ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.152.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 152/2013 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. dubna 2013 o dovolání podaném M. N. , proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 252/2012 ze dne 20. června 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 22/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. února 2012, sp. zn. 2 T 22/2011, byl dovolatel uznán vinným ad I. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), ad II. pokračujícím trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák., ad III. přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 17 ks funkčních nábojů vzor 38 Special a 34 ks funkčních nábojů ráže 7,65 mm Browning. Současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání M. N. a příslušného státního zástupce rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 7 To 252/2012 ze dne 20. června 2012 tak, že podle §258 odst. 1, písm. b), c), d), f), odst. 2 trestního řádu (tr. ř.) napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod body II/1, 2 a III, v celém výroku o trestu a dále ve výroku, jímž byla dovolateli uložena povinnost nahradit škodu poškozeným Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group a Allianz pojišťovně, a. s., jakož i ve výroku, jímž byla poškozená Allianz pojišťovna se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále potom podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (ad. I. napadeného rozsudku soudu prvního stupně) odsoudil dovolatele k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Následně podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. za použití §222 odst. 2 tr. ř. byla věc pro skutek pod bodem III. postoupena Policii České republiky, Odboru služby pro zbraně a bezpečnostní materiál, Praha 10, a konečně podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena v rozsahu zrušení (bod II/1,2) soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal M. N. dovolání (konkrétně proti té části rozsudku, jímž nebyl změněn výrok o vině trestným činem krádeže a rozhodnuto o trestu), a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že předpokladem, aby byla založena skutková podstata trestného činu krádeže, je skutečnost, že si pachatel přivlastní cizí věc tím, že se jí zmocní, tedy že ji odejme z dispozice vlastníka, oprávněného nebo i faktického držitele a sjedná si tak možnost s věcí trvale nakládat. Z dikce napadeného výroku však vyplývá, že jak gastro zařízení, tak i motocykl formálně předal novému jednateli J. F. To, že nebyl s věcmi oprávněn nakládat, nemá dle jeho přesvědčení co do činění s tím, že je nemohl odcizit, protože je předal novému majiteli toliko formálně a nikoli fakticky a měl je tedy celou dobu u sebe. Vyjádřil přesvědčení, že se jedná o zcela odlišnou situaci než kupř. ve věci posuzované Nejvyšším soudem České republiky (dále jen Nejvyšší soud) pod sp. zn. 6 Tdo 240/2004, neboť věci měl po celou dobu u sebe a nemohl se jich tudíž zmocnit. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud „podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 7 To 252/2012 ve výroku sub I. jakož i ve výroku, jímž jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn, a zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. 2 T 22/2011 ve výroku I. a ve výroku týkajícího se odkázání poškozených S MORAVA Leasing, a. s., a Unicredit Leasing CZ, a. s., na řízení ve věcech občanskoprávních.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že přisouzený skutek spadá do období takového právního stavu věci, kdy dovolatel převedl svůj obchodní podíl v této obchodní společnosti na osobu J. F., který se stal jeho právním nástupcem. Je tedy zřejmé, že dovolatel postupoval tak, že ve smyslu zákonného výkladu právního pojmu „obchodní podíl“, tak jak je definován v ustanovení §114 odst. 1 obchodního zákoníku, převedl pouze svoji účast ve společnosti a z ní plynoucí práva a povinnosti, když jeho výše se podle věty druhé označeného ustanovení určuje na podkladě takových rozhodných kritérií, ze kterých je zřejmé, že za podmínek §115 téhož předpisu může jít výlučně o převod takto definovaných majetkových hodnot. Uvedená změna subjektu majetkové účasti na jedné a téže obchodní společnosti Gastro desítka, s. r. o., se tak nikterak nemohla odrazit ve změně těch jejích právních vztahů, které byly založeny oběma výše označenými leasingovými smlouvami, (resp. smlouvami o koupi pronajaté věci ve smyslu §489 a násl. Obchodního zákoníku s přiměřeným použitím ustanovení §603 a násl. Občanského zákoníku), neboť jmenovaná obchodní společnost vůči svým leasingovým pronajímatelům stále vystupovala v nezměněném postavení leasingového nájemce. Na straně druhé však v souvislosti se změnou uvedené povahy zůstává podstatnou ta skutečnost, že došlo k zániku dovolatelovy statutární pozice a že ze strany J. F., jakožto jediné oprávněné osoby, nebyl učiněn žádný právní úkon, kterým by se dostal zpět do svého předcházejícího postavení ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku. Za uvedených okolností tak zcela evidentně pozbyl svěřenecký právní titul, na jehož podkladě do té doby užíval oba předměty leasingového pronájmu. Za takového stavu věci podle popisu skutkových zjištění v návaznosti na změnu subjektu obchodního podílu nájemcovské obchodní společnosti pouze formálně převedl oba předměty pronájmu na svého právního nástupce, ve skutečnosti si je však ponechal. Tímto způsobem oběma leasingovým pronajímatelům, kteří se nacházeli v právním vztahu se společností Gastro desítka, s. r. o., se kterou již tzv. neměl nic společného, znemožnil jakoukoliv kontrolu nad věcmi, které mu byly původně svěřeny a tím je (byť v rámci jistého vlastnického omezení, představovaného předmětnými leasingovými vztahy) nepochybně odňal z jejich dispozice. Lze tedy dovodit, že si tyto věci tímto okamžikem přisvojil, neboť užívání a nakládání s těmito věcmi nabylo zcela jiné, než dosavadní právní kvality. Dle státní zástupkyně se tak nelze ztotožnit s tím jeho názorem, že v daném případě šlo o jinou situaci, než v případě posuzovaném Nejvyšším soudem ČR pod sp. zn. 6 Tdo 240/2004, kdy se stalo podkladem výroku o vině obviněného V. H. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. to podstatné zjištění, že obviněný po svém odvolání z funkce jednatele postupně vyzvedl z účtu obchodní společnosti tam přisouzenou souhrnnou částku, kterou použil k úhradě údajných dluhů v rámci svých dalších podnikatelských aktivit. Přitom je třeba zdůraznit, že peněžní prostředky vedené na účtu takto poškozené obchodní společnosti byly ve vztahu k označenému dovolateli taktéž věcí cizí a že odvoláním z funkce jednatele podobně jako zánikem takového postavení v nyní posuzované věci ztratili oba dovolatelé (V. H., N. M.) do té doby existující dispoziční oprávnění nakládat s cizími věcmi, ať již se jednalo o firemní finanční prostředky nebo o předměty finančního pronájmu. Pokud tyto věci pro ně cizí zůstávaly stále v jejich dispozici, pak v obou případech došlo k naplnění takového předepsaného způsobu přisvojení, jakým je zmocnění se věci ve smyslu skutkové podstaty podle §247 tr. zák. o krádeži. Vyjádřila přesvědčení, že přisouzená právní kvalifikace ad I. výroku o dovolatelově vině ve smyslu §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. tak nevykazuje vadu nesprávného právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedený právní názor státní zástupkyně vychází z výše prezentované právní úvahy i přesto, že daná problematika byla v minulosti řešena odchylným způsobem, kdy na úrovni téhož senátu Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 6 Tdo 1617/2008 bylo judikováno, že se pachatel mohl dopustit trestného činu zpronevěry podle §248 trestního zákona i v případě, že si z účtu obchodní společnosti přisvojil finanční prostředky v době, kdy funkci jejího statutárního orgánu již nezastával. Poznamenala, že ani případná změna právní kvalifikace dovolatelova jednání ad I. výroku o vině s tou perspektivou, že by bylo bez využití ustanovení o časové působnosti trestních zákonů překvalifikováno na trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se shodným rozpětím zákonné trestní sazby, by nemohla ovlivnit jeho právní postavení v rámci předmětného trestního řízení a i v případě, že by bylo možno dospět k závěru o nesprávnosti právního posouzení jeho jednání, byl by dán důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Ze všech výše uvedených důvodů tedy závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání odsouzeného M. N. rozhodl tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je tak námitka dovolatele, že dle zjištěných skutkových okolností se nemohl dopustit trestného činu krádeže s tím, že nedošlo ke „zmocnění se“ uvedených věcí uplatněna právně relevantně, jedná se však současně o námitku zjevně neopodstatněnou. Dovolatel byl jakožto jednatel společnosti Gastro desítka, s. r. o., leasingovým nájemcem předmětných věcí, které byly ve vlastnictví leasingových společností a nebyl takto jejich vlastníkem, a tedy když dne 18. 12. 2008 převedl obchodní podíl ve společnosti Gastro desítka, s. r. o., na J. F., pozbyl jakékoli oprávnění s těmito věcmi nakládat. Pokud tedy s těmito věcmi nadále nakládal jako vlastník a nenaložil s nimi v souladu s leasingovou smlouvou, odejmul je z dispozice oprávněného vlastníka (leasingových společností), tím že se jich zmocnil. Je pravdou, že je zde jistá specifičnost dána tím, že jakožto bývalý leasingový nájemce měl již věci ve své moci. Avšak momentem, kdy přestal figurovat jako jednatel společnosti Gastro desítka, s. r. o., již nebyl žádný právní podklad pro to, aby měl věci u sebe a aby s nimi jakkoli nakládal. Zmocnění lze tedy spatřovat ve skutečnosti, že ačkoli byl povinen tyto věci, které mu již nebyly svěřeny, předat oprávněnému nájemci nebo vlastníkovi, tyto si ponechal a dále s nimi nakládal jako vlastník, čímž je i vyloučil z dispozice jejich majitele. Obecné soudy tedy správně jeho jednání posoudily jako trestný čin krádeže. Možné úvahy o tom, že předmětné jednání dovolatele naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, potom nejsou namístě, protože tyto neučinil předmětem svého (podaného) dovolání.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka