ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1304.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1304/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Ing. J. Š. , zastoupenému JUDr. Pavlem Kučerou, advokátem se sídlem v Kladně 4, E. Zahrádky 851, proti žalované L. Š. , o vyslovení neexistence manželství, ve věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 270/201, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2013, č.j. 20 Co 648/2012-62, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. května 2012, č.j. 5 C 270/2011-24, žalobu o vyslovení neexistence manželství účastníků zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobcem tvrzený důvod nelze podřadit pod žádný z taxativně uvedených důvodů v ustanovení §17a zákona o rodině. Soud prvního stupně pak rovněž uzavřel, že dovozuje-li žalobce z jím tvrzených skutečností, že byl v době uzavření manželství v omylu o totožnosti žalované, jde o důvod neplatnosti manželství (ust. §15a odst. 1 zákona o rodině).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. ledna 2013, č.j. 20 Co 648/2012-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně a odkázal na jeho odůvodnění. Zdůraznil, že v daném případě manželství účastníků právní mocí rozvodu zaniklo, navíc, pokud jde o omyl týkající se totožnosti jednoho ze snoubenců, soud prvního stupně správně s odkazem na rozhodnutí Nejvyšší soud ČR ze dne 7.6.1921, Vážný, poukázal na to, že pouze omyl v osobě manžela činí manželství neplatným, nikoliv omyl v jeho osobních, rodinných a majetkových poměrech. Z uvedeného vyplývá, že požadavek žalobce i při tomto posouzení věci bylo nutno shledat jako nedůvodný (žalobce sám uváděl, že věděl, že manželství uzavírá s žalovanou, tuto jako fyzickou osobu znal, v její totožnosti se tedy nemýlil).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“) a navrhnul, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel uvádí, že byl v omylu ohledně totožnosti žalované, jejího původu a původu jejích rodičů. Pokud by mu v době uzavírání manželství byly tyto skutečnosti známy, nikdy by manželství s žalovanou neuzavřel, a z tohoto důvodu považuje toto manželství za neplatné a od samého počátku za neexistující, tak jak uvedl v žalobě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a to vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 16. ledna 2013.
Podle §237 o.s.ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238 odst. 1, písm. a) o. s. ř., dovolání podle §237 není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
V dané věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto tak, že byla zamítnuta žaloba o určení neexistence manželství mezi účastníky.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podle §237 o.s.ř. v posuzovaném případě není dána, a to již proto, že žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci upravené zákonem o rodině (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů), přičemž se nejedná o žádnou z výjimek uvedených v §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti takovému rozsudku odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. května 2013
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu