ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1697.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1697/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce B. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem, se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad štolou 936/3, o 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 147/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, č. j. 22 Co 92/2010-35, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2011, č. j. 22 Co 92/2010-35, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 11. 2009, č. j. 10 C 147/2009-6, jímž soud prvního stupně odmítl podání žalobce ze dne 12. 3. 2009, doplněné podáním ze dne 20. 5. 2009. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podání žalobce, i přes jeho doplnění k řádné výzvě soudu podle §43 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), obsahuje vady, které brání dalšímu postupu a jednání ve věci. Je z něho sice patrno, že žalobce požaduje zaplacení částky 5.000.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy, žalobce však již srozumitelně a úplně nevylíčil rozhodující skutečnosti, z nichž by bylo možné zjistit, který státní orgán a kdy se dopustil nesprávného úředního postupu, v čem žalobce tuto nesprávnost spatřuje, kdy se o něm dozvěděl a jak, zda mu tím vznikla škoda, v jaké výši a kdy se o výši škody dozvěděl, zda a jaká mu vznikla imateriální újma, zda nárok na náhradu škody a imateriální újmy uplatnil u příslušného úřadu, pokud ano, kdy tak učinil.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž zároveň požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Usnesením ze dne 28. 12. 2011, č. j. 10 C 147/2009-47, soud prvního stupně žalobci ustanovil advokáta, prostřednictvím kterého žalobce podle §241b odst. 3 o. s. ř. své dovolání doplnil podáním ze dne 27. 1. 2012. V dovolání žalobce uvádí, že žaloba obsahuje veškeré náležitosti a popisuje skutečnosti vztahující se k uplatněnému nároku, domáhá se zrušení usnesení soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu jednání.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. 6. 2011, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění požadavku povinného zastoupení dovolatele podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu je - bez dalšího - přípustné podle ustanovení §239 odst. 3, části věty před středníkem, o. s. ř.; podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam (formulovanou ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití §237 odst. 1 a 3 o. s. ř.), má Nejvyšší soud za obsoletní z příčin popsaných např. v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 1903-1904 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010, uveřejněné pod č. 97/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.
).
Dovolání je však zjevně bezdůvodné, když usnesení odvolacího soudu zcela odpovídá ustálené judikatuře soudu dovolacího (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod č. 209, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod č. 135).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. března 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu