ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1489.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1489/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce GESTOR – ochranný svaz autorský, občanské sdružení, se sídlem v Praze 1, Šítkova 1/233, IČO: 67774440 , zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova 12, proti žalované ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o., se sídlem v Brně, Lerchova 299/7, IČO: 60715553, zastoupené JUDr. Milošem Jedličkou, advokátem se sídlem v Brně, Rašínova 2, o zaplacení 116.784,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 166/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. ledna 2013, č. j. 1 Co 181/2012-142, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.050,- Kč k rukám JUDr. Miloše Jedličky, advokáta se sídlem v Brně, Rašínova 2.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.) :
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. dubna 2012, č.j. 23 C 166/2007-105, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který rozsudkem ze dne 22. prosince 2011, sp.zn. 30 Cdo 834/2010, zrušil jeho první rozsudek, stejně jako rozsudek odvolacího soudu, zamítl žalobu o zaplacení částky 95.423,20 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Podle soudu prvního stupně pro stanovení autorské odměny za opětovný prodej uměleckých děl na aukcích není odměna dražebníka součástí prodejní ceny, z níž se určuje odměna autora uměleckého díla.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. ledna 2013, č. j. 1 Co 181/2012-142, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. potvrdil, výrokem II. změnil ve výroku o nákladech řízení a výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud mimo jiné poukázal na to, že zásadní otázkou pro rozhodnutí byla otázka, zda pro stanovení autorské odměny za opětovný prodej uměleckých děl na aukcích je skutečnou prodejní cenou cena příklepová nebo cena, která je za dílo zaplacena, tedy cena včetně aukční přirážky, přičemž poukázal na závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem. S ohledem na návrh žalobce položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, odvolací soud připomněl, že na podkladě článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie může v zásadě každý soud členského státu, má-li vydat rozhodnutí v rámci řízení, položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se výkladu práva Unie, pokud ji považuje za nezbytnou k vyřešení sporu. Je však pouze věcí soudu, zda Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce požádá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), protože se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která již byla dovolacím soudem řešena, avšak má být dovolacím soudem nyní posouzena jinak. Uvedl, že je mu sice známo odvolacím soudem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 5287/2008, nicméně otázku je třeba posoudit jinak, než jak ji posoudil Nejvyšší soud, který v předmětném rozsudku vyslovil zcela jiný názor, než jaký byl do té doby zaujímán k problematice soudy vrchními. Zejména nesouhlasí s výkladem výrazu použitého ve Směrnici 2001/84/ES, „sale price“, v českém překladu pak „prodejní cena“ a v autorském zákoně jako „kupní cena“. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ČR předložil jím položené otázky k výkladu Soudnímu dvoru Evropské unie a následně rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila žalovaná, která navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013. Konstatuje, že dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí již v rozhodování dovolacího soudu byla vyřešena.
Jak vyplývá z dovoláním napadeného rozhodnutí, odvolací soud rozhodl jak v souladu s předchozím zrušovacím rozhodnutím dovolacího soudu, tak současně i s ostatní jeho ustálenou judikaturou týkající se této právní problematiky (srovnej např. rozsudek ze dne 24. června 2010, sp.zn. 30 Cdo 5287/2008, rozsudek ze dne 22. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 834/2010, rozsudek ze dne 22. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 838/2010 nebo rozsudek ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 840/2010, všechny přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), od níž nemá dovolací soud důvod se odchylovat. Tak např. Nejvyšší soud v rozsudku 24. června 2010, č.j. 30 Cdo 5287/2008-82, konstatoval, že autorský zákon v §24 ani v jiných svých ustanoveních nedává jednoznačnou odpověď na otázku, co je třeba rozumět prodejní či skutečnou prodejní cenou, z níž se vypočítá odměna autora. Jinak tomu není ani v případě Směrnice, když žalobcem citovaný bod 20) Preambule deklaruje pouze to, že autorské odměny by měly být vypočítávány jako procentní podíl z prodejní ceny a ne jako přirážka, kterou se zvyšuje původní hodnota díla. V článku 1 odst. 2 českého překladu Směrnice se sice uvádí, že „právo na odměnu se vztahuje na všechny úkony opětného prodeje, jehož se účastní prodávající, kupující nebo zprostředkovatel profesionálního zástupce trhu s uměleckými díly, například aukční síně, umělecké galerie a obecně jakýkoli obchodník s uměleckými díly“, nicméně překlad je v citovaném bodu nepřesný (jak na to upozorňuje např. důvodová zpráva k návrhu zákona č. 216/2006 Sb.) a správně má znít „se vztahuje na všechny opětovné prodeje“ (v anglickém textu Směrnice „to all acts of resale“, v německém překladu „für alle Weiterveräußerungen“). Pokud jsou originály uměleckých děl prodávány v aukci (veřejné dražbě), je řešení třeba hledat v příslušných ustanoveních dražebního zákona. Veřejnou dražbou prováděnou podle dražebního zákona se rozumí - jak vyplývá z jeho ustanovení §2 písm.a) - veřejné jednání, jehož účelem je převod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku. Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejné dobrovolné dražby přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§30 odst. 1 dražebního zákona). Výtěžkem dražby podle §2 písm. l) je cena dosažená vydražením a její případné příslušenství, zatímco odměna dražebníka patří podle §2 písm. m) dražebního zákona mezi náklady dražby. Odměna dražebníka může být ujednána několika způsoby. Základní metodou je uvedení konkrétní peněžní částky bez ohledu na cenu dosaženou vydražením. Lze ovšem také připustit pouhé zahrnutí způsobu určení výše odměny dražebníka, které bude typicky procentuálně určenou výší odměny v poměru k ceně dosažené vydražením (srovnej např. Veselý, Rakovský, Mikšovský, Šimková, Zákon o veřejných dražbách, komentář – 1. vydání 2001, str. 90). Je tedy třeba pro účely výkladu ustanovení §24 autorského zákona a jeho přílohy vycházet z toho, že odměna dražebníka není součástí prodejní ceny, z níž se určuje odměna autora uměleckého díla.
Pokud se týče dovolatelem zmiňované otázky návrhu na zahájení řízení o předběžné otázce, je třeba připomenout Doporučení Soudního dvora Evropské unie pro vnitrostátní soudy o zahajování řízení o předběžné otázce (2012/C 338/01) navazující na nový jednací řád Soudního dvora, přijatý v Lucemburku dne 25. září 2012 (Úř. věst. L 265, 29.9.2012, s. 1), který nahrazuje informativní sdělení o zahajování řízení o předběžné otázce vnitrostátními soudy (Úř. věst. C 160, 28.5.2011, s. 1), jehož účelem je zohlednit novinky, které byly zavedeny tímto jednacím řádem a které mohou mít vliv na samotný princip pokládání předběžných otázek Soudnímu dvoru i na pravidla, podle kterých se při tom postupuje. Takto podle bodu 13. věty první vnitrostátní soud může – zejména pokud má věc za dostatečně objasněnou na základě judikatury Soudního dvora – rozhodnout sám o správném výkladu unijního práva a o jeho použití na jím učiněná skutková zjištění. Nelze současně přehlédnout ani bod 10. Doporučení, podle něhož bez ohledu na to, zda si to účastníci původního řízení přejí, či nikoli, je pouze na vnitrostátním soudu, zda požádá Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce. Nadto má dovolací soud za to, že správný způsob výkladu ustanovení §24 autorského zákona ve vztahu k §2 dražebního zákona je zcela zřejmý (čl. 12. Doporučení).
Protože tak nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání obsažené v ustanovení §237 o.s.ř., Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl [§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 4.700,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5, §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 5.000,- Kč. Žalované rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 1050,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 6.050,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. září 2013
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu