ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.1447.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1447/2012 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. ledna 2013 o dovolání podaném J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 275/2012 ze dne 8. 8. 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 206/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 89 T 206/2010 ze dne 30. května 2012 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání padesáti čtyř měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
O odvolání J. S. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 3 To 275/2012 ze dne 8. 8. 2012 tak, že jej podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal J. S. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že předmětné jednání podle jeho přesvědčení nevykazovalo znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. To proto, že objektivní stránkou podvodu je několik faktorů, které musejí být naplněny současně, když spatřuje jako závažný nedostatek tvrzení obsažené v napadeném usnesení odvolacího soudu především v tom, že jiného uvedl v omyl. Poukázal takto na právní vztah mezi ním a svědkem K., který byl dlouhodobého charakteru a byl také provázán se společností DECRO Bzenec, spol. s r. o., přičemž dovolatel byl v rámcové smlouvě uveden jakožto odpovědný zástupce a tento právní vztah nebyl nikdy ukončen. Uzavřel tedy, že jeho jednání se zakládá na stanovení rozsahu zmocnění, které soud zcela pominul. V těchto souvislostech odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyššího soudu) ze dne 12. ledna 2011, č. j. 7 Tdo 1333/2010. Dále namítl, že soudy na zjištěný skutkový stav chybně aplikovaly ustanovení platných právních předpisů a nerespektovaly soukromoprávní aspekt věci a takto postupovaly bez ohledu na zásadu aplikace trestního práva jako ultima ratio, když podle jeho přesvědčení se jedná pouze o spor, do jaké míry bylo překročeno jeho zmocnění. Vyjádřil přesvědčení, že z provedených důkazů nelze prokázat jeho úmysl směřující k tomu, aby bylo zmocnění překročeno, nebo aby byla společnost DECRO Bzenec, spol. s r. o., uvedena v omyl. Naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu tak bylo soudy posouzeno chybně na základě toho, že soudy založily své hodnocení skutku na výpovědi svědka K., který ale vypovídal tak, aby se sám vyhnul své odpovědnosti vůči společnosti DECRO Bzenec, spol. s r. o. Právní kvalifikace předmětného skutku soudem tak byla v tomto ohledu dle jeho názoru v extrémním nesouladu, a to přijatých právních závěrů ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním. Závěrem svého podání tedy navrhl, aby dovolací soud „v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. a §265 l tr. ř. napadené rozhodnutí ve vztahu k odsouzenému J. S. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popř. napadený rozsudek zrušil a odsouzeného uznal nevinným podle ustanovení §265m tr. ř.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Mimo meze dovolacího důvodu jsou takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám dovolatele. To s tím, že takto vymezenému důvodu dovolání přitom odpovídá pouze část námitek dovolatele. Za právně relevantní lze podle státního zástupce považovat námitku dovolatele, že svým jednáním nenaplnil znak uvedení jiného v omyl, jimiž zpochybňuje naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu a námitky, jimiž se domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe dle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud jde o znak uvedení jiného v omyl, k tomu státní zástupce uvedl, že se jedná o situaci, kdy pachatel vyvolá v jiné osobě mylnou představu, jež je v rozporu se skutečností. Dle skutkových zjištění nalézacího soudu se v daném případě neshodovala představa poškozené společnosti DECRO Bzenec, spol. s r. o., o povaze jednání dovolatele, který objednával jménem svědka K. příslušné zboží, ačkoli tak činil bez vědomí tohoto svědka. Poukázal na skutečnost, že z výpovědi svědka K. vyplývá, že dovolatele k žádným takovým úkonům nepověřil, mandátní smlouva, kterou obviněný doložil, je podvrhem. Uvedl, že mezi svědkem a dovolatelem byla jistá forma spolupráce, kdy svědek dovolateli zadával dílčí práce, avšak tato spolupráce byla ukončena ještě předtím, než došlo k realizaci inkriminovaných zakázek uvedených ve skutkové větě rozsudku. Zdůraznil, že ze skutkových zjištění soudů zároveň vyplývá, že spolupráce mezi dovolatelem a svědkem K. fungovala na neformální bázi a dovolatel tak byl oprávněn pouze k dílčím úkonům. To s tím, že namítá-li dovolatel, že byl oprávněn na základě spolupráce se svědkem K. inkasovat platby za jednotlivé realizace zakázek, míjí se tak jeho námitka se skutkovým zjištěním soudu, jenž takové oprávnění dovolatele vyloučil. Uzavřel tedy, že skutková situace se má dle zjištění soudu tak, že dovolatel zcela bez vědomí svědka K. objednal předmětné zboží, zajistil jeho instalaci, přičemž za takto provedené práce inkasoval od jednotlivých objednatelů uvedené finanční částky, které následně použil nezjištěným způsobem. Zdůraznil, že závěr soudu o absenci jakéhokoli oprávnění na straně dovolatele se přitom neopírá pouze o výpověď svědka K., ale je nepřímo potvrzován rovněž výpovědí svědka R. F., jehož jménem rovněž bez jeho vědomí obviněný též působil a dalšími skutečnostmi, s nimiž se nalézací soud vypořádal. Dle názoru státního zástupce neobstojí ani námitka dovolatele, jíž poukazuje na údajně soukromoprávní rozměr svého jednání. Naopak je dle státního zástupce třeba uvést, že jednání dovolatele nebylo pouhým překročením zmocnění, ale vysloveně kriminální činností, kdy využil standardních obchodních vztahů mezi poškozenou společností a svědkem K. k vlastnímu obohacení. Za situace, kdy skutková zjištění soudu prvého stupně nenasvědčují existenci relevantního právního vztahu mezi dovolatelem a svědkem v rámci realizace inkriminovaných zakázek, jsou úvahy o pouze soukromoprávní povaze jeho jednání zcela bezpředmětné, neboť jakákoli soukromoprávní báze zde absentuje. Stejně tak dle názoru státního zástupce neobstojí ani námitky údajného nedostatku subjektivní stránky, to proto, že tuto námitku dovolatel opětovně staví na podkladě své skutkové verze, k níž se však soudy obou stupňů nepřiklonily a nelze zároveň souhlasit se závěry, které dovolatel vyvozuje z toho, že v dané věci se dle jeho názoru jedná o situaci „tvrzení proti tvrzení“. Naopak státní zástupce uvedl, že naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu lze jednoznačně dovodit i z dalších provedených důkazů, např. ze skutečnosti, že inkasované finanční prostředky si nechával zasílat na účet své tehdejší přítelkyně. Ze skutkových zjištění je tak dle státního zástupce naprosto zřejmé, že dovolatel věděl o tom, že si počíná neoprávněně a uvádí poškozenou společnost v omyl s cílem se obohatit, přesto si takovým způsobem počínat chtěl. V jeho jednání je tak třeba vidět zavinění ve formě úmyslu přímého, jak má na mysli §4 písm. a) tr. zák. Pokud dovolatel zpochybňuje výpověď svědka K., uplatňuje tak dle státního zástupce námitky toliko skutkové povahy, jež však pod zvolený dovolací důvod, ale ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. podřadit nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Relevantní argumentaci, jíž by tvrzený extrémní nesoulad obsahově podepřel, však dovolatel dle státního zástupce neuvádí a dle názoru státního zástupce ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání je v tom rozsahu, v jakém je lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S ohledem na výše uvedené je tak zřejmé, že k části dovolání, v níž dovolatel předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější verzi) skutkového děje a vlastní způsob hodnocení (ve věci provedených) důkazů, nelze za daných okolností přihlížet. Soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, z jakých důkazů při svém rozhodování vycházely, jak které (jednotlivé) ve věci provedené důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatele vinným jemu přisuzovaným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Vycházely tak především z výpovědi svědka K., svědka K., svědkyně H. (k okolnostem ohledně peněžního účtu, na který byly posílány peníze za realizované zakázky) a dalších svědeckých výpovědí k provádění zakázek, ze kterých vyplynulo, že klienti jednali vždy s dovolatelem, což podporuje tvrzení svědka K., že o probíhajících zakázkách neměl povědomí, stejně jako skutečnost, že dovolatel nechal posílat peníze na účet svojí přítelkyně a o údajném předání takovýchto statisícových částek svědku K. nemá žádný doklad. Pokud by byly obsahem dovolání pouze tyto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak (dovolatelem namítaný) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
Pod deklarovaný dovolací důvod tak lze s jistou mírou tolerance podřadit námitky dovolatele týkající se absence znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu „uvedení jiného v omyl“, absence subjektivní stránky tohoto činu a námitky, že měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe (princip ultima ratio), i když je zřejmé, že i při uplatnění těchto námitek vychází dovolatel z převážné části z jiného skutkového děje, než ke kterému dospěly po řádně vedeném dokazování soudy.
Co se týká absence znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu „uvedení jiného v omyl“, k této námitce je třeba uvést, že pokud soudy dospěly v rámci hodnocení důkazů k přesvědčení, že svědek K. nevěděl o zakázkách realizovaných jeho jménem a dovolatel přesto bez jeho vědomí vůči společnosti DECRO Bzenec, spol. s r. o., vystupoval jeho jménem, je zřejmé, že ohledně této skutečnosti uvedl společnost DECRO Bzenec, spol. s r. o., v omyl, zneužil takto spolupráce, kterou poškozená firma měla se svědkem K., přičemž je stejně tak zřejmé, že jednal v úmyslu obohatit se, když peníze nechal posílat na účet své přítelkyně, avšak faktury byly vystavovány na firmu svědka K.
Co se týká námitky ohledně principu subsidiarity trestní represe, k této je namístě uvést, že se významem případného zmocnění dovolatele svědkem K. zabýval již dostatečně a podrobně soud prvního stupně (str. 10 - 11 jeho rozsudku), stejně jako soud odvolací (str. 3 jeho usnesení). O jisté míře spolupráce žádný z těchto soudů nepochybuje, avšak soudy na základě provedených skutkových zjištění (zcela správně) dovodily, že pokud dovolatel překročil rámce zmocnění ve skutkové větě popsaným způsobem, tedy, že jednal jménem svědka K. bez jeho vědomí, v úmyslu ponechat si zinkasované finanční prostředky, vybočilo takovéto jednání z běžných soukromoprávních vztahů a došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu tak, jak předpokládá trestní zákon a bylo již plně namístě vůči dovolateli uplatnit prostředky trestně právní represe.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka