ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.838.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 838/2013 -43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2013 o dovolání podaném R. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 30/2013 ze dne 7. února 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 58/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 17 T 58/2011 ze dne 10. září 2012 byl dovolatel uznán vinným pod bodem ad 1), 3a) dvojím účastenstvím ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.) k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., pod bodem ad 4), 5a), 13) trojím účastenstvím ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., pod bodem ad 2), 5b), 8), 12) čtverým účastenstvím ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., pod bodem ad 6) účastenstvím ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., a konečně pod bodem ad 7), 10), 11) trojím účastenstvím ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy a sbíhající se trestné činy pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250b odst. 1, odst. 2 tr. zák., organizátorství trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a), §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 10. 2011, č. j. 17 T 39/2010-1032, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 179/2012 ze dne 29. 5. 2012 byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a osmi měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 10. 2011 č. j. 17 T 39/2010-1032, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších obviněných.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal R. S. (a M. K.) odvolání, o kterém rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem sp. zn. 7 To 30/2013 ze dne 7. února 2013 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil ohledně R. S. ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a dále napadený rozsudek zrušil ve výroku o povinnosti obv. S. a K. k náhradě škody. Nově rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že zařadil dovolatele pro výkon jemu uloženého trestu do věznice s dozorem. Znovu též bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti tomuto rozhodnutí podal R. S. dovolání, a to jako oprávněná osoba, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že rozhodnutí o jeho vině bylo vybudováno na podkladě nesprávného zhodnocení skutkového děje, když se oba obecné soudy především náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou. Zopakoval, že v průběhu celého trestního řízení poukazoval na skutečnost, že jeho jednání neodpovídá běžným případům pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu ani organizátorství trestného činu úvěrového podvodu a že nebylo bez pochybností prokázáno, že by někomu opatřoval falešná potvrzení o zaměstnání nebo jiné potřebné doklady. V žádném případě také nebylo prokázáno, že by věděl, že je žadatel o úvěr bez zaměstnání, když nebyl ani oprávněn zjišťovat, zda žadatel o úvěr uvádí pouze pravdivé údaje. Uvedl, že činnost zprostředkovatelů úvěrů, u kterých bylo později zjištěno, že při jejich sjednávání došlo ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu, z nichž u některých nelze zjistit ani hlavního pachatele, nelze automaticky posuzovat jako pomoc nebo organizátorství trestného činu úvěrového podvodu. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud „podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2013, č. j. 7 To 30/2013 a zrušil také rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 9. 2012, č. j. 17 T 58/2011-3073 a dále postupoval podle §265 l tr. ř.“
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 26. července 2013. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného či práva plynoucího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z výše uvedeného je tak zřejmé, že námitky ve svém celku, tak jak je uplatnil dovolatel, nejsou způsobilé být právně relevantně uplatněny nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným z dalších, zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání. To proto, že dovolatel jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje, podle které neměl povědomí o tom, že žadatelé o úvěr uvádějí v těchto žádostech nepravdivé údaje. Toto jeho tvrzení ovšem nekoresponduje se skutkovým stavem, který je popsán v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a ke kterému dospěly po řádně vedeném dokazování dosud ve věci činné soudy. Soudy (zejména soud prvního stupně) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a srozumitelně objasnily, z jakých důkazů vycházely a proč uznaly dovolatele vinným označenými trestnými činy. Vycházely tak především z výpovědí jednotlivých spoluobviněných, kteří uvedli, že dovolatel věděl o všech rozhodných skutečnostech a tak i o tom, že údaje uváděné v žádostech o úvěr nejsou pravdivé a dále vycházely z listinných důkazů k jednotlivým úvěrovým smlouvám, na kterých dovolatel participoval. Tyto důkazy (blíže popsané v rozhodnutí soudu prvního stupně u jednotlivých bodů, na které lze pro stručnost odkázat) přitom umožnily přijmout jednoznačný závěr o vině dovolatele.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka