ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1225.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1225/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce L. M., zastoupeného Mgr. Petrou Daleckou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, proti žalované obchodní společnosti E.ON Energie a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, F.A. Gerstnera 2151/6, identifikační číslo organizace 26078201, zastoupené Mgr. Michalem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 4, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 117/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2012, č.j. 1 Co 114/2012-114, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. března 2012, č.j. 11 C 117/2011-72, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném omluvy ve znění: „ Vážený pane L. M., tímto se Vám omlouváme za to, že jsme o Vás dne 17. 8. 2010 svým podáním učiněným prostřednictvím své právní zástupkyně JUDr. S. S. a doručeným Okresnímu soudu ve Zlíně 19.8.2010 nepravdivě tvrdili, že jste nevrátil podepsaný výtisk smlouvy o dodávce elektřiny. Tímto svým výrokem jsme porušili právo na ochranu osobnosti. Za E.ON Energie a.s., Ing. M. Š., předseda představenstva a Mgr. J. Š., místopředseda představenstva“. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. září 2012, č.j. 1 Co 114/2012-114, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovým a právním závěrem soudu prvního stupně, že nebyl prokázán neoprávněný zásah žalované do osobnostních práv žalobce. Vytýkaný výrok byl učiněn žalovanou v rámci její procesní obrany v soudním řízení. Odvolací soud uvedl, že protiprávnost zásahu do osobnostních práv fyzické osoby není dána, pokud původce zásahu plní jemu zákonem stanovenou povinnost či využívá zákonného oprávnění, a současně nejde o vybočení z plnění této povinnosti nebo z využití oprávnění (exces).
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupkyni žalobce dne 13. listopadu 2012 a právní moci nabylo téhož dne.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 10. ledna 2013 dovolání doplněné podáním ze dne 2. dubna 2013. Přístupnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a jako dovolací důvody uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Žalobce tvrdí, že prokázal, že žalovaná v řízení u Okresního soudu ve Zlíně uvedla nepravdivé tvrzení o žalobci a že toto tvrzení je objektivně způsobilé vyvolat nemajetkovou újmu na osobnostních právech žalobce, zejména bylo způsobilé přivodit pro žalobce negativní dopad na nahlížení ostatních zúčastněných osob v řízení na jeho osobu. Žalobce spatřuje otázku zásadního právního významu v tom, že v daném případě jde o posouzení otázky, zda jednání účastníka soudního řízení v rámci uplatňování jeho procesních práv vykazuje znaky protiprávního jednání a je tedy neoprávněným zásahem do osobnostních práv za situace, že je jednoznačně prokázáno a objektivně zjištěno, že tento účastník řízení uvádí nepravdivé tvrzení o druhém účastníkovi řízení, tedy lže a zda současně je takové jednání způsobilé vyvolat nemajetkovou újmu - snížení cti a důstojnosti- fyzické osoby. Dále žalobce namítá, že řízení je stiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když se žalobce nemohl řádně vyjádřit k zaslanému vyjádření ze strany žalované. V tomto případě jde o právní posouzení otázky, zda jsou soudy povinny v rámci respektování práva osoby na spravedlivý proces zasílat účastníkům řízení listiny o úkonech jednotlivých účastníků řízení, popř. zda jsou povinny informovat účastníky řízení o provedených úkonech a záznamech v soudním spisu. K tomu odkazuje na rozsudek ESLP ve Štrasburku ze dne 21. 6. 2005 ve věci Milatová a ostatní proti České republice č. 61811/00.
Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.
Dovolání žalobce proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Dovolatel především nepřípustně uplatnil dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze, neboť podle §237 odst. 3, věty za středníkem o.s.ř., se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží.
Polemizuje-li pak dovolatel v podaném dovolání s právním posouzením věci odvolacím soudem (dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), zda jednání účastníka soudního řízení v rámci uplatňování jeho procesních práv vykazuje znaky protiprávního jednání a je tedy neoprávněným zásahem do osobnostních práv, pak Nejvyšší soud ČR připomíná, že k této problematice se vyjádřil ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 2010 k výkladu vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem (§11 násl. obč. zák.), sp. zn. Cpjn 13/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 54, ročník 2010. Nejvyšší soud zde dospěl k závěru, že d ošlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní. Protože odvolací soud z těchto kritérií vycházel, pak jeho závěr o nezpůsobilosti zásahu do osobnostních práv žalobce je možno hodnotit jako opodstatněný a souhlasný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Dané rozhodnutí odvolacího soudu tedy nemůže být z hlediska ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. považováno za rozhodnutí zásadního právního významu, proti němuž by bylo přípustné dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 odst. 2 o.s.ř. o.s.ř., když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, avšak žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2013
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu