ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1498.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1498/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce Ing. L. M. , právně zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 89.000,- Kč, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 149/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2013, č.j. 17 Co 517/2012 – 41, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal zaplacení 89.000,- Kč se 7,75 % úrokem z prodlení od 22. 9. 2011 do zaplacení, jakožto náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouho trvající řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 26/05. Žalobce ohodnotil nemajetkovou újmu na částku 139.000,- Kč s tím, že žalovaná mu již poskytla plnění v rozsahu 50.000,- Kč, takže nyní požadoval žalobou zbylou částku 89.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. září 2012, č.j. 14 C 149/2011 – 24, zamítl uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 89.000,- Kč s 7,75 % úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. ledna 2013, č.j. 17 Co 517/2012 – 41, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně měl za to, že délka řízení byla přiměřená a že žalobce, mající dispoziční právo s žalobou, pokračoval v řízení, ačkoli mu již musel být zcela zřejmý její výsledek, tak nemohlo nadále docházet ke vzniku nemajetkové újmy, neboť absentuje příčinná souvislost mezi vedením řízení a jejím vznikem.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání (dále „dovolatel“) k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“), ve kterém uvádí, že soudy nesprávně numericky ohodnotily délku řízení, kdy měla být posouzena jako 7,5 let a nikoli 6 let, jak uvedl odvolací soud. Navíc odvolací soud pominul i fakt, že žalobce byl v řízení úspěšný a byla určeno, že má pohledávku po právu, a tudíž bylo účelné vést toto řízení. Dovolatel má za to, že odvolací soud nezhodnotil jeho žalobu podle kritérií uvedených v ustanovení §31a odst. 3 písm. b) – e) OdpŠk. Proto se dovolatel domnívá, že rozhodnutí je neúplné, skutkový stav nebyl zjištěn úplným způsobem a je v rozporu s hmotným právem i judikaturou, a proto navrhnul, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soud bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení 237 o.s.ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel ve svém dovolání nikterak neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o.s.ř.) a ani nevymezil dovolací důvod způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolatel ve svém podání brojí pouze proti údajně neúplně a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu a namítá, že odvolací soud zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval v rámci kritérií uvedených v ustanovení §31a zák. č. 82/1998 Sb.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř., neboť neobsahuje vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje podle ustanovení §243f odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu