ECLI:CZ:NS:2013:3.TZ.91.2012.1
sp. zn. 3 Tz 91/2012 -20
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 10. ledna 2013 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Eduarda Teschlera a JUDr. Pavla Šilhaveckého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného A. L. , proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 1983, sp. zn. 10 T 57/79, a rozhodl podle §268 odst. 2 tr. ř. a §269 odst. 2 tr. ř. takto:
Pravomocným usnesením Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 1983, sp. zn. 10 T 57/79, byl porušen zákon v ustanovení §60 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k ustanovení §1 a §2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v neprospěch obviněného A. L.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 5. 1979, sp. zn. 10 T 57/79, byl obviněný A. L. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 zákona č. 140/1960 Sb., ve znění účinném do 31. 1. 1990 (dále jen „tr. zák.“), jehož se měl dopustit tím, že dne 15. 9. 1978 v B. v bytě J. C. na ul. S., poté kdy byl vykazován z bytu tohoto fyzicky napadl tak, že ho několikrát udeřil do zátylku a obličeje, čímž mu způsobil zlomeninu nosních kůstek, v důsledku čehož byl C. práce neschopen v době od 19. do 25. září 1978 včetně . Za to mu byl uložen podle §221 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 23. 6. 1978.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 1983, sp. zn. 10 T 57/79, bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 tr. zák. tak, že se obviněný A. L. ve zkušební době neosvědčil a je povinen vykonat trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, uložený mu rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 5. 1979, sp. zn. 10 T 57/79. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do II. nápravně výchovné skupiny. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 5. 1983.
V odůvodnění rozhodnutí městský soud uvedl, že obviněný A. L. byl během zkušební doby 2x pravomocně odsouzen rozsudky Městského soudu v Brně, a to konkrétně rozsudkem ze dne 30. 12. 1980, sp. zn. 5 T 408/80, a rozsudkem ze dne 15. 2. 1982, sp. zn. 5 T 28/82, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 1982, sp. zn. 6 To 102/82. V prvním případě byl uznán vinným dvěma trestnými činy opuštění republiky podle §109 odst. 1 tr. zák. a §109 odst. 2 tr. zák., kdy mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do II. nápravně výchovné skupiny a ve druhém případě byl uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. a trestným činem opuštění republiky podle §109 odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků se zařazením do II. nápravně výchovné skupiny. Na podkladě výše uvedeného soud I. stupně dospěl k závěru, že obviněný A. L. nevedl ve zkušební době podmíněného odsouzení řádný život, a proto rozhodl o přeměně podmíněného trestu odnětí svobody v trest nepodmíněný. Trest odnětí svobody obviněný vykonal.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 3. 1. 1991, sp. zn. 4 Rt 8/90, bylo rozhodnuto tak, že ustanovením §2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, byl zrušen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 12. 1980, sp. zn. 5 T 408/80, jímž byl obviněný A. L. odsouzen za dva trestné činy opuštění republiky dle §109 odst. 1 tr. zák. a §109 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků nepodmíněně a k trestu propadnutí majetku, současně byla zrušena všechna další rozhodnutí obsahově navazující na původní rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu s tím, že všechna rozhodnutí byla zrušena k datu, kdy byla vydána a podle §2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, bylo trestní stíhání obviněného A. L. pro skutky, v nichž byly spatřovány dva trestné činy opuštění republiky podle §109 odst. 1tr. zák. a §109 odst. 2 tr. zák. zastaveno. Usnesení nabylo právní moci dne 3. 1. 1991.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 1992, sp. zn. 4 Rt 6/92, bylo rozhodnuto podle §2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, tak, že obviněný A. L. je účasten rehabilitace, pokud jde o trestný čin dle §109 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 1982, sp. zn. 5 T 28/82, a podle §2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, bylo trestní stíhání obviněného A. L. pro trestný čin opuštění republiky podle §109 odst. 1 tr. zákona zastaveno. Podle §2 odst. 2 věta druhá zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, soud stanovil za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 1982, sp. zn. 5 T 28/82, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 1982, sp. zn. 6 To 102/82, na který se rehabilitace nevztahovala, přiměřený trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) měsíce.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 29. 9. 1993, sp. zn. 1 Rt 60/93, bylo podle §22a odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. 633/92 Sb. rozhodnuto tak, že se rehabilitace vztahuje i na trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., za který byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků se zařazením do II. nápravně výchovné skupiny s trestným činem opuštění republiky podle §109 odst. 1 tr. zák., a to rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 1982, sp. zn. 5 T 28/82, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 1982, sp. zn. 6 To 102/82. Podle §22a odst. 1 písm. a) věta druhá zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 633/92 Sb. byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 1982, sp. zn. 5 T 28/82, zrušen ve výroku o vině trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., jakož i ve výroku o trestu a trestní stíhání obviněného A. L. pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. bylo zastaveno. Podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. 633/92 Sb. per analogiam byla zároveň zrušena všechna další rozhodnutí obsahově navazující na původní rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §22b odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. 633/92 Sb. byl zrušen výrok o stanovení přiměřeného trestu z usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 1992, sp. zn. 4 Rt 6/92.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného A. L., a to proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 1983, sp. zn. 10 T 57/79. Tímto usnesením byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanovení §60 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k ustanovení §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a to v neprospěch obviněného A. L.
V odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na zákonné ustanovení §60 odst. 1 tr. zák. a zejména na ustanovení §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
Uvedl, že pokud byl obviněný A. L. odsouzen rozsudky Městského soudu v Brně, sp. zn. 5 T 408/80 a sp. zn. 5 T 28/82, za trestné činy dle §109 odst. 1 tr. zák., §109 odst. 2 tr. zák. a §176 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněným trestům odnětí svobody, kdy právě tato rozhodnutí vedla soud k nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody ve věci téhož soudu vedené pod sp. zn. 10 T 57/79, z obsahu rehabilitačních rozhodnutí vyplývá, že trestní stíhání v těchto trestních věcech (sp. zn. 5 T 408/80 a sp. zn. 5 T 28/82), bylo v celém rozsahu pravomocně zastaveno. Stalo se tak usnesením Městského soudu v Brně ze dne 3. 1. 1991, sp. zn. 4 Rt 8/90, a usnesením téhož soudu ze dne 24. 6. 1992, sp. zn. 4 Rt 6/92, ve spojení s usnesením ze dne 29. 9. 1993, sp. zn. 1 Rt 60/93. Nepochybně tak odpadl zákonný podklad pro rozhodnutí o nařízení výkonu podmíněného trestu odnětí svobody v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 57/79, neboť nelze trvat na tom, že odsouzený ve zkušební době nevedl řádný život, když někdejší rozhodnutí o tom, že se trest vykoná, je odůvodněno jen tím, že jmenovaný ve zkušební době spáchal trestnou činnost vyplývající ze shora citovaných rozhodnutí. Jak se podává z protokolu o veřejném zasedání ze dne 2. 5. 1983, č. j. 10 T 57/79-94, nebyly provedeny žádné jiné důkazy, které by svědčily závěru o nevedení řádného života obviněným. Jestliže obviněný ve zkušební době spáchal pouze činy, které totalitní stát neoprávněně stíhal a trestal, nemůže obstát ani rozhodnutí, které na základě těchto skutečností modifikovalo výrok o trestu v neprospěch obviněného, tzn. že byl v jiné trestní věci nařízen výkon podmíněného trestu odnětí svobody, ač obviněný se - z dnešního pohledu - nedopustil žádného závažného či pro demokratickou společnost nebezpečného jednání. Trestní represe vůči němu byla uplatněna nedůvodně a forma trestu byla ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 1983, sp. zn. 10 T 57/79, byl v neprospěch obviněného A. L. porušen zákon v ustanovení §60 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k ustanovení §1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a aby zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu. Následně pak stěžovatel navrhl, aby bylo postupováno podle §271 odst. 1 tr. ř. a podle §330 odst. 1 tr. ř. za použití §60 odst. 1 tr. zák. a Nejvyšší soud aby sám rozhodl tak, že se obviněný A. L. ve zkušební době podmíněného odsouzení stanoveného rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 5. 1979, sp. zn. 10 T 57/79, osvědčil.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §109 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 1. 1990 se trestného činu opuštění republiky dopustí ten, kdo bez povolení opustí území republiky. Za tento trestný čin pak bylo možno uložit trest odnětí svobody na šest měsíců až pět let nebo nápravné opatření nebo trest propadnutí majetku. Podle odst. 2 citovaného ustanovení bude stejně potrestán československý občan, který bez povolení zůstane v cizině.
Podle §60 odst. 1 tr. zák. jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život pracujícího člověka a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, je účelem zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
Podle §1 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Podle §2 odst. 1 písm. d) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, se pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, týkající se skutků spáchaných po 5. květnu 1945, podle zákona č. 140/1961 Sb., ve znění předpisů jej měnících a doplňujících, pro trestné činy rozvracení republiky podle §92 odst. 1, odst. 2 písm. a), podvracení republiky podle §98 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), poškozování státu světové socialistické soustavy podle §99 ve vztahu k trestným činům podle §92 odst. 1, odst. 2 písm. a) nebo §98, pobuřování podle §100 odst. 1, 2, odst. 3 písm. a), zneužívání náboženské funkce podle §101, hanobení republiky a jejího představitele podle §102 a §103, hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele podle §104, opuštění republiky podle §109 odst. 1, 2, odst. 3 písm. a), b), c), poškozování zájmů republiky v cizině podle §112, odnětí věci hospodářskému určení podle §116 odst. 1, 2, ohrožení hospodářského tajemství podle §122, neoprávněného nakládání s vynálezem podle §123, ohrožení služebního tajemství podle §173, maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle §178 nebo podněcování podle §164, schvalování trestného činu podle §165, nadržování podle §166, nepřekažení trestného činu podle §167 a neoznámení trestného činu podle §168, spáchané ve vztahu k uvedeným trestným činům; jakož i všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující se zrušují k datu, kdy byla vydána.
Jak bylo zjištěno ze spisového materiálu obviněný A. L. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 5. 1979, sp. zn. 10 T 57/79, odsouzen za trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 1983, sp. zn. 10 T 57/79, bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 tr. zák. tak, že se obviněný A. L. ve zkušební době neosvědčil a je povinen vykonat trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Pro výkon uloženého trestu byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do II. nápravně výchovné skupiny.
Dne 2. 5. 1983 konal městský soud veřejné zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnutí dle §60 odst. 1 tr. zák., kdy konstatoval podstatný obsah spisů Městského soudu v Brně, a to sp. zn. 5 T 408/80 a sp. zn. 5 T 28/82. Následné rozhodnutí o tom, že se obviněný A. L. ve zkušební době neosvědčil, pak odůvodnil tím, že obviněný byl během zkušební doby 2x pravomocně odsouzen citovanými rozsudky Městského soudu v Brně a byly mu uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody.
Dále bylo zjištěno, že dle rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 1992, sp. zn. 4 Rt 6/92, se na obviněného A. L. vztahovala rehabilitace, pokud jde o trestný čin dle §109 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 1982, sp. zn. 5 T 28/82, a podle §2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, bylo trestní stíhání obviněného A. L. pro trestný čin opuštění republiky podle §109 odst. 1 tr. zákona zastaveno. Za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným tímtéž rozsudkem, na který se rehabilitace nevztahovala, mu byl stanoven přiměřený trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) měsíce. Následně bylo usnesením Městského soudu v Brně ze dne 29. 9. 1993, sp. zn. 1 Rt 60/93, podle §22a odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. 633/92 Sb. rozhodnuto tak, že se rehabilitace vztahuje i na trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. Podle §22a odst. 1 písm. a) věta druhá zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 633/92 Sb. byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 1982, sp. zn. 5 T 28/82, zrušen ve výroku o vině trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., jakož i ve výroku o trestu, a trestní stíhání obviněného A. L. pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. bylo zastaveno. Podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 633/92 Sb. per analogiam byla zároveň zrušena všechna další rozhodnutí obsahově navazující na původní rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §22b odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. 633/92 Sb. byl zrušen výrok o stanovení přiměřeného trestu z usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 1992, sp. zn. 4 Rt 6/92.
V řízení o stížnosti pro porušení zákona je obecně možno napravit tzv. objektivní porušení zákona, které není důsledkem pochybení soudu, nýbrž změny právní úpravy, popř. podstatné změny společenských poměrů. V dané trestní věci soud postupoval v souladu s tehdy platným trestním zákonem, neboť bylo bezpečně prokázáno, že obviněný A. L. se dopustil během zkušební doby jednání, které podle tehdejšího stavu legislativy zakládalo několik úmyslných trestných činů.
Jak již opakovaně konstatoval Ústavní soud ČR, provádí-li se v nynější době výklad trestněprávních norem při posouzení časově vzdálených případů, ovšem s konkrétními důsledky pro účastníka řízení v současnosti, je nutno takový výklad provádět hodnotově diskontinuálně, tj. s přihlédnutím k základním hodnotám, na nichž je založen dnešní právní řád. Mezi tyto hodnoty nepochybně patří svoboda pohybu jako významný atribut osobní svobody člověka.
Jak vyplývá z obsahu shora citovaných rehabilitačních rozhodnutí Městského soudu v Brně, trestní stíhání obviněného A. L. v těchto trestních věcech bylo v celém rozsahu pravomocně zastaveno. Nepochybně tak odpadl soudem konstatovaný zákonný podklad pro rozhodnutí o nařízení výkonu podmíněného trestu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, sp. zn. 10 T 57/79. Jak již bylo konstatováno v rozhodnutí městského soudu o tom, že obviněný podmíněně odložený trest odnětí svobody vykoná, bylo odůvodněno pouze tím, že jmenovaný ve zkušební době spáchal shora uvedenou trestnou činnost, když nebyly provedeny žádné jiné důkazy, které by svědčily závěru o nevedení řádného života obviněným.
Jestliže obviněný ve zkušební době spáchal pouze činy, které totalitní stát neoprávněně stíhal a trestal, nemůže obstát ani rozhodnutí, které na základě těchto skutečností modifikovalo výrok o trestu v neprospěch obviněného, tzn., že byl v jiné trestní věci nařízen výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, přestože se obviněný z dnešního pohledu nedopustil žádného závažného či pro demokratickou společnost nebezpečného jednání. Trestní represe vůči němu byla uplatněna nedůvodně a forma trestu byla ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry je zřejmé, že pokud Městský soud v Brně usnesením ze dne 2. 5. 1983, sp. zn. 10 T 57/79, rozhodl podle §60 odst. 1 tr. zák. tak, že se obviněný A. L. ve zkušební době neosvědčil a je povinen vykonat trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, uložený mu rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 5. 1979, sp. zn. 10 T 57/79, přitom svoje rozhodnutí odůvodnil spácháním trestné činnosti, která z dnešního pohledu trestnou není, došlo takto vůči obviněnému A. L. k nedůvodnému uplatnění trestní represe. Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 1983, sp. zn. 10 T 57/79, byl porušen zákon v neprospěch obviněného A. L. v ustanovení §60 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k ustanovení §1 a §2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v neprospěch obviněného A. L. Nejvyšší soud poté podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil včetně všech další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud vzhledem k tomu, co bylo shora uvedeno, poukazuje na ustanovení §60 odst. 2 tr. zák. (nyní §83 odst. 3 tr. zákoníku), upravující vznik zákonné fikce o tom, že se podmíněně odsouzený osvědčil, která nastává ze zákona uplynutím doby jednoho roku po skončení zkušební doby, aniž je třeba, aby to soud vyslovil usnesením. Pokud však podmíněně odsouzený zavinil, že soud do roka od uplynutí zkušební doby nerozhodl o tom, zda se ve zkušební době osvědčil či nikoli, lze mít za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil teprve tehdy, jestliže soud pravomocně rozhodne o jeho osvědčení. Otázku, zda podmíněně odsouzený zavinil, že nebylo možno rozhodnout o tom, zda se osvědčil do roka od uplynutí zkušební doby, řeší soud jako otázku předběžnou podle §9 odst. 1 tr. ř. a musí k jejímu vyřešení provést potřebné důkazy. Pokud se však podmíněně odsouzený v průběhu zkušební doby či v případě jednoho roku od jejího uplynutí nachází ve vazbě v jiné trestní věci nebo vykonává trest odnětí svobody, tato skutečnost sama o sobě nezakládá jeho vinu na tom, že soud do roka od uplynutí zkušební doby nerozhodl o tom, zda se osvědčil.
Jelikož rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo zrušeno usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody a na straně obviněného A. L. nebylo zjištěno, že by nesl vinu na tom, že dosud nebylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 tr. zák. (nyní §83 odst. 1 tr. zákoníku), došlo v posuzovaném případě k naplnění zákonné fikce o osvědčení obviněného ve zkušební době a na obviněného A. L. je třeba v souladu s ustanovením §60 odst. 3 tr. zák. (nyní §83 odst. 4 tr. zákoníku), nahlížet tak, jako by nebyl odsouzen. Proto Nejvyšší soud již navazující výrok podle §270 odst. 1 tr. ř. neučinil, když Městský soud v Brně v dané věci nemá o čem rozhodovat, ale musí postupovat podle §64 odst. 6 vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a