ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.1579.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1579/2012-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. března 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném ve prospěch obviněného S. B. , nar., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 4 To 593/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 67/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 3 T 67/2012, byl obviněný S. B. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ v období od 1. 10. 2011 do 6. 4. 2012 v Č. B., Z., případně jinde neplnil jako otec svou zákonnou vyživovací povinnost vůči své dceři D. B., nar., ačkoliv mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině č. 94/1963 Sb. v platném znění a byla mu konkretizována rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 1. 11. 2002, č. j. 7Nc 338/2002-58 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 7. 12. 2004 č. j. 8P 35/2003-209 a rozsudkem Krajského soudu ze dne 14. 4. 2005, č. j. 22Co 593/2005-236, který nabyl právní moci dne 18. 5. 2005, v částce 2.500,- Kč, splatné vždy do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky R. B., nar., takže za uvedené období dluží částku v celkové výši nejméně 17.500,- Kč “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání 15 (patnácti) měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost spočívající v úhradě dlužného výživného ve zkušební době podmíněného odsouzení.
Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 3 T 67/2012, podal obviněný odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 4 To 593/2012 , a to tak, že z podnětu odvolání obviněného S. B. podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §226 písm. e) tr. ř. obviněného S. B. zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že v období od 1. 10. 2011 do 6. 4. 2012 v Č. B., ve Z., případně jinde neplnil jako otec svou zákonnou vyživovací povinnost vůči své dceři D. B., nar., ačkoli mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině č. 94/1963 Sb. v platném znění a byla mu konkretizována rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 1. 11. 2002, č. j. 7 Nc 338/2002-58, spojený s rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 7. 12. 2004, č. j. 8 T 35/2003-209 a rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 2005, č. j. 22 Co 593/2005-236, který nabyl právní moci dne 18. 5. 2005 v částce 2.500,- Kč splatné vždy do každého pátého dne v měsíci předem k rukám matky R. B., nar., takže za uvedené období dluží částku ve výši nejméně 17.500,- Kč, kvalifikovaný jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, neboť trestnost činu zanikla.
Krajský soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že dcera obviněného D. B. nabyla dne 1. 2. 2012 zletilosti a od počátku dubna 2012 pobývala u otce, který zajišťoval veškeré její materiální potřeby. V dubnu 2012 jí také poskytl částku ve výši 6.500,- Kč na cestu do A., která dle jejich vzájemné dohody zároveň představovala úhradu dlužného výživného za měsíce únor a březen 2012. Přitom od nabytí zletilosti D. B. jí mělo být výživné poukazováno přímo k jejím rukám, neboť svoji matku nezplnomocnila k tomu, aby výživné bylo i nadále zasíláno k rukám její matky jakožto její tehdejší zákonné zástupkyně. Pokud jde o období před nabytím zletilosti, poukázal krajský soud na vyjádření dcery, že otec nemá vůči ní žádný dluh na výživném.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, podal nejvyšší státní zástupce dovolání ve prospěch obviněného a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Poté, co nejvyšší státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že s uvedeným postupem odvolacího soudu nelze souhlasit. K naplnění skutkové podstaty uvedeného přečinu postačuje soustavné neplnění vyživovací povinnosti po dobu alespoň pěti měsíců. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný neplnil svoji vyživovací povinnost vůči své dceři D. B. od října 2011 do konce března 2012, tedy po dobu 6 měsíců, s tím, že do uvedeného období nelze zahrnout i duben 2012, neboť po převážnou část tohoto měsíce obviněný zajišťoval materiální potřeby své dcery již přímo. Je třeba dále rozlišovat období od října 2011 do ledna 2012, kdy byla dcera v důsledku své nezletilosti zastupována svou matkou, a období dalších dvou měsíců, kdy již nabyla zletilosti. Je zcela jednoznačné, že právní vztah, založený na zákonné vyživovací povinnosti vůči nezletilé D. B. v období od října 2011 do ledna 2012 včetně existoval a že ze strany obviněného předepsaným způsobem naplňován nebyl, kdy D. B. nebyla ani po nabytí své zletilosti oprávněna zpětně rozhodovat o trvání vyživovací povinnosti obviněného vůči své osobě. Naproti tomu vzniklý dluh na výživném za období od února do března 2012 mu případně mohla po nabytí své zletilosti za podmínek předepsaných §574 odst. 1 občanského zákoníku prominout. Uvedený rozsah neplnění zákonné vyživovací povinnosti po dobu nikoliv delší než čtyři měsíce však na straně druhé ještě nezakládal podmínky trestně právní odpovědnosti v posuzovaném směru. Po nabytí zletilosti byla dcera D. B. plně způsobilá dohodnout se s obviněným na tom, že výživné za období dvou měsíců, tedy únor a březen 2012, od obviněného již požadovat nebude. Dle obsahu spisu však v rozhodném období k takovéto dohodě nedošlo, neboť dle výpovědi D. B. k ujednání o zpětné kompenzaci za období únor a březen 2012, kdy od obviněného obdržela jednorázovou částku ve výši 6.500,- Kč, došlo až v dubnu 2012 poté, co se přestěhovala k otci. S jistou mírou tolerance co do účelového určení poskytnutých finančních prostředků lze na tyto nahlížet jako na dodatečné splnění zákonné vyživovací povinnosti obviněného za období dvou měsíců, února a března 2012. Státní zástupce uzavřel, že v projednávané věci nebyla splněna podmínka účinné lítosti ve smyslu §197 tr. zákoníku a uvedené okolnosti jednání obviněného směřují spíše k úvahám, odůvodňujícím jeho zproštění obžaloby z důvodu podle §226 písm. b) tr. ř., nikoli podle odvolacím soudem aplikovaným zánikem trestnosti posuzovaného jednání podle §226 písm. e) tr. ř.
V petitu svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 4 To 593/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a věc přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému S. B., kterému byl doručen dne 16. 11. 2012. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření obviněného k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by byl deklarován záměr využít práva vyjádřit se k dovolání nejvyššího státního zástupce a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat mylnou právní kvalifikaci skutku – tedy otázku nesprávné právní kvalifikace a dále vadu jiného hmotně právního posouzení – která spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, s právní kvalifikací skutku přímo nesouvisející, ale významnou v posuzování jiné skutkové okolnosti, např. z hlediska hmotného práva trestního (popř. i jiného právního odvětví). Tento dovolací důvod tedy neumožňuje napadnout postup podle procesních předpisů, ale je zaměřen výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
Nejvyšší soud shledal dovolací námitky nejvyššího státního zástupce, v rámci nichž namítá, že nebyly splněny podmínky účinné lítosti podle §197 tr. zákoníku, resp. nedošlo k zániku trestnosti jednání obviněného podle §226 písm. e) tr. ř., nejen podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale shledal je též opodstatněnými.
Obviněný byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným spácháním přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil neplacením výživného na svou dceru D. B. v období od 1. 10. 2011 do 6. 4. 2012, resp. od 1. 10. 2012 do 31. 3. 2012, kdy měl povinnost tak činit vždy do pátého dne v kalendářním měsíci.
Podle ustanovení §196 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu zanedbání povinné výživy dopustí ten, kdo neplní , byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce .
O trestný čin podle §196 tr. zákoníku může jít jen při zaviněném neplnění zákonné vyživovací povinnosti nebo vyhýbání se takové povinnosti, které je soustavné a trvá po delší dobu, resp. delší dobu než čtyři měsíce, tedy alespoň po dobu pěti měsíců.
Odvolací soud následně k odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně zrušil a obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. e) tr. ř. z důvodu zániku trestnosti činu, a to na základě toho, že obviněný využil ještě před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně (tj. dne 20. 6. 2012), tzv. účinné lítosti ve smyslu ustanovení §197 tr. zákoníku. Odvolací soud tento závěr založil na skutečnosti, že dcera na obviněném nepožadovala žádné výživné a ani žádný dluh za otcem neměla, kdy s otcem ještě před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně uzavřela dohodu o vypořádání dlužného výživného.
Podle §226 odst. e) tr. ř. soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran, trestnost činu zanikla.
Předpokladem použití důvodu pro zproštění obžaloby podle §226 písm. e) tr. ř. je, že skutek, který je předmětem obžaloby, se stal, skutek byl v době jeho spáchání trestným činem (resp. proviněním), jeho pachatelem je obžalovaný, obžalovaný nebyl v době činu nepříčetný a trestnost činu po jeho spáchání zanikla.
Podle ustanovení §197 tr. zákoníku trestní odpovědnost za trestný čin zanedbání povinné výživy (§196 tr. zákoníku) zaniká, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.
Základní podmínkou pro zánik trestní odpovědnosti zanedbání povinné výživy je, že pachatel dodatečně splní svou vyživovací povinnost v celém rozsahu . Dodatečným splněním vyživovací povinnosti ve smyslu §197 tr. zákoníku je třeba rozumět vyrovnání částky, kterou obžalovaný mohl zaplatit podle svých výdělkových možností , i když snad byl v řízení občanskoprávním uznán povinným platit částky vyšší, jeho skutečným výdělkovým možnostem a schopnostem v době trestného činu neodpovídající (srov. R III/1962 a SR, 1995, č. 82). Musí zaplatit i plnění (výživné) v mezidobí promlčené (srov. R 11/1984), nikoli však výživné stanovené předběžným opatřením (srov. R 2/1984). O účinnou lítost půjde nejen tehdy, když pachatel sám dlužné výživné uhradí, ale i tehdy, když jiným způsobem zařídí, aby za něho dlužné výživné uhradila jiná osoba (srov. R 44/1972). Postačí dokonce, když ke splnění třetí osobou přispěl jakoukoli svou aktivní činností (třetí osobu vyzve k úhradě, požádá ji o to apod.). Pachatel musí uhradit dlužné výživné za celé období, pro něž soud zjišťuje jeho trestní odpovědnost (vymezené žalovaným skutkem). K splnění podmínek účinné lítosti nemusí tedy uhradit výživné za období předcházející (kdy bylo trestní stíhání nepřípustné např. pro amnestii nebo byl již za toto období odsouzen) ani za období následující. Splnění vyživovací povinnosti je totiž důležitější než potrestání pachatele (srov. k tomu §196 a 197 tr. zákoníku). K zániku trestní odpovědnosti podle tohoto ustanovení nedojde , když vyživovací povinnost byla splněna jen zčásti . Nestačí ani dohoda mezi pachatelem a oprávněnou osobou, že dlužné výživné bude spláceno. K účinné lítosti rovněž nestačí pouhý slib o zaplacení výživného v budoucnu ani prominutí dlužného výživného ze strany oprávněné osoby nebo osoby, která má oprávněnou osobu ve své péči.
Je nepochybné, že D. B. byla v období před nabytím zletilosti zastupována matkou, k jejímž rukám bylo poukazováno výživné, resp. poukázáno nebylo v období od října 2011 do ledna 2012. Dnem 1. 2. 2012 nabyla D. B. zletilosti a nabyla tak i způsobilosti k právním úkonům ve smyslu ustanovení §8 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdy nadále mělo být výživné poukazováno přímo k jejím rukám, neboť matku k takovémuto úkonu nezmocnila. Dne 6. 4. 2012 se D. B. přestěhovala ke svému otci, který nadále zajišťoval její materiální potřeby. Dle skutkových zjištění již zletilá D. B. v období února a března 2012 od obviněného výživné neobdržela. Uvedla však, že v dubnu 2012 po otci již nic nepožadovala, neboť u otce žila a tento ji živil. Jelikož byla D. B. v uvedeném období února a března 2012 již zletilá, mohla se s obviněným dohodnout na tom, že výživné za toto období dvou měsíců již od něho požadovat nebude. Jako osoba zletilá mohla D. B. s obviněným uzavřít dohodu podle ustanovení §574 odst. 1 občanského zákoníku, které říká, že věřitel se může s dlužníkem dohodnout, že se vzdává svého práva nebo že dluh promíjí; tato dohoda musí být uzavřena písemně . Takováto písemná dohoda mezi ní a obviněných však uzavřena nebyla. D. B. toliko uvedla, že se s otcem dohodla, že jím poskytnutá jednorázová částka ve výši 6.500,- Kč na cestu do A. bude splátkou výživného právě na období února a března 2012, kdy ještě žila u matky – „ Dohodli jsme se s otcem tak, že jsem to brala jako splacení alimentů, které on mi dlužil za období únor a březen. Za duben už jsem to po otci nepožadovala, protože jsem u něj bydlela a živil mě “ (protokol o veřejném zasedání č. l. 93 spisu). Z její výpovědi se však současně podává, že se jednalo o dohodu, ke které došlo až v dubnu 2012, tedy poté, co se k otci přestěhovala. S určitou dávkou tolerance, zejména pak s ohledem na výpověď D. B. u odvolacího soudu, kterážto uvedla, že se s otcem takovýmto způsobem domluvila, a účelovost jí obviněným poskytnuté částky ve výši 6.500,- Kč, kdy se jednalo o finanční částku spojenou s cestovními výlohami na cestu do A., lze na tuto částku nahlížet jako na dodatečné splnění zákonné vyživovací povinnosti obviněného za období dvou měsíců, února a března 2012, kdy zletilá D. B. do 6. 4. 2012 bydlela u své matky. Na období zbývajících čtyř měsíců, října 2011 až ledna 2012, tj. období před nabytím zletilosti D. B., nelze žádnou zpětnou dohodu o prominutí neplacení výživného aplikovat. Ve vztahu ke dlužnému výživnému za toto období je třeba mít na paměti, že D. B. byla coby nezletilá zastupována svou matkou a po nabytí zletilosti nebyla oprávněna zpětně rozhodovat o trvání vyživovací povinnosti obviněného vůči své osobě v zásadě jinak, než využitím institutu prominutí dluhu ve smyslu ustanovení §574 odst. 1 občanského zákoníku, což však, jak bylo uvedeno výše, neučinila.
V posuzovaném případě lze konstatovat, že skutková zjištění soudu prvního stupně formulovaná v tzv. skutkové větě výroku rozsudku dovolují právní závěr o tom, že obviněný inkriminovaným jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Soud vycházel mimo jiné ze zjištění, že obviněný ničím nepřispěl na výživu své dcery D. B., ač mu tato povinnost vyplývala ze zákona i z rozhodnutí soudu, a takto si počínal od 1. 10. 2011 do 6. 4. 2012, tedy po dobu delší šesti měsíců. Soud do skutkové věty výroku rozsudku nezahrnul zjištění, že obviněný k rukám v té době již zletilé dcery následně v dubnu 2012 uhradil částku 6.500,- Kč, která měla dle jejich vzájemné dohody představovat výživné za měsíce únor a březen 2012. Posledně uvedenou okolnost pak považoval za významnou odvolací soud, který dospěl v rámci svého rozhodování k závěru, že ve vztahu k projednávanému přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku pouze 4 měsíce představují dobu, kdy obviněný nezaplatil výživné na svou nezletilou dceru D. B. Podle odvolacího soudu tak doba čtyř měsíců, považovaná za soustavné se vyhýbání vyživovací povinnosti, nebyla překročena. Na tomto základě dospěl odvolací soud k závěru, že trestnost činu zanikla, když obviněný využil před vyhlášením rozsudku prvého stupně tzv. účinné lítosti ve smyslu §197 tr. zákoníku. Proto napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám znovu rozsudkem rozhodl, že se obviněný podle §226 písm. e) tr. ř. obžaloby pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku zprošťuje.
Nejvyšší soud však shora uvedený právní názor odvolacího soudu nesdílí. Jestliže pachatel přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku uhradil před tím, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek, pouze část dlužného výživného, jehož neplacením se dopustil trestného činu, tak nejenže už z tohoto důvodu nejsou splněny podmínky účinné lítosti podle §197 tr. zákoníku, ale uvedená okolnost (tj. částečná úhrada dluhu na výživném) je irelevantní i z hlediska posuzování toho, po jakou dobu pachatel neplnil zákonnou vyživovací povinnost nebo zda se jí vyhýbal soustavně a po delší dobu (srov. rozhodnutí pod č. 49/1992 Sb. rozh. tr.). Skutečná doba páchání tohoto trestného činu se v takovém případě nezkracuje o dobu odpovídající částce, v které pachatel dodatečně splnil svou zákonnou vyživovací povinnost. K pozdějšímu uhrazení části dlužného výživného pachatelem lze přihlédnout při ukládání trestu (např. jako k polehčující okolnosti ve smyslu §41 písm. j/ tr. zákoníku) - srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1074/2006, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/2007.
S ohledem na výše uvedené je tak zřejmé, že pozdější částečná úhrada dlužného výživného za období dvou měsíců ve výši 6.500,- Kč, nemůže mít vliv na stanovení délky doby, po kterou obviněný vyživovací povinnost skutečně neplnil, tj. doby od 1. 10. 2011 do 6. 4. 2012. Uhrazení části dlužného výživného obviněným (v dubnu 2012) je v daném případě toliko jednáním s prvky účinné lítosti podle §197 tr. zákoníku, kdy zároveň podmínky, za nichž trestnost zanedbání povinné výživy zaniká, nebyly splněny. Tak by tomu bylo jedině v případě, že by obviněný svoji povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek, což ovšem obviněný v plném rozsahu neučinil. Skutečnost, že obviněný později část dlužného výživného uhradil, nemůže mít zároveň dopad na uskutečněné jednání (vymezené mj. místem a časem) v tom skutkovém i právním smyslu, že reálná doba neplnění vyživovací povinnosti se zkracuje v jakési nepřímé úměře, tzn. čím více pachatel na dlužném výživném do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně zaplatí, o to by se fakticky zkrátilo trvání činu, resp. k části spáchaného jednání by se pak nepřihlíželo. Takový výklad podle názoru Nejvyššího soudu není možný. V případě obviněného šlo tudíž o neplnění vyživovací povinnosti v délce nikoliv čtyři měsíce, jak mylně dovolil odvolací soud, nýbrž po dobu více než šesti měsíců. To znamená, že je třeba považovat je za soustavné a trvající po delší dobu.
S ohledem na výše uvedený závěr tak Nejvyšší soud nemůže přisvědčit názoru nejvyššího státního zástupce, který v rámci odůvodnění dovolání uvedl, že je přesvědčen, že v projednávané věci by mohla přicházet v úvahu aplikace ustanovení §226 odst. b) tr. ř. , které říká, že soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran, v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, a to na podkladě závěru, že na částku ve výši 6.500,- Kč lze nahlížet jako na dodatečné splnění zákonné vyživovací povinnosti obviněného za období února a března 2012, kdy současně není naplněn znak skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v tom, že k protiprávnímu jednání musí docházet po dobu delší než čtyři měsíce, tedy v období delším než je zbývající období od října 2011 do ledna 2012. Nejvyšší soud proto shledal v dovolání nejvyššího státního zástupce uvedené námitky neopodstatněnými.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a