ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.507.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 507/2013 -69
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. září 2013 o dovolání podaném D. R. , proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 498/2012 ze dne 10. prosince 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 256/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. srpna 2012 sp. zn. 9 T 256/2011 byla dovolatelka uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený přečin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, přičemž jeho výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Současně jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu třiceti šesti měsíců. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání D. R. (a příslušného státního zástupce) proti tomuto (výše citovanému) rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 6 To 498/2012 ze dne 10. prosince 2012 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek toliko ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, pokud je o poškozené O. R., L. R., J. R. a N. R. a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. srpna 2012 sp. zn. 9 T 256/2011, uložil dovolatelce trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž jeho výkon jí podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Současně jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let a bylo též nově rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu výše uvedených poškozených. Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto; v ostatních částech zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala D. R. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označila ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že skutek, pro který je stíhána, nemůže naplňovat znaky trestného činu, nenaplňuje aplikovanou právní kvalifikaci podle §145 odst. 2 tr. zák. (správně zřejmě myšleno §143 odst. 2 tr. zákoníku). Jako druhou základní námitku uvedla, že nesprávným hmotně právním posouzením je též nesprávný výrok o náhradě škody, kdy nebyla respektována ustanovení občanského zákona upravující náhradu škody. Uvedla, že výrok o náhradě škody obsažený v rozsudku soudu druhého stupně nerespektuje zjištěný skutkový stav a patrně si soudy neuvědomily povahu adhezního řízení. To proto, že úvahy odvolacího soudu o spoluzavinění poškozeného R. nejsou v souladu s argumentací vztahující se k výroku o náhradě škody. Způsob jízdy poškozeného je možno kvalifikovat jako zaviněné porušení povinnosti, protiprávní úkon a existenci příčinné souvislosti mezi následkem posléze nastalým není možno zpochybňovat a i v adhezním řízení musí soud zkoumat, zda byla škoda způsobena také zaviněním poškozeného; soud by tedy měl stanovit podíl, jímž sám poškozený přispěl ke škodlivému následku. Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že dopravní nehoda a vyvolaný následek, jímž byla smrt poškozeného, byla způsobena jím samým. Shrnula dosavadní průběh trestního stíhání s tím, že již od počátku bylo provázeno nikoli nevýznamnými procesními pochybeními a ona nabyla pocit, že zde byla snaha ji za vydatného přispění médií poškodit. Poukázala na skutečnost, že v původně vzneseném obvinění dne 7. 10. 2010 bylo jasně konstatováno, že poškozený jel v protisměru dovolatelky; toto usnesení však bylo dne 26. 10. 2010 zrušeno s tím, že je třeba zkoumat varianty skutkového děje. Při vědomosti o vázanosti dovolacího soudu zjištěným skutkovým dějem, dovolatelka uvedla, že byly předělávány plánky nehody, došlo k zásadním procesním pochybením, byly zpracovány čtyři znalecké posudky, a přesto v průběhu celého řízení nebylo přesně určeno místo střetu obou vozidel. V další části dovolání je citováno ze znaleckých posudků s tím, že pokud došlo ke střetu ve středu vozovky, je třeba si položit otázku, zda dopravní nehodu skutečně zavinila dovolatelka, byla-li ve své polovině vozovky. Zabývala se též zdravotním stavem poškozeného a jím utrpěnými zraněními s tím, že dle jejího přesvědčení v rámci zjišťování skutečného stavu věci i ve vztahu k použité právní kvalifikaci nebylo řádně posouzeno, zda k následku nepřispěla i problematická léčba. Uvedla, že se nemůže smířit s tím, že je jí jako následek přičítána i smrt uvedená v §145 tr. zák. (správně zřejmě opět §143 tr. zákoníku, kterým byla dovolatelka uznána vinnou). Zdůraznila, že nelze s nezvratnou jistotou tvrdit, že vjela do levé části vozovky, ani že se nevěnovala plně řízení vozidla. Předpokládala zcela oprávněně, že druhý účastník silničního provozu dodržuje stanovená pravidla silničního provozu. Shrnula tedy, že je zde nesprávné právní posouzení skutku a současně jiné nesprávné právní posouzení (výrok o náhradě škody). U výroku o náhradě škody mělo být zohledněno i zavinění poškozeného a též náhrada škody neměla být přiznána vnučce poškozeného, která nesplňovala podmínky §444 občanského zákona, tedy nežila s poškozeným ve společné domácnosti. Závěrem svého podání tedy navrhla, aby Nevyšší soud podané dovolání projednal a poté, aby bylo rozhodnuto tak, „jak má na mysli ustanovení §265m tr. řádu, tj. zrušení rozsudku v celém rozsahu s tím, že skutku, který byl kvalifikován podle ust. §145 odst. 2 tr. zákona se dovolatelka nedopustila, eventuelně aby byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2012, sp. zn. 6 To 498/2012, ve výroku o náhradě škody a poškozené byly odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.“
Opis dovolání obviněné byl za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 8. srpna 2013. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného či práva plynoucího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
K takto podanému dovolání se vyjádřily prostřednictvím svého zmocněnce poškozené O., L., J. a nezl. R. přípisem ze dne 27. 4. 2013. Poukázaly na skutečnost, že dovolatelka nebyla uznána vinnou přečinem podle §145 tr. zák., nýbrž podle §143 tr. zákoníku a dále se vyjádřily k údajné (případné) spoluvině poškozeného R. s tím, že navrhly, aby podané dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
V první řadě je nutné uvést, že dovolatelka skutečně v celém dovolání odkazuje na ustanovení §145 odst. 2 tr. zák., kterým měla být uznána vinnou, což však zjevně neodpovídá skutečnosti, když z předmětných (citovaných) rozsudků je zřejmé, že byla uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Dovolací soud (s jistou mírou tolerance) a po zvážení obsahu dovolání, vychází z předpokladu, že se jedná pouze o písařskou chybu a argumentace uplatněná dovolatelkou byla myšlena ke správnému (ve věci aplikovanému) ustanovení trestního zákoníku.
Námitky dovolatelky, jejichž prostřednictvím brojí proti způsobu, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy, nejsou (s ohledem na již výše uvedené) způsobilé být právně relevantně uplatněny nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným z dalších zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání. To stejné lze vztáhnout i k námitkám, jejichž prostřednictvím dovolatelka předkládá jinou verzi skutkového děje, než která je uvedena v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Nelze tak akceptovat a brát v potaz její úvahy o tom, kde (v které části komunikace) došlo k dopravní nehodě nebo co bylo dle jejího přesvědčení příčinou této dopravní nehody, stejně jako úvahy o případném přispění následné léčby poškozeného k tragickému následku v podobě smrti poškozeného. Oba soudy (soud prvního stupně i soud odvolací) vzaly za bezpečně prokázané, že k nehodě došlo v levé části vozovky (bráno z pohledu dovolatelky) a že by k takovéto nehodě nedošlo, pokud by dovolatelka svým vozidlem nevyjela právě do této (levé) části vozovky. Co se týká průběhu dopravní nehody, soudy vycházely zejména ze závěrů ve věci pořízených znaleckých posudků Ing. Krejsy (předloženého zmocněncem poškozených) a Ústavu soudního inženýrství v Brně, ze kterých jasně vyplynulo, že místo střetu nejpříznivější pro dovolatelku lze stanovit tak, že k němu došlo minimálně 20 cm za středem vozovky z pohledu dovolatelky. Tyto znalecké posudky také dle soudů spolehlivě vyvrátily tvrzení obsažená ve znaleckých posudcích předložených obhajobou (Ing. Winkler). Soudy se též pečlivě zabývaly úvahami, zda ke smrti poškozeného došlo v příčinné souvislosti s dopravní nehodou, když se v rámci zákonného hodnocení důkazů přiklonily k závěrům znalců MUDr. Sokola a MUDr. Dogošiho, ze kterých vyplynulo, že k smrti poškozeného došlo z důvodů masivního vnitřního krvácení a následného traumaticko-hemoralgického šoku, přičemž k této události dle jejich závěrů nedošlo v důsledku chybného postupu lékařů, zdravotních pracovníků, či dokonce znalců. Soudy tak uzavřely, že byla jednoznačně prokázána příčinná souvislost mezi jednáním dovolatelky a smrtí poškozeného, protože úraz způsobený dopravní nehodou byl hlavní příčinou smrti poškozeného.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího a pokud by dovolatel uplatnil toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
K další části dovolání, zabývajícím se výrokem o povinnosti k náhradě škody poškozeným, je třeba uvést, že by jí bylo možné přiznat určité opodstatnění, pokud by skutečně byla shledána spoluvina poškozeného R., jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud.
Je sice pravdou, že podle §441 obč. zák. (který měla zřejmě dovolatelka na mysli, i když jej výslovně neuvedla) obecně platí, že byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
V této souvislosti je ovšem na místě poukázat na zásadní pochybení odvolacího soudu, který ponechal nezměněný výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně, ze kterého ovšem jasně vyplývá následující popis skutku, podle kterého dovolatelka byla uznána vinnou, že „dne 10. 7. 2010 kolem 12.10 hod. v P., řídila vlastní automobil Mercedes Benz, rz:, v ul. v Š. ú. směrem od ul. H. k ul. V P., a při průjezdu pravotočivé zatáčky poblíž domu č. p., přejela s vozidlem do protisměru, kde v důsledku nedostatečného sledování situace v provozu nereagovala na protijedoucí motocykl Keeway, rz.:, řízený jeho majitelem J. R., nar., který při následném střetu utrpěl závažná poranění, zejména v oblasti hlavy, hrudníku a dutiny břišní a těmto zraněním, progradujícím v těžký traumatohemoralgický šok téhož dne podlehl, čímž obžalovaná porušila ustanovení §4 písm. a), b), a §5 odst. 1 písm. b) a §11 odst. 1 zákona číslo 361/2000 Sb., o pozemních komunikacích, tedy jinému z nedbalosti způsobila smrt proto, že porušila důležitou povinnost vyplývající z jejího postavení a uloženou jí podle zákona.“ Z výše popsaného skutku takto spoluvina poškozeného žádným způsobem nevyplývá, a pokud ji odvolací soud shledal ve způsobu jeho jízdy, bylo jeho povinností tyto okolnosti do skutkové věty zahrnout. Jeho úvahy obsažené v odůvodnění přijatého rozsudku tak nemají žádnou oporu ve výroku o vině, když navíc ze samotného odůvodnění odvolacího soudu je zřejmé, že tento vychází z verze skutkového děje, podle které došlo ke střetu vozidel v levé části vozovky a v případě, že by dovolatelka svým vozidlem nevyjela do levé strany, k dopravní nehodě by nedošlo. Dovolací soud se neztotožňuje ani s argumentací, podle které lze bezpečně uzavřít (najisto postavit), že poškozený si nepočínal v souladu s ustanovením §11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., podle kterého se na pozemní komunikaci jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti , při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak. Ze znaleckých posudků sice skutečně vyplývá, že poškozený s nejvyšší pravděpodobností při středu vozovky jel, nicméně odvolací soud se v naznačených souvislostech vůbec nezabýval stavem vozovky, na který bylo v daném případě také často poukazováno, a neobjasnil, z čeho dovodil, že k porušení této povinnosti poškozeným skutečně došlo, když ze samotného faktu, že nejel při pravém kraji vozovky, nelze porušení této jeho povinnosti (bez dalšího) dovodit. Na základě výše uvedených skutečností, pak nebyl žádný zákonný podklad pro to, aby odvolací soud snížil dovolatelce trest odnětí svobody s poukazem na údajnou spoluvinu poškozeného. Avšak vzhledem ke skutečnosti, že podané dovolání bylo podáno pouze dovolatelkou (v její prospěch) a nejvyšší státní zástupce dovolání nepodal, nelze se v rámci dovolacího řízení touto chybou odvolacího soudu s ohledem na zákaz reformace zabývat (a případně ji napravit). Současně však (s ohledem na uvedené) potom nebyl dán žádný podklad pro moderaci výroku o povinnosti k náhradě škody poškozeným (ve smyslu §441 obč. zák.).
Co se týká námitky dovolatelky, že náhrada škody neměla být přiznána vnučce poškozeného, protože tato nesplňuje podmínky ustanovení §444 obč. zák., tak je namístě pouze ve stručnosti uvést, že dovolatelka nijak blíže nespecifikovala, z čeho nesplnění těchto podmínek dovozuje. Soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že u vnučky bylo doloženo, že ve společné domácnosti pobývala, což je zřejmé i z adresy jejího bydliště, která je shodná, jako bylo bydliště poškozeného. Ani v této otázce tedy dovolací soud neshledal pochybení.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka