ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.199.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 199/2013 -37
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2013 o dovolání podaném P. M., proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 353/2012 ze dne 30. 10. 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 61/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 4 T 61/2011 ze dne 19. 9. 2012 byl dovolatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 3 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let s tím, že takto uložený trest mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
V předmětné věci podal P. M. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 67 To 353/2012 ze dne 30. 10. 2012 tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal P. M. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutková zjištění soudů ve věci učiněná jsou založena v podstatě na jediném důkazu, kterým je výpověď svědkyně B. J., která však trpí řadou rozporů do té míry, že jsou dány pochybnosti, zda vůbec byla očitým svědkem předmětného incidentu, a pokud ano, tak jsou pochybnosti o tom, zda vypovídala pravdivě, mýlila se či dokonce lhala. V tomto směru uvedl, že svědkyně J. popsala skutkový děj jinak než dovolatel a svědek Č., nikdo z dalších na místě činu její přítomnost nepotvrdil a popisuje odlišně podobu dovolatele a svědka Č. Poukázal i na závěry znaleckého posudku znalce prof. MUDr. Weisse stran věrohodnosti svědeckých výpovědí B. J. s tím, že znalec neshledal důvody, které by bránily svědkyni podat pravdivou výpověď, a současně dodal, že nevylučuje ani to, že se svědkyně mýlí, ani to, že vědomě lže a před soudem se odmítl vyjádřit ke konkrétním tvrzením obsaženým ve výpovědi označené svědkyně, která si měla stěžovat na neprofesionální postup znalce a ten o této skutečnosti nic neví. Podle názoru dovolatele i tento fakt činí výpověď uvedené svědkyně nevěrohodnou. Ze svědeckých výpovědí Č. ani T. pak neplyne, že by svědkyni J. na místě incidentu viděli a s ohledem na to, že měla sebou tři psy, je tak prakticky nemožné, že by si nevšimli. Navíc z výpovědi svědkyně J. stran místa, ze kterého incident pozorovala, plyne, že jej nesledovala přímo, ale z dálky a z velkého úhlu, což výrazně zkreslilo postavení řidičů a jejich konání. Popisu pádu poškozeného svědkyní pak prý neodpovídá jeho zranění. Přitom měla nesprávně popsat počet lidí na místě a vzhled obou řidičů. Dále poukázal na to, že jím nabídnuté důkazy (jejich provedení) soudy nesprávně odmítly. K osobě svědka Č. potom namítl, že jeho pracovní minulost nebyla dostatečně zvážena, když v minulosti se obdobného incidentu účastnil a v této souvislosti poukázal i na znalecký posudek stran testované věrohodnosti jeho výpovědí. Uzavřel s tím, že jeho vina nebyla bezpečně prokázána, a to ani na základě výpovědí svědků D. Č. a B. J., a za tohoto stavu věci měla být soudy aplikována zásada in dubio pro reo a takto zajištěno jeho právo na spravedlivý proces. Proto navrhl, aby dovolací soud napadené (citované) usnesení Městského soudu v Praze dle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) obdržel dne 11. 3. 2013 přípis příslušného státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky, v jehož rámci tento sdělil, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat s výslovně vyjádřeným souhlasem k tomu, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí (ve věci přijaté) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel namítl nesprávné hodnocení učiněných skutkových zjištění soudy s tím, že popsaného jednání se nedopustil a soudy provedené důkazy hodnotily nesprávně a v jeho neprospěch. Sám přitom nabídl jiný průběh skutkového děje s očividným naznačením, že popsaný skutek spáchal D. Č. V uvedeném směru však oba soudy zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě (a podrobně) vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Vysvětlily takto, proč uvěřily svědeckým výpovědím B. J., která nepochybně byla klíčovou (korunní) svědkyní, když se podrobně zabývaly i svědectvím a osobou D. Č. stejně jako návrhy dovolatele na doplnění dokazování, kdy přiléhavě a podrobně vysvětlily, proč (z jakých důvodů) je neakceptovaly. Je přitom namístě zopakovat, že (očitá) svědkyně J. byla testována soudním znalcem z oboru psychiatrie a klinické psychologie stran věrohodnosti její výpovědi, přičemž znalec dospěl k závěru, že jde o osobu bez jakýchkoliv anomálních rysů a souhrnně nebylo shledáno nic, co by jí bránilo v tom, aby adekvátně vnímala, zapamatovala si a posléze i adekvátně reprodukovala prožité skutečnosti (bez sklonů ke konfabulaci). Její obecná věrohodnost nebyla nijak snížena a znalec nenašel nic, co by jí znemožňovalo podat pravdivou výpověď týkající se i předmětného trestného činu. K uvedenému je potom pro úplnost nezbytné dodat, že u zmíněné svědkyně nebyl prokazatelně shledán jakýkoli motiv, který by ji vedl k nepravdivé výpovědi, když ani dovolatele ani svědka Č. neznala a tedy k nim neměla žádný vztah. K dalším okolnostem výpovědi svědkyně J. potom soudy poukázaly přiléhavě na to, že svědkyně (bezprostředně po činu) nejprve na tísňovou telefonní linku oznámila, že k pádu poškozeného došlo v důsledku fyzického násilí ze strany řidiče tramvajové soupravy, jež přijela do výstupní stanice v pořadí jako druhá, když její řidič neurvale vyhodil cestujícího z vozu. Uvedla přitom správně nejenom linku tramvaje, ale i čtyřmístné evidenční číslo vozu a tyto údaje potom v postavení svědka zopakovala a vyloučila i možnou záměnu v osobách obou řidičů, když předmětný skutek sledovala na krátkou vzdálenost, přičemž ani tato skutečnost nebyla nijak vyvrácena. Konečně k osobě svědka Č. oba soudy přiléhavě uvedly, že nebylo zjištěno nic, co by svědčilo tomu, že předmětný skutek spáchal právě on.
Námitky dovolatelem takto vznesené potom s ohledem na již uvedené, nejsou ve svém celku způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu a rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka