ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1644.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1644/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně BS DEALER, a.s. , identifikační číslo osoby 60735961, se sídlem ve Slušovicích, Dostihová 200, zastoupené JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1101, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 39 C 98/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2012, č. j. 59 Co 281/2012 - 344, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 13. 2. 2012, č. j. 39 C 98/2008-306, uložil žalované zaplatit žalobkyni zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 340.000,- Kč, ohledně zbylé části, a to zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 3,060.000,- Kč, škody ve výši 49,485.213,- Kč a ušlého zisku ve výši 149,371.022,- Kč žalobu zamítl, a nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně se domáhala vydání mezitímního rozsudku o tom, že jí vznikla škoda v důsledku nezákonného rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně a Finančního úřadu ve Zlíně v souvislosti s daňovým řízením k DPH za měsíc březen 1996, neboť nadměrný odpočet daně ve výši 5,588.350,- Kč byl žalobkyni vrácen až 25. 7. 2007, tedy nečinnost finančního úřadu trvala více než 11 let. V důsledku nevrácení nadměrného odpočtu daně pak žalobkyně nemohla využít tyto peníze k jiným účelům. Žalobkyně požadovala: 1. náhradu škody sestávající z částky 1,223.715,- Kč, kterou zaplatila jako ručitel společnosti Kombinát a.s. na úhradu daně z převodu nemovitostí, a tuto částku nemohla přihlásit jako pohledávku v konkursním řízení na majetek společnosti Kombinát a.s., 2. náhradu škody ve výši 44,090.000,- Kč jako původní nominální hodnotu akcií společnosti Kombinát a.s., jež po prohlášení konkursu klesla na nulu, 3. škodu ve výši 1,493.884,- Kč jako zaplacené penále za pozdní platby pojistného u České správy sociálního zabezpečení, 4. škodu ve výši 1,166.970,- Kč představující zaplacenou daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období 2003 až 2005 a penále z doměřené daně ve výši 1,169.407,- Kč, 5. ušlý zisk ve výši 149.371.022,- Kč za období 1996 až 2007 z důvodu zmaření podnikatelského záměru, a 6. přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 3,400.000,- Kč za poškození pověsti společnosti, a to za dobu od 26. 5. 1996 do 24. 9. 2007.
Žalobkyně podala dne 25. 4. 1996 daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za březen 1996, ve kterém uplatnila nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 5,588.350,- Kč. Na základě provedeného vytýkacího řízení vydal Finanční úřad ve Zlíně dne 1. 11. 1996 platební výměr na daň z přidané hodnoty za březen 1996, ve kterém žalobkyni místo odpočtu vyměřil vlastní daňovou povinnost ve výši 1.814,- Kč. Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 19. 3. 2002 odvolání žalobkyně zamítlo, na základě žalobkyní podané správní žaloby však Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 11. 2004 vyslovil nicotnost rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 19. 3. 2002 a zároveň platebního výměru Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 1. 11. 1996. Poté Finanční úřad ve Zlíně dne 10. 1. 2005 znovu vyměřil žalobkyni daňovou povinnost ve výši 1.814,- Kč. K odvolání žalobkyně Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 19. 7. 2005 zrušilo napadené rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření daně. Finanční úřad ve Zlíně rozhodl dne 25. 7. 2007 o převedení části přeplatku žalobkyně na dani z přidané hodnoty ve výši 5,021.406,- Kč na úhradu jejích nedoplatků daní a jejich příslušenství ke dni 25. 7. 2007, a částka ve výši 3,144.072,18 Kč byla dne 27. 7. 2007 vrácena žalobkyni. Rozhodnutím Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 25. 9. 2007 byl žalobkyni přiznán úrok z přeplatku v celkové výši 3,752.945,- Kč za období od 26. 5. 1996 do 27. 7. 2007 za nevrácení vykázaného nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty za březen 1996, a tento byl použit na nedoplatky a penále na dalších daních.
Soud prvního stupně dospěl z hlediska právního posouzení věci k závěru, že v průběhu řízení byla spolehlivě prokázána existence nezákonných rozhodnutí správce daně, a to platebního výměru Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 1. 11. 1996 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 19. 3. 2002, neboť prohlášení nicotnosti těchto rozhodnutí správním soudem představuje z hlediska odpovědnosti státu za škodu stejný následek jako jejich zrušení pro nezákonnost. Tato nicotná rozhodnutí sice bránila správci daně vyplatit žalobkyni nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty v zákonem stanovené lhůtě, škodu tvrzenou žalobkyní však způsobit nemohla, neboť mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou není a ani nemohla být příčinná souvislost. V řízení byl rovněž prokázán nesprávný úřední postup správce daně, jelikož Finanční úřad ve Zlíně nevrátil žalobkyni v zákonem stanovené lhůtě nadměrný odpočet na dani. Zákonná lhůta k vrácení vyměřeného nadměrného odpočtu daně podle §37a odst. 1 a 3 zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 3. 2000, uplynula dne 25. 5. 1996, přeplatek byl však vrácen až dne 27. 7. 2007, došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu správce daně spočívajícímu v prodlení s vrácením nadměrného odpočtu daně po dobu 11 let a 2 měsíců.
Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že i přes prokázání nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí správce daně, nebyly v průběhu řízení prokázány zbylé dva předpoklady odpovědnosti státu za škodu, a to vznik škody a příčinná souvislost.
Ve vztahu k prvnímu nároku žalobkyně, tj. škodě spočívající v úhradě nedoplatků na dani z převodu nemovitostí za společnost Kombinát, a.s. a MS Leasing Hlín, s. r. o. z titulu daňového ručení, soud prvního stupně uvedl, že plnění zákonné ručitelské povinnosti žalobkyně nepředstavuje škodu a není v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím správce daně. Žalobkyně navíc mohla svou ručitelskou povinnost přihlásit jako pohledávku do konkursního řízení vázanou na podmínku.
Ohledně druhého nároku představujícího původní nominální hodnotu akcií žalobkyně ve společnosti Kombinát, a.s., soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by včas vrácený odpočet daně použila na úhradu dluhu vůči této společnosti, která by v důsledku toho uhradila svoje dluhy a na její majetek by tudíž nebyl prohlášen konkurs. U úpadce byla shledána neschopnost platit pohledávky svých věřitelů, přičemž výše dluhů značně přesahovala výši dluhu žalobkyně vůči úpadci. Nesprávný úřední postup správce daně ani jeho nicotná rozhodnutí proto nemohl způsobit úpadek dlužníka Kombinát, a.s., nadto nominální cena akcií nemá žádnou souvislost se skutečně vzniklou škodou.
Ve vztahu k třetímu nároku žalobkyně – zaplacené penále za pozdní platy pojistného na sociální zabezpečení – žalobkyně i přes řádné poučení soudu podle §118a odst. 3 o. s. ř. neprokázala příčinnou souvislost mezi pozdním vrácením přeplatku a opožděnými platbami pojistného. Žalobkyně rovněž disponovala dostatečným nemovitým majetkem k zabezpečení úhrady svých zákonných povinností na daních a pojistném.
Ohledně čtvrtého nároku, tj. škody představující zaplacenou daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období 2003 až 2005, nebyl prokázán vznik škody ani existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. Jedná se o samostatná daňová řízení, která byla završena vykonatelnými platebními výměry, proti nimž nepodala žalobkyně žádný opravný prostředek, soud proto vycházel z presumpce správnosti správních aktů.
U nároku na náhradu ušlého zisku z důvodu zmaření podnikatelského záměru žalobkyně neuvedla, v jaké fázi se její podnikatelský záměr nacházel, z jakého důvodu ho neuskutečnila, a co se stalo s nakoupenou technologií. Žalobkyně tedy neunesla břemeno tvrzení ohledně vzniku ušlého zisku, natož pak důkazní břemeno ohledně existence příčinné souvislosti. Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnosti, z nichž lze usuzovat, že při pravidelném běhu věcí by k zamýšlenému zisku skutečně došlo.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala vznik škody, případně příčinnou souvislost, nebyly splněny ani zákonné podmínky pro vydání mezitímního rozsudku.
Při hodnocení nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vycházel soud prvního stupně ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011. Vzhledem ke značné délce daňového řízení, které trvalo celkem 11 let a 3 měsíce, vyšel soud z horní hranice základní částky ve výši 20.000,- Kč za jeden rok řízení, a za první dva roky z částky poloviční, čímž dospěl k základní částce v celkové výši 200.000,- Kč. Základní částku zvýšil o 20 %, neboť věc nebyla složitá, a o dalších 50 %, protože věc měla pro žalobkyni nepochybně velký význam. Ve výsledku přiznal žalobkyni jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu částku 340.000,- Kč.
Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a III., a žalované nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením, na které pro stručnost odkázal. K námitce žalobkyně ohledně pochybení soudu prvního stupně, který ve věci nevydal mezitímní rozsudek, odvolací soud uvedl, že ve smyslu ustanovení §152 odst. 2 o. s. ř. je vydání mezitímního rozsudku zcela na uvážení soudu, který mezitímní rozsudek vydat nemusí, pakliže se takovýto postup nejeví účelným.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, a označila otázky, které považuje za zásadního právního významu. Dle dovolatelky soudy nesprávně právně posoudily otázku vydání mezitímního rozsudku, v čemž spatřuje i vadu řízení. Ve vztahu k nároku na náhradu škody vyplývající z doměřené daně z příjmů právnických osob a penále z doměřené daně dovolatelka uvedla, že penále by nevzniklo, pokud by finanční úřad postupoval v souladu se zákonem, a dotazuje se, zda škoda může spočívat v úhradě penále z daně z příjmů právnických osob. Dovolatelka tvrdí, že v důsledku nesprávného úředního postupu neměla peněžní prostředky na úhradu povinných plateb, a to penále na sociální zabezpečení, penále na zdravotní pojištění a daň z příjmů právnických osob za rok 2003 až 2005 a doměřené penále, a proto je mezi nesprávným úředním postupem a škodou příčinná souvislost. Ohledně nároku na náhradu škody spočívající v úhradě nedoplatků na dani z převodu nemovitostí za společnost Kombinát, a.s. dovolatelka uvedla, že soud měl rozhodnout, zda škoda může spočívat ve zhoršení postavení věřitele (rozdíl mezi podmíněnou a nepodmíněnou pohledávkou přihlášenou do konkursu). Vznik škody spatřuje dovolatelka i v tom, že finanční úřad neuplatňoval svoji pohledávku vůči společnosti Kombinát, a. s. důsledně. Soudy nesprávně posoudily i příčinnou souvislost mezi jednáním Finančního úřadu Zlín a vznikem ušlého zisku, neboť nevrácením nadměrného odpočtu na dani byl zmařen podnikatelský plán žalobkyně. Jelikož zásahy žalované hraničily téměř s likvidací žalobkyně, nepovažuje za dostačujících ani 340.000,- Kč přisouzených jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Dovolatelka navrhla rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že z dovolacích námitek nelze zjistit, z čeho žalobkyně dovozuje nesprávné posouzení daných otázek, a navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“ – a dovolání jako nepřípustné odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutečnost, že soud prvního stupně nevydal mezitímní rozsudek, jak navrhovala žalobkyně, nepředstavuje vadu řízení ani právní otázku zásadního významu. Z ustanovení §152 odst. 2 o. s. ř. jasně vyplývá, že mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o právním základu věci, pakliže se takový postup jeví jako účelný. Mezitímní rozsudek lze rovněž vydat pouze tehdy, dospěje-li soud k závěru, že žalobce má na požadované plnění právo. Pakliže soud dospěje naopak k závěru, že nárok žalobce není dán, rozsudkem žalobu zamítne, neboť není splněna podmínka účelnosti pro vydání rozsudku mezitímního (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2837/2008). V posuzované věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu škody není dán, neboť žalobkyně neprokázala vznik škody, případně příčinnou souvislost mezi škodou a nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. V takovém případě nemohl být vydán ani mezitímní rozsudek. Soud prvního stupně se tedy svým postupem a odvolací soud svým hodnocením takového postupu v žádném ohledu neodchýlily od ustálené soudní praxe.
Dovolatelka ve vztahu k nárokům na náhradu škody zpochybnila závěry soudů obou stupňů, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím správce daně a jí tvrzenou škodou.
Otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť objektivní existenci příčinné souvislosti zjišťuje soud vždy v konkrétních skutkových souvislostech. Pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (např. nezákonné rozhodnutí) a vznik škody na straně poškozené jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, jedná se o otázku skutkovou. Právní posouzení příčinné souvislosti by naopak spočívalo ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Otázky směřující ke skutkovým zjištěním soudu v konkrétní věci proto přípustnost dovolání v daných procesních poměrech založit nemohou, neboť dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. žalobkyně k dispozici nemá.
Pro vysvětlení žalobkyni lze uvést, že pro úspěch ve sporu nestačí pouhá tvrzení o naplnění příčinné souvislost, nýbrž je třeba je prokázat. V případě neprokázání příčinné souvislosti stíhají žalující stranu nepříznivé procesní následky, spočívající v tom, že žalobě nemůže být vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 168/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 3429, svazek CD-3/2007).
Otázka, zda škoda může spočívat v úhradě penále z daně z příjmů právnických osob, nepředstavuje otázku zásadního právního významu, neboť tuto otázku formuluje žalobkyně nově až v dovolacím řízení, a její vyřešení by se nemohlo projevit v konečném postavení dovolatelky vůči druhé straně sporu. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že vydání platebního výměru na daň z příjmů právnických osob a platebního výměru na daňové penále správcem daně nepředstavují nezákonná rozhodnutí, a tudíž z těchto rozhodnutí nemohla žalobkyni vzniknout škoda, neboť se jednalo o placení zákonem stanovené povinnosti. Nutno podotknout, že žalobkyně v tomto případě odvozovala vznik škody od skutečnosti, že finanční úřad v řízení o vyměření daně z příjmu právnických osob svévolně neuznal odečtení daňově uznatelných nákladů, čímž „využil své výhody neomezené moci v rozhodování o uznatelných a neuznatelných nákladech“, nikoliv přímo od skutečnosti, že žalovaná nevrátila žalobkyni v zákonem stanovené lhůtě nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty. Pakliže nebyla vydaná rozhodnutí v rámci opravným prostředků zrušena jako nezákonná, nebyla naplněna ani prvotní podmínka pro vznik odpovědnosti státu, tj. nezákonné rozhodnutí.
Otázka, zda škoda může spočívat ve zhoršení postavení věřitele mezi tím, kdyby si přihlásil v rámci konkursního řízení pohledávku podmíněnou či nepodmíněnou, nepředstavuje otázku zásadního právního významu, neboť tuto otázku formuluje dovolatelka rovněž nově až v dovolacím řízení, tudíž nebyla předmětem rozhodování odvolacího soudu, a nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proti napadenému rozhodnutí.
Spatřuje-li dovolatelka vznik škody i v tom, že finanční úřad neuplatňoval svoji pohledávku vůči společnosti Kombinát, a. s. důsledně, což mělo mít vliv na možnost záchrany této dceřiné společnosti, jedná se o skutkovou novotu uplatněnou až v dovolacím řízení, z jejíhož pohledu nelze správnost napadeného rozhodnutí poměřovat vůbec (§241a odst. 4 o. s. ř.) a tato námitka tudíž nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy nevymezila dovolatelka žádnou otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Prostý nesouhlas dovolatelky s přisouzenou výší zadostiučinění sám o sobě přípustnost dovolání založit nemůže.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu