., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 37 INS XY, o insolvenčním návrhu dlužnice, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2012, č. j. KSBR 37 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 2. října 2012, č. j. KSBR 37 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „ insolvenční soud “) - odkazuje na ustanovení §108 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - uložil dlužnici, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 3.000,- Kč.
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že dlužnici uložil zaplatit zálohu ve výši 2.000,- Kč.
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil nebo změnil usnesení soudu prvního stupně (insolvenčního soudu) o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, není objektivně přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání dlužnice odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto v insolvenčním řízení, upravuje ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněném pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR30/2010, uveřejněném pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k tomu, aby bylo možné uvažovat o přípustnosti dovolání podle §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., musí být splněna rovněž podmínka (jež se klade prostřednictvím odkazu na §237 odst. 1 a 3 o. s. ř., obsaženého v §238a odst. 2 o. s. ř.), aby šlo o usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto v insolvenčním řízení „ve věci samé“.
Usnesení, jímž insolvenční soud rozhoduje dle §108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, však není (stejně jako usnesení podle §108 odst. 3 insolvenčního zákona o zastavení insolvenčního řízení pro nezaplacení zálohy; k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2010, sen. zn. 29 NSČR 12/2010, uveřejněné pod číslem 40/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) usnesením „ve věci samé“ a dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud takové usnesení potvrdil nebo změnil, připustit nelze.
To ostatně bylo pro dovolatelku seznatelné i z přiléhavého poučení o nepřípustnosti dovolání, obsaženého v napadeném usnesení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Přitom pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; Dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. ledna 2013
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu