ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.1439.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1439/2012 -29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. ledna 2013 o dovolání podaném P. N. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 44/2012 ze dne 24. 7. 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 12/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 7 T 12/2011 ze dne 23. 3. 2012 byl dovolatel uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoníku) k §140 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu sedmi let a bylo též rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
V předmětné věci podal P. N. (stejně jako spoluobviněný J. N. a poškození T. B. a J. B.) odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 7 To 44/2012 ze dne 24. 7. 2012 tak, že podle §258 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek z podnětu odvolání P. N. v části týkající se tohoto obviněného, a to z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. a z podnětu odvolání J. N. v části týkající se tohoto obviněného z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. Podle §259 odst. 3 tr. ř. následně znovu rozhodl tak, že P. N. uznal vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy ho odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu sedmi let a rozhodl též o vznesených nárocích na náhradu škody. Podle §259 odst. 1 tr. ř. potom věc ohledně obviněného J. N. vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí a odvolání podaná poškozenými zamítl.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal P. N. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen pokud soudy dospěly k závěru, že dovolatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty pokusu ke zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti poukázal na to, že v kritické době byl podnapilý a poškozený jej navíc kopl do obličeje. V důsledku těchto skutečností mohlo dojít k tomu, že dovolatel nezvládl manévr, kdy projížděl kolem poškozeného, a proto jej tečně srazil v době, kdy kolem něho projížděl. Tvrzení soudů, že chtěl poškozeného vozidlem zasáhnout s přesvědčením, že smrtelný následek je téměř nevyhnutelný, potom odporuje učiněným skutkovým zjištěním. Takto dovolatel nejednal úmyslně a jeho jednání tedy nesměřovalo ke způsobení smrti poškozeného, a to zejména pro absenci volní složky vyžadované zákonem právě pro úmyslné jednání. Protože nelze dovodit ani jeho srozumění se způsobením smrti poškozeného, není dáno ani (v naznačených souvislostech) jeho jednání v úmyslu nepřímém. Mezi ním a poškozeným sice došlo k potyčce, ta však byla uklidněna a poškozený z místa odcházel, aniž by se dovolatel (ač k tomu měl ze zadu možnost) pokusil jej jakkoliv napadnout. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené (citované) usnesení (správně rozsudek) Vrchního soudu v Praze, stejně jako rozhodnutí (citované) jemu předcházející a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a „věc přikázal soudu prvního stupně“. Dále navrhl, aby mu byl odložen (přerušen) soudem uložený výkon trestu odnětí svobody do doby rozhodnutí o podaném odvolání.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně) s tím, že soudy správně dospěly k závěru, že dovolatel jednal v úmyslu nepřímém, který je založen na konstrukci srozumění. To proto, že k nepřímému úmyslu stačí, aby pachatel byl srozuměn s tím, že způsobí porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, když právě srozumění je variantou vůle a vyjadřuje kladný vztah člověka k realitě, která jej obklopuje. Aniž by takto pachatel sledoval nějaký cíl, je přesto srozuměn s tím (předpokládá), že vznikne následek vyznaný pro trestní právo. Přitom zavinění ve formě nepřímého úmyslu lze dovodit i tehdy, jestliže cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku z hlediska trestního práva nevýznamného a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně (zákoníku) je mu nepříjemná (tak i rozhodnutí č. 3/2006 Sb. rozhodnutí trestních). Státní zástupkyně dále uvedla, že závěr o úmyslném zavinění plyne především ze způsobu, jakým dovolatel na poškozeného zaútočil. To proto, že motivem útoku na poškozeného byla předchozí potyčka, kterou sám vyvolal, když vystoupil z vozidla (jež řídil pod vlivem alkoholu) se záměrem zaútočit na poškozeného. Ten po odražení útoku (kopem srazil dovolatele k zemi) pokračoval v chůzi ve směru jízdy vozidla řízeného dovolatelem při levém okraji vozovky. Za daného stavu potom dovolatel usedl do svého vozidla, začal zrychlovat, vyjel ze své dráhy, vjel do levé poloviny vozovky (kde při jejím kraji šel poškozený) a záměrně do něj vrazil levým předním blatníkem. V té době jel rychlostí 40 až 50 km/hod. a šlo tedy o útok takové povahy, při němž mohl poškozenému způsobit smrtelná zranění. Poškozený také utrpěl závažné poranění hlavy, které při jejím jiném natočení (při zasažení týla), mohlo být smrtelné. V této souvislosti státní zástupkyně poukázala na správné závěry odvolacího soudu spočívající v tom, že automobil při své hmotnosti a kynetické energii při jízdě je mimořádně účinnou a neobyčejně nebezpečnou zbraní, vždy potenciálně způsobilou usmrtit člověka. Dovolatel je takto trestně odpovědný i v situaci, pokud smrtelný následek způsobit nechtěl, avšak takovým způsobem útoku musel být srozuměn i se smrtí poškozeného, když z charakteristiky jeho osobnosti plyne i to, že má sklon ke zkratovitým agresivním reakcím. S ohledem na uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání ve věci učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, jak je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatel namítl nesprávné právní hodnocení učiněných skutkových zjištění soudy s tím, že popsané trestné jednání bylo posouzeno jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku, když v uvedeném směru absentovala subjektivní stránka a tedy nemělo být usouzeno, že jednal v úmyslu a to ani v nepřímém. Taková námitka byla (s jistou mírou tolerance) vznesena právně relevantně, současně je však neopodstatněnou. To především proto, že námitky dovolatele neodpovídají ve věci učiněným zjištěním. Z nich především plyne to, že dovolatel po skončení konfliktu s poškozeným usedl za řízení automobilu, rozjel se za ním a v nezanedbatelné rychlosti (mezi 40 a 50 km/hod.) do něj narazil. Neodpovídá přitom ani jeho námitka spočívající v tom, že byl podnapilý a otřesený po předchozí potyčce s poškozeným, neboť z ve věci učiněných skutkových zjištění (svědectví poškozeného T. B.) i přímých, ve věci neinteresovaných svědků J. J. a L. M., jakož i z protokolu o ohledání místa činu a vyhodnocení zajištěných stop i znaleckých posudků (soudně-lékařského a také z oboru dopravy) nepochybně plyne, že dovolatel záměrně volil takový směr a způsob jízdy, který jednoznačně a cíleně směřoval k zasažení poškozeného. Z uvedených skutkových zjištění takto totiž jednoznačně vyplývá, že své auto nastartoval ve svém (pravém) jízdním pruhu a v místě, kde odcházel poškozený (při levém okraji vozovky), prudce vybočil do protisměru a tedy do místa, kde šel poškozený, srazil jej blatníkem svého vozu a poté se plynule vrátil do svého, pravého jízdního pruhu a pokračoval v jízdě. Uvedené skutečnosti potom nemohou podpořit tvrzení dovolatele o tom, že v důsledku podnapilosti a předchozí potyčky byl otřesen a své vozidlo v podstatě neovládal. Za daných okolností potom jeho tvrzení o absenci zavinění, jako nezbytné součásti označeného zločinu (pokusu k němu), nemůže obstát. Nelze než doplnit, že je takto nerozhodné, zda dovolatel narazil do poškozeného (veden úmyslem) tečně či nikoli, když (jak již uvedeno) jeho úmysl do poškozeného narazit z učiněných skutkových zjištění jednoznačně plyne, stejně jako to, že se jednalo o útok, který mohl poškozenému přivodit smrtelné zranění, ke kterému nakonec v důsledku náhody (a tedy bez vůle dovolatele) nedošlo.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. O žádosti dovolatele na odklad (přerušení) jemu uloženého trestu odnětí svobody s ohledem na uvedené již Nejvyšší soud nerozhodoval, když důvody k přerušení takto uloženého trestu neshledal ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. ani soud prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka