ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1132.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1132/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobců a) H. V. , a b) M. M. , obou zastoupených JUDr. Markétou Cebrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované obchodní společnosti BAUER MEDIA v.o.s. , IČO 49709968, se sídlem v Praze 5 - Smíchov, Moulíkova 3286/1b, zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská č. 52, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 60/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2012, č.j. 1 Co 122/2012-97, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2012, č.j. 1 Co 122/2012-97, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. prosince 2011, č. j. 31 C 60/2011-60, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná uveřejnila v týdeníku Rytmus života omluvu ve znění: Omluva paní H. V. a panu M. M. Dne 07.02.2011 jsme v bulvárním týdeníku Rytmus života č. 12 uveřejnili článek pod názvem „Další rána pro V., M. ženou ke cvokaři!“, v němž jsme zcela v rozporu s právním stavem projednávané věci hrubým a úmyslně nepravdivým způsobem neoprávněně zasáhli do osobnostních práv paní H. V. a pana M. M. Zveřejněním lživých a skandalizujících tvrzení jsme poškodili osobní i profesní pověst a čest paní H. V. a pana M. M., za což se jim tímto omlouváme. Bauer Media v.o.s., a upoutávku na tuto omluvu na titulní straně týdeníku Rytmus života ve znění „Omluva paní H. V. a panu M. M. na str. 5“.
Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná na své náklady zveřejnila omluvu ve znění: „ Omluva paní H. V. a panu M. M. Dne 07.02.2011 jsme v bulvárním týdeníku Rytmus života č. 12 uveřejnili článek pod názvem ´Další rána pro V., M. ženou ke cvokaři!´, v němž jsme zcela v rozporu s právním stavem projednávané věci hrubým a úmyslně nepravdivým způsobem neoprávněně zasáhli do osobnostních práv paní H. V. a pana M. M . Zveřejněním lživých a skandalizujících tvrzení jsme poškodili osobní i profesní pověst a čest paní H. V. a pana M. M., za což se jim tímto omlouváme. Bauer Media v.o.s., na televizních stanicích a v čase uvedených ve výroku a v den následující pak po dni uveřejnění omluvy na stanicích uvedených ve výroku“. Výrokem III. uložil žalované zaplatit žalobkyni H. V. částku 75.000,- Kč, na náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), výrokem IV. uložil žalované zaplatit žalobci M. M. částku 75.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 obč. zák., výrokem V. a VI. zamítl v rozsahu dalších 75.000,- Kč zaplacení náhrady nemajetkové újmy každému ze žalobců a výrokem VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná zveřejnila dne 7. 2. 2011 v týdeníku Rytmus života, jehož je vydavatelem, s upoutávkou na první straně, článek „Další rána pro V., M. ženou ke cvokaři!“. V článku byl žalobce záměrně zesměšňován a znevažován a o žalobkyni bylo nepravdivě uvedeno, že je v obavách, protože její manžel je na psychiatrii a v článku byly uveřejněny fotografie žalobkyně bez jejího souhlasu. Soud prvního stupně shledal žalobu částečně důvodnou, především v tom, že název předmětného článku neodpovídá jeho obsahu, neboť nelze dovodit, že by kdokoli hnal žalobce na vyšetření k psychiatrovi a že není pravdivé ani sdělení z titulní strany, že by žalobce byl na psychiatrii a žalobkyně proto byla v obavách. V těchto tvrzeních shledal neoprávněný zásah do práv žalobců na soukromí a rovněž dovodil neoprávněné užití fotografie žalobkyně. Za přiměřené však neshledal uplatněné zadostiučinění podle §13 odst. 1 obč. zák., protože znění žalobou požadovaných omluv neodpovídalo skutkovému stavu, neboť článek, na rozdíl od jeho názvu, nebyl nepravdivý a do osobnostních práv žalobců nezasáhl. Při stanovení výše přisouzené peněžité satisfakce podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. soud prvního stupně přihlédl k tomu, že žalovaná, v touze po senzaci, podsunula široké veřejnosti nepravdivé údaje o žalobci a o rozpoložení žalobkyně, že zneužila podobiznu žalobkyně, že ve velkém množství a velké intenzitě využila televizní a rozhlasové stanice v reklamě, a že do osobnostních práv žalobců zasahuje opakovaně.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. září 2012, č.j. 1 Co 122/2012-97, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobkyni a) změnil v odstavci V. výroku tak, že žalovaná je povinna zaplatit této žalobkyni dalších 75.000,- Kč, jinak jej ve věci samé potvrdil. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci b) potvrdil. Výrokem III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním i právním závěrem soudu prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně však shledal předpoklady pro přiznání plné požadované výše náhrady nemajetkové újmy u žalobkyně a) vzhledem k tomu, že její fotografie byla užita v rozporu s §12 odst. 3 obč. zák. Poukázal na to, že žalobkyně nedala souhlas k uveřejnění předmětné fotografie, přičemž se nejednalo o případ zákonné licence, neboť v daném případě nešlo o žádné aktuální zpravodajství, v němž by žalovaná informovala veřejnost o věcech veřejného zájmu. Fotografie žalobkyně byla navíc uveřejněna v periodiku s celostátní působností, a zejména její umístění na titulní straně časopisu sloužilo, aniž pro to byl oprávněný důvod, k velmi intenzivní (četné a opakující se) propagaci zmiňovaného časopisu na řadě televizních stanic.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupci žalované dne 19. října 2012 a téhož dne nabylo právní moci.
Proti části výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl změněn ve vztahu k žalobkyni a) rozsudek soudu prvního stupně v odstavci V. výroku, podala žalovaná dne 19. prosince 2012 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 2. dubna 2013. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a současně vychází ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Žalovaná je též přesvědčena, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř./. Domnívá se, že není pravdou, že by předmětný článek nepředstavoval aktuální zpravodajství, neboť článek reagoval na předcházející vyjádření žalobce, které bylo uveřejněno na internetových stránkách dne 19. ledna 2011 a dále žalovaná připomíná, že ještě v době, kdy soud prvního stupně rozhodoval o této žalobě, nebylo o důkazním návrhu znaleckým posudkem rozhodnuto, takže šlo o aktuální stav, že jiní žalovaní navrhují provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru psychiatrie a klinické psychologie za účelem zkoumání osoby žalobce. Žalovaná připomíná, že ustanovení §12 odst. 3 obč. zák. žádným způsobem neomezuje možnosti použití podobizen fyzických osob z hlediska jejich aktuálnosti. Žalovaná přitom, stejně jako jakýkoliv jiný vydavatel, není a nemůže být časově omezena v tom směru, že by informace o určité události (a sní související podobizny zúčastněných osob) mohla použít pouze v určité a navíc krátké lhůtě. Takový výklad výše uvedeného ustanovení by nepochybně znamenal zásah do práva na svobodu slova a práva na poskytování informací. Dále se domnívá, že informace týkající se velmi nevybíravého až skandálního veřejného vystoupení manžela a manažera přední tuzemské zpěvačky na adresu jiných veřejně známých osob jsou věcí veřejnému zájmu. V souvislosti s ustanovením §12 odst. 3 obč. zák. zdůrazňuje, že toto ustanovení podmínku, aby se tiskové zpravodajství, pro které mohou být využity podobizny a obrazové snímky, muselo nutně týkat pouze věcí veřejného zájmu, neupravuje. Žalovaná je tak přesvědčena, že veřejným zájmem je v daném případě zájem veřejnosti získat informace týkající se činnosti a obecně jednání osob tzv. veřejného zájmu. V této souvislosti připomíná stanovisko Ústavního soudu v nálezu I. ÚS 367/03, zabývající se právě zájmem veřejnosti o jednání mediálních hvězd. Dále se domnívá, že závěr soudu prvního stupně, že uveřejněný článek neměl žádnou souvislost s činností žalobkyně, nemá oporu v provedeném dokazování, když článek o osobě žalobkyně evidentně pojednává a bylo zcela legitimní, pokud se žalovaná rozhodla uvést žalobkyni v titulku k předmětnému článku. V této souvislosti odkazuje opět na nález Ústavního soudu II. ÚS 171/12. Zásadně pak nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že umístění fotografie žalobkyně a) sloužilo pouze k propagaci a prodejnosti časopisu (i když zákonná výjimka pro použití podobizen fyzických osob bez jejich souhlasu tak, jak ji upravuje ustanovení §12 odst. 3 obč. zák. není nijak omezena v tom směru, že by takto použitá fotografie nesměla sloužit k propagaci či prodejnosti časopisu), když znovu zdůrazňuje, že předmětný článek pojednával nejen o žalobci, ale rovněž (byť v menším rozsahu) i o žalobkyni a) a jejím chování resp. pocitech ve vztahu k žalobci b). Použití její fotografie na titulní straně proto bylo pouze zcela obvyklou upoutávkou na předmětný článek, přičemž jakékoliv omezení v tom směru by bylo omezením svobody slova. Dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že „ propagace byla intenzivní (četná a opakující se)“, který odvolací soud vyslovil v souvislosti s odvoláním na rozsudek NS ČR sp. zn. 28 Cdo 4755/2009, když v projednávané věci nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by v daném období (kromě předmětného čísla 6/2011 časopisu Rytmus života ze dne 7. února 2011) žalovaná v rámci jakékoliv reklamy na své výrobky použila stránku ze svého časopisu se zobrazením podobizny žalobkyně. Žalovaná je tedy přesvědčena, že nedošlo k porušení zásady proporcionality a k zásahu do práv žalobkyně, v jehož důsledku by jí mohl vzniknout nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích nebo snad bezdůvodného obohacení.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku I. v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn, a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012, a konstatuje, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, u níž je splněna podmínka zastoupení ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 věta první o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř., přičemž je přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Z ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze zásadně přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto případné vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Jak již bylo uvedeno shora, dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu mimo jiné právě též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tedy proto, že má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovou vadu se jedná například tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzení věci sice nebyly tvrzeny, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti. Jde tedy zejména o nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. Postup odvolacího soudu, kdyby se např. odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž dokazování sám zopakoval, by pak nebyl v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto by odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož by došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu spisu, zejména i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je však zřejmé, že tento dovolací důvod není naplněn, když dovolatelka uplatnění tohoto dovolacího důvodu v podstatě ani blíže nerozvádí. Přitom odvolací soud se v otázce existence zásahu do osobnostních práv žalobkyně ztotožnil, přičemž diference mezi těmito soudy se týkala pouze otázky výše přisuzované náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák.
Dále uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož správnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Protože však podané dovolání ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. v zásadě postrádá odpovídající argumentaci, která by svědčila pro závěr o jeho naplnění, lze v tomto případě při vázanosti dovolacího soudu daným dovoláním uzavřít, že v posuzované věci žádné z uvedených atributů, pro které by bylo možno usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, popř. se týkalo skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, však v projednávané věci naplněn není. O tento dovolací důvod jde totiž především tehdy, jestliže
- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly ověřeny provedenými důkazy nebo vyšly za řízení najevo,
- v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,
- jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva. Z obsahu dovolání však nevyplývá nic, co by svědčilo o naplnění některého z předpokladů uvedeného dovolacího důvodu.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Obsah dovolání podaného v předmětné věci se zaměřuje především na otázku existence (resp. neexistence) neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobkyně a). Zde však dovolatelka přehlíží, že tato otázka byla již vyřešena odvolacím soudem potvrzeným výrokem č. III. soudu prvního stupně, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. částku ve výši 75.000,- Kč. Tento výrok však žalovaná dovoláním nenapadla, když výslovně a opakovaně odkázala na výrok I. rozsudku Vrchního soudu v Praze, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni a) z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích dalších 75.000,- Kč. Předmětem dovolání tak mohly být již pouze výtky, které by se upínaly k eventuálním vadám, které by postihovaly aplikaci ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. Tak tomu však nebylo. Protože pak již tedy nebyly dány předpoklady opětovně se zabývat otázkou, zda v dané věci došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně a), je třeba s ohledem na vázanost dovolacího soudu podaným dovoláním posuzovat napadený výrok ve věci samé rozsudku odvolacího soudu jako správný.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná se svým dovoláním nebyla úspěšná, avšak ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 13. června 2013
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu