ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1126.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1126/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce M. Ž. , zastoupeného JUDr. Jitkou Pasekovou, advokátkou v Příbrami III, Zahradnická 74, proti žalovanému MUDr. J. K. , zastoupenému JUDr. Oldřichem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova 9, za vedlejšího účastenství matky žalobce M. Ž. , o obnovu řízení o určení otcovství a úpravu výchovy a výživy, ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 19 C 274/91, o odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. července 2012, č.j. 11 Co 277/2012-1006, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. července 2012, č.j. 11 Co 277/2012-1006, potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň – město (dáel jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. listopadu 2011, č.j. 19 C 274/91-931, kterým soud prvního stupně zamítl návrh žalovaného na obnovu řízení o určení otcovství a úpravu výchovy a výživy vedeného Okresnímu soudem Plzeň - město pod sp. zn. 19 C 274/91 (výrok I), nevyhověl návrhu žalovaného na spojení řízení vedeného pod sp. zn. 19 C 274/91 o obnovu řízení s řízením o odvolání proti nařízení exekuce vedeným u Okresního soudu Plzeň - město pod sp.zn. 73 EXE 4396/2010 (výrok II) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení v částce 10.486,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III). Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobce a žalovaným (výrok II.) a ve vztahu mezi žalovaným a vedlejším účastníkem (výrok III.)
Odvolací soud, poté co dospěl ke kladnému závěru o včasnosti žaloby o obnovu řízení, posuzoval její důvodnost. Tu žalovaný spatřoval v podání návrhu na nařízení exekuce. Dle odvolacího soudu se nejedná o skutečnost, rozhodnutí nebo důkaz, které bez své viny nemohl použít v původním řízení. Jak soud prvého stupně správně konstatoval, nesplnění povinnosti uložené pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu má za následek, že oprávněný může zahájit další fázi řízení, a to řízení vykonávací, a domoci se uspokojení svých nároků návrhem na výkon rozhodnutí nebo návrhem na nařízení exekuce. Tak se také v daném případě stalo. Tento procesní postup však sám o sobě nemůže znamenat důvod pro povolení obnovy řízení. Za této situace odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně jako věcně správné a v souladu se zákonem dle ust. §219 o.s.ř., aniž by zaujímal stanovisko k dalším vyjádřením žalovaného, zejména týkajících se rozdílného okamžiku nabytí právní moci výroků ve spojeném řízení o určení otcovství a úpravě výchovy a výživy dle ust. §113 o.s.ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalovaný (dále též „dovolatel“). Rekapituluje, že po rozsudku Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 13 Co 360,361,362/2003, ze dne 7. 12. 2004 došlo dle dovolatele k nezákonnému rozštěpení řízení o určení otcovství a o určení výchovy a výživy dítěte, tak že ohledně výroku o výživném byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Podle dovolatele je zřejmé, že Okresní soud Plzeň - město aplikoval na zjištěný skutkový stav, kdy došlo k nepřípustnému štěpení práva předchozím svévolným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni dne 7.12.2004 na dvě práva se společným skutkovým základem, nesprávně právní normu §206 odst. 2 o.s.ř., což Krajský soud v Plzni potvrdil. Dovolatel doplňuje, že v judikatuře Nejvyššího soudu nenašel rozhodnutí řešící otázku, že by svévolné štěpení práva při určování otcovství, o výchově a o výživě bylo přípustné a jednotlivé části tohoto soudem rozštěpeného nároku v situaci, kdy odvolatel se odvolal proti všem výrokům rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo správné a jednalo by se o práva se samostatným skutkovým základem podle §206 odst. 2 o.s.ř. Podle dovolatele se jedná o právní otázku dosud Nejvyšším soudem neřešenou a řešenou tedy odvolacími soudy rozdílně. Rozsudek „o výživném ze dne 29.4. 2008, sp. zn. 13 Co 615/2007“ se stal podkladem po následné exekuční řízení, kde exekutor si nárokoval pro sebe odměnu 80376 Kč a pro žalobce 27 852 Kč a dovolateli zde vznikla výrazná újma, která je odstranitelná zrušením výše uvedených rozhodnutí. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň – město k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník ve vyjádření k dovolání poukázal na systematické podávání opravných prostředků žalovaným, přičemž má za to, že s námitkami dovolatele se soudy již vypořádaly. Poukazuje na špatnou platební morálku dovolatele při placení výživného na žalobce i na svůj špatný zdravotní stav a obsahově (§41 odst. 2 o.s.ř.) navrhuje, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (usnesení odvolacího soudu bylo vydáno dne 13.7.2012, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném do 31.12.2012) se nejdříve zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení.
Podle §238 odst. 1 o.s.ř. ustanovení §237 platí obdobně.
Podle §237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005 (jehož závěry se použijí i po novele o.s.ř. účinné od 1. 7. 2009) vyslovil, že ve věcech uvedených v §238 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné za stejných podmínek, jaké stanoví pro přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebo proti jeho usnesení ve věci samé ustanovení §237, a to včetně omezení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 2 o.s.ř.
Z výše uvedeného plyne závěr, že směřuje-li žaloba na obnovu řízení proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 22. 8. 2007, č. j. 19 C 274/91-760, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29.4.2008, č. j. 13 Co 615/2007-837, jimiž bylo v obou případech rozhodnuto o výživném žalobce, tedy ve věci upravené zákonem o rodině (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů), přičemž se nejedná o žádnou z výjimek uvedených v §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., pak dovolání není přípustné. Přípustnost přitom nezakládá ani nesprávné poučení o dovolání udělené v závěru rozhodnutí odvolacího soudu bez přihlédnutí k uvedenému zákonnému omezení. Nerozhodné přitom je, zda řízení bylo spojeno ze zákona s řízením o určení otcovství (kde by dovolání přípustné bylo), jestliže žaloba o obnovu řízení směřuje proti rozsudkům, jimiž bylo (výhradně) rozhodnuto o výživném. Dovolatel nadto spíše než nová rozhodnutí a důkazy akcentuje vadu řízení, kterou spatřuje v „nezákonném rozštěpení“ řízení o určení otcovství a řízení o výchově a výživě. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. května 2013
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu