ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1743.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1743/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) V. T. , b) L. Ž. , zastoupených JUDr. Karlem Schusterem, advokátem se sídlem v Praze, Gorazdova 15, a c ) J. P. , zastoupené JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovaným 1) J. J. , a 2) Ing. M. J. , zastoupeným JUDr. Jiřím Lehečkou, advokátem se sídlem ve Strakonicích, 1. máje 1136, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 882/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. října 2012, č. j. 6 Co 2667/2007-933, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. října 2012, č. j. 6 Co 2667/2007-933, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích (dále již „soud prvního stupně“) (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 19. září 2007, č.j. 6 C 882/2000-541, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, „že vlastníkem pozemkových parcel o výměře 9988 m2, o výměře 2072 m2, o výměře 1360 m2 a o výměře 2417 m2 v Č., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve Strakonicích na listu vlastnictví pro obec a katastrální území Č. (dále též „předmětné nemovitosti“) byl ke dni své smrti, tj. 1. 4. 2001, V. Ž., a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení uzavřel, že „nelze s ohledem na nemožnost zjištění jednoznačného závěru znaleckého posudku vyvodit, že V. Ž. by dne 20. 10. 2010 (tj. v době uzavření kupní smlouvy, na základě které byly předmětné nemovitosti prodány žalovaným) jednal v duševní poruše, čímž tedy nedošlo k naplnění ust. §38/2 obč. zák. tak, aby kupní smlouva uzavíraná toho dne byla neplatná pro duševní poruchu.“ Z odůvodnění písemného vyhotovení cit. rozsudku také vyplývá, že soud prvního stupně hodnotil i provedené výslechy svědků. Uvedl např., že „Svědkyně D., která prováděla ověření podpisu V. Ž. na smlouvě 20. 10. 2000, potvrdila, že se jí toho dne jevil jako normální, měla pocit, že smlouvu uzavřel vědomě a svobodně, neboť v průběhu přípravy ověření těchto podpisů se jmenovaný s J. J. a J. K. bavili o prodeji nemovitostí podle kupní smlouvy.“ Při rozhodování též přihlédl i k výpovědi svědkyně „K., tedy poštovní doručovatelky, která byla poslední roky života Ž. s ním v kontaktu, doručovala mu pravidelně korespondenci s tím, že jmenovaný podepisoval vše, jak měl, přičemž si vzpomněla i na to, že před smrtí mu byla poukázána částka 150.000,- Kč ohledně níž se ho ptala, jakým způsobem jí chce doručit a on na to odpověděl, že jí nemůže přijmout, neboť mu to dcera zakázala.“ Soud prvního stupně s ohledem na žalobní tvrzení dále posuzoval, „zda na straně žalovaných byl úmysl prodat (zřejmě míněno koupit) předmětné nemovitosti za cenu nepoměrně nižší, než byla jejich obecná cena.“ Dospěl k závěru (zejména s přihlédnutím ke zpracovanému znaleckému posudku ohledně zjištění obecné ceny posuzovaných nemovitostí), že zůstavitel V. Ž. „prodal předmětné nemovitosti žalovaným za cenu 150.000,- Kč, ačkoliv jejich cena byla alespoň dvojnásobně vyšší.“ Za této situace se soud dále zabýval otázkou, zda uvedené jednání nekoliduje s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. a nezakládá neplatnost předmětné kupní smlouvy ve smyslu §39 obč. zák. Na tuto otázku si soud prvního stupně odpověděl negativně, neboť z dokazování nebylo možno vyvodit, že by žalovaní hodlali uzavřít kupní smlouvu s úmyslem, aby byla v neprospěch zůstavitele, a že by v tomto směru využili jeho nezkušenosti nebo rozumové slabosti. Konečně soud prvního stupně neshledal uvedenou smlouvu absolutně neplatnou ani ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. ze žalobci tvrzeného důvodu, že je neurčitá, neboť čtyři v ní uvedené pozemky nejsou označeny stavbami či trvalými porosty, ačkoliv jejich existence na nich je nesporná. V tomto směru nalézací soud konstatoval, že tyto pozemky byly ve smlouvě označeny v souladu s platným katastrálním zákonem (parcelními čísly a výměrami), a proto žalobci namítanou neplatnost smlouvy pro její neurčitost podle §37 odst. 1 obč. zák. nebylo možno dovodit.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. července 2009, č.j. 6 Co 2667/2007-748, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání žalovaných proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud (dále též „dovolací soud“) zrušil rozsudkem ze dne 19. května 2011, č. j. 30 Cdo 5226/2009-781, rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, přičemž v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozhodnutí mj. uvedl:
„Znalecký posudek ústavu je zpracován na 38 stranách, z toho výpis ze spisového materiálu (část I.) je obsažen na str. 2 až 17 a výpis ze zdravotnické dokumentace (část II.) je obsažen na str. 17 až 29. Souhrn posudku (v rámci čl. III.) pak zaplňuje str. 30 až 34, když teprve od str. 33 (od posledního odstavce) až po str. 36 jsou obsaženy dílčí hodnotící závěry Ústavu, které jsou posléze sumarizovány ve znaleckém závěru jako „Odpovědi na položené otázky“ (v rámci čl. IV.) na str. 37 až 38.
V posudku (na str. 35 v posledním odstavci a dále na str. 36) je uvedeno (poznámka: tučně zvýrazněný text provedl Nejvyšší soud), že „V. Železný učinil podpis kupní smlouvy ve svých 81 letech, tři dny po návratu z nemocnice, kde byl hospitalizován pro závažné celkové infekční onemocnění. Prokazatelně v úvodu hospitalizace vlivem tohoto onemocnění trpěl desorientací a poruchou kognitivních funkcí charakteru deliria (při vysoké teplotě a septikémii) . V této době trpěl těžkou ischemickou chorobou s fibrilací síní, závažnou srdeční vadou a chronickou srdeční nedostatečností. Dále trpěl povšechnou aterosklerosou, tedy i aterosklerosou mozkových cév. Z dalších chronických nemocí trpěl diabetem, chronickou bronchopulmonální nemocí a anemií. Tato celková chronická závažná onemocnění vedla po necelém půl roku po podpisu smlouvy ke smrti V. Ž. Je tedy zřejmé, že tato onemocnění musela mít výrazný vliv na celkovou funkční schopnost posuzovaného. Prodělaný deliratní stav v úvodu hospitalizace je jistým a nepochybným důkazem hraniční kompensace jeho duševních schopností. I když byl v tělesně relativně stabilizovaném stavu (po odeznění akutní infekční komplikace) propuštěn z nemocničního léčení, nepochybně přetrvávala u posuzovaného psychická astenie a fragilita.
Mírná kognitivní porucha, kterou v té době trpěl, může předcházet, doprovázet nebo následovat širokou škálu infekčních a somatických poruch a to jak mozkových tak systémových. Přímý neurologický průkaz mozkového postižení nemusí být nutně přítomen. Přesto bývá zřejmá tíseň a narušení obvyklých aktivit. Je-li spojena tato porucha se somatickou poruchou, ze které se pacient uzdravuje, netrvá více než několik týdnů. Tato navozená organicky podmíněná porucha osobnosti je charakteristická významnou změnou obvyklého vzorce chování u premorbidní osobnosti. Změna se týká především projevů emocí, potřeb a impulsů. Kognitivní funkce jsou narušeny většinou nebo výhradně v oblasti plánování vlastní činnosti a ancitipace jejich pravděpodobných osobních nebo sociálních důsledků.
V. Ž. prokazatelně dlouhodobě usiloval o prodej nemovitostí, ovšem za určitých podmínek. Jak vyplývá ze spisu, měl reálnou představu o hodnotě pozemků (viz pověření firmy BUSSMARC-OLIVER z r. 1996), dále si byl zřetelně vědom své insuficience zejména ve styku s úřady (ve spisu je opakovaně obsažen údaj, že se při jednáních neprokazuje občanským průkazem, a to již od r. 1995, kdy musela být jeho totožnost potvrzena pracovnicí soudu, dále se neprokázal občanským průkazem ani při jedné z hospitalizací ve strakonické nemocnici). Proto úřední jednání přenechával na své dceři pí T., kterou také zplnomocnil k zastupování ve věci prodeje pozemků. Dokonce na ni, i když nepravomocně z tohoto důvodu pozemky převedl. Již záhy po podpisu předmětné kupní smlouvy se vrátil k těmto svým původním záměrům.
Je tedy zřejmé, že podpis kupní smlouvy za daných okolností vybočuje z jeho dlouhodobých postojů, které předcházely i následovaly po podpisu . Pozemky prodal narychlo, po propuštění z nemocnice, bez vědomí dcery, za její nepřítomnosti, za cenu podstatně menší než původně zamýšlel.“
Na základě těchto dílčích závěrů Psychiatrická léčebna v Bohnicích učinila (v rámci čl. „IV. Odpovědi na položené otázky“ ) následující odborné závěry:
„V. Ž. trpěl dne 20. 10. 2000 mírnou kognitivní poruchou a organickou poruchou osobnosti, které vznikly v důsledku předcházejícího septického infekčního onemocnění komplikovaného deliriem a dalšími závažnými život ohrožujícími chronickými chorobami, pro které byl ve dnech 4. 10. 2000 - 17. 10. 2000 hospitalizovaný na interním oddělení nemocnice ve Strakonicích. Jednalo se o duševní poruchy přechodné vzniklé v důsledku této závažné celkové dekompensace stavu pacienta.
V. Ž. nebyl v důsledku výše uvedených duševních poruch schopen dohlédnout důsledky svého jednání a toto jednání ovládnout a to z těchto důvodů:
V. Ž. trpěl v uvedený den mírnou kognitivní poruchou a organickou poruchou osobnosti. Z forensně psychiatrického hlediska nelze způsobilost či nezpůsobilost činit právní úkony odvíjet pouze a úzce od tíže kognitivní poruchy, ale je třeba ji hodnotit v širších souvislostech zejména s ohledem na celkový tělesný stav, věk, sociální postavení a další okolnosti právního úkonu. Znalci mají za prokázané, že V. Ž. dlouhodobě před i po podpisu kupní smlouvy zastával jasné a zřetelné stanovisko k tomu prodeji. Samotný podpis kupní smlouvy a jeho důsledky jsou s dlouhodobým vývojem vůle V. Ž. zřetelně v nesouladu. To jasně dokládá, že tento právní úkon byl v rozporu s vůlí a přáním posuzovaného a byl učiněn v duševní poruše.
Je prokázáno, že chronicky nemocný člověk po závažné dekompenzaci stavu snadno vyhoví přání okolí, je zvýšeně sugestibilní a snadno změní své přirozené cítění a nechá se ovlivnit ve svém rozhodování. Ovládací schopnost takto nemocného člověka je hrubě narušena.
Z forensně psychiatrického hlediska je v případě posuzovaného nejpodstatnější neschopnost dohlédnout důsledky svého jednání.“
Jedním ze zpracovatelů posudku, který byl Ústavem pověřen k ústnímu stvrzení posudku, byl MUDr. R. K., jenž při odvolacím jednání konaném dne 23. července 2009 (viz protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 23. července 2009 na č.l. 735-737) k posudku a na položené otázky (při odvolacím jednání konaném uvedeného dne) mj. uvedl [odpověděl (poznámka: tučně zvýrazněný text provedl Nejvyšší soud)]:
„...vzhledem k tomu, že již nelze provést vyšetření posuzovaného (,) tak musí být vycházeno z jeho chování. Pokud jde o námitku, že posuzovaný změnil svůj postoj k prodeji nemovitosti, tak samozřejmě toto nelze vyloučit , ovšem ve spise žádný náznak opaku jeho postoje nebyl nalezen...
K otázce, zda nemohlo dojít k zásadní změně postoje posuzovaného k prodeji... toto také nelze vyloučit, ovšem v žádném případě toto neodpovídá vývoji trendům, jak se posuzovaný choval...
K dotazu...v jakém období trpěl posuzovaný duševní poruchou, uvádí znalec, že již ve znaleckém posudku je poukazováno, že v souvislosti s onemocněním, pro které byl hospitalizován (,) trpěl posuzovaný i velmi závažným psychiatrickým onemocněním a to odeznění trvá do několika týdnů (;) vzhledem k tomu, že není možno (posuzovaného) vyšetřit, dovozuje znalec, že příznaky duševní poruchy odezněly týden po propuštění z nemocnice ...
K dotazu na základě čeho znalci dospěli k závěru, že posuzovaný trpěl duševní poruchou, uvádí znalec, že na základě zdravotní dokumentace, když poukazuje na to, že neměli k dispozici ani zdravotní dokumentaci v takovém rozsahu jako předchozí znalci , když část se ztratila, ale z této dokumentace je dostatečně prokázáno, že...v nemocnici prodělal delirium, stav zmatenosti, nebylo vůbec předchozími znalci třeba poukazováno na to, že nebyl schopen ani spolupracovat při sonografickém vyšetření...
Ve spise (je) dostatečně dokumentováno, že posuzovaný jednal o prodeji rybníka, dostatečně také z toho spisu vyplývá, že formální úřední věci ponechával posuzovaná na své dceři, uvědomoval si svou nedostatečnost v jednání s úřady, z obsahu spisu vyplývá, že ani při výslechu neměl např. občanský průkaz, pro svou neschopnost byl zbaven opatrovnictví své duševně nemocné dcery, zřejmě neměl vysoký inteligenční kvocient a z obsahu spisu vyplývá, že v těchto situacích se nedovedl orientovat a pak náhle tři dny po propuštění z nemocnice se k takovému úkonu chystal. Dle mého názoru toto je logické vysvětlení psychických projevů posuzovaného . ..
Zda (posuzovaný) trpěl demencí i po učinění tohoto právního úkonu nelze zodpovědět z toho důvodu, že nebyl pitván.“
Jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkových zjištěních, která učinil z jím provedené důkazu - posudku znaleckého ústavu. Z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku je přitom zřejmé, že odvolací soud (v zásadě) převzal Ústavem vpředu citované závěry, aniž by při rozhodování přihlédl k dalším okolnostem a (především) aniž by se důsledně zaměřil na obsahovou stránku Ústavem přijatých závěrů z hlediska toho, z jakých zjištění tyto odborné závěry vycházely a jak byly Ústavem v posudku (z)formulovány. Závěry znaleckého posudku především musejí mít oporu v podkladových materiálech. Soud jistěže nezkoumá a nezabývá se vlastním odborným posouzením předmětu znalecké verifikace, ale zpracovaný posudek podrobuje (důslednému) hodnocení z hlediska toho, zda má podklad v obsahu nálezu (dílčích zjištěních), zda přihlíží ke všem významným skutečnostem, zda je souladný či naopak je v rozporu s výsledky ostatních důkazů, zda je postaven na zásadách logického myšlení.
Z obsahu posudku Ústavu je zřejmé, že zpracovatelé měli k dispozici právně významné informace vypovídající o zdravotním stavu zůstavitele v době jeho přijetí na interní oddělení strakonické nemocnice dne 4. října 2000, avšak odborné závěry, které posléze činili k inkriminovanému datu 20. října 2000 (den, kdy zůstavitel s žalovanými uzavřel předmětnou kupní smlouvu), tj. tři dny po propuštění zůstavitele z nemocnice, v zásadě - jak je zřejmé z citovaného textu a v něm (tučným písmem) zvýrazněných pasáží - vycházejí z předpokladu (presumpce), pravděpodobnosti popsaných dvou duševních poruch, jimiž měl být zůstavitel v inkriminovaný den stižen, než z relevantního popisu podkladů a skutečností, z nichž by bylo možno nikoliv předpokládat, dovozovat, resp. presumovat duševní poruchu, nýbrž konstatovat (učinit jednoznačný odborný závěr), že předmětný podkladový materiál, konkrétní (v posudku uvedené) skutečnosti, zcela jasně a nezvratně prokazují, že zůstavitel dne 20. října 2000, v době, kdy uzavíral předmětnou kupní smlouvu, byl stižen uvedenou duševní poruchou. Jak dílčí závěry Ústavu v posudku (na str. 35 až 36) – vycházeje z obsahu formulovaného textu - tak i přijaté odborné závěry či výslech (jednoho ze zpracovatelů posudku) MUDr. R. K., v podstatě oscilují kolem předpokladu, resp. pravděpodobnosti zdravotního stavu zůstavitele dne 20. října 2000 (arg.: „Prokazatelně v úvodu hospitalizace...trpěl desorientací a poruchou kognitivních funkcí charakteru deliria....tato onemocnění musela mít výrazný vliv na celkovou funkční schopnost posuzovaného...nepochybně přetrvávala u posuzovaného psychická astenie a fragilita“ , „podpis kupní smlouvy...vybočuje z jeho dlouhodobých postojů...“ , „je prokázáno, že chronicky nemocný člověk po závažné dekompenzaci snadno vyhoví okolí...“ , „nelze vyloučit“ , „toto také nelze vyloučit“ , „vzhledem k tomu, že není možno (posuzovaného) vyšetřit, dovozuje znalec, že příznaky duševní poruchy odezněly týden po propuštění z nemocnice“ , „toto je logické vysvětlení psychických projevů posuzovaného“ ). Tento závěr přitom Ústav dovodil i z konstatování, že „Samotný podpis kupní smlouvy a jeho důsledky jsou dlouhodobým vývojem vůle V. Ž. zřetelně v nesouladu. To jasně dokládá, že tento právní úkon byl v rozporu s vůlí a přáním posuzovaného a byl učiněn v duševní poruše.“ ). Tedy opět z presumpce duševní poruchy, zde založené na konfrontaci toho, čeho chtěl zůstavitel dříve dosáhnout (co chtěl realizovat) a toho, co ve skutečnosti předmětným sepisem (uzavřením) předmětné kupní smlouvy učinil (realizoval). Nelze pak ponechat bez povšimnutí, že ač Ústav věnoval převážnou část svého posudku popisu okolností a mj. též opisu výpovědí svědků, při hodnocení zdravotního stavu zůstavitele zcela ponechal stranou např. výpovědi svědkyň D. (která prováděla ověření podpisu zůstavitele v den uzavření kupní smlouvy) či např. svědkyně K. (poštovní doručovatelky, která byla v inkriminovaném období v kontaktu se zůstavitelem), tedy svědkyň, které se zcela konkrétně a jasně vyjadřovaly k chování zůstavitele v předmětném období. I tato absence jde na vrub přesvědčivosti zmíněného posudku…
Tím, že odvolací soud své meritorní rozhodnutí založil na zjištěních učiněných výhradně ze znaleckého posudku Ústavu (de facto na mechanickém převzetí ústavem přijatých závěrů), který je nepřesvědčivý z důvodu, že stižení zůstavitele duševní poruchami bylo vzhledem k jeho zdravotnímu stavu při jeho hospitalizaci dne 4. října 2000 Ústavem (v zásadě) předpokládáno, a ponechal předmětem hodnocení další důkazní prostředky, z nichž soud prvního stupně činil skutková zjištění, případně v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivým způsobem nevyložil, proč tyto důkazy nebyly v odvolacím řízení zopakovány ve smyslu §213 odst. 2 o. s. ř., jsou výsledky takto odvolacím soudem provedené důkazní verifikace postiženy vadným (nelogickým) postupem. Dovolatelům se tedy v tomto směru podařilo jimi uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. osvědčit.“
Odvolací soud po zopakování důkazů vydal dne 15. října 2012 pod č. j. 6 Co 2667/2007-933, v záhlaví citovaný rozsudek, jímž opět změnil rozsudek soudu prvního stupně, podané určovací žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud při rozhodování přihlédl i k „k doplňku ústavního revizního znaleckého posudku“ , z nějž zjistil, že „duševní porucha, kterou pan Ž. v době podpisu trpěl, se nemusí okolí postiženému při běžném kontaktu nějak projevovat a postižený se svému okolí skutečně může jevit přiměřeným. Takto se mohl jevit jak paní D., tak i poštovní doručovatelce paní K. při občasných kontaktech s panem Ž. v inkriminovaném období. Ani vyjádření ošetřujícího lékaře MUDr. N., že chování pana Ž. bylo úměrné jeho nemocem a komunikace odpovídala jeho věku, psychickým schopnostem a zdravotnímu stavu, nelze interpretovat tak, že netrpěl duševní chorobou. MUDr. N. opakovaně ve své zdravotnické dokumentaci uvádí, že pan Ž. trpěl aterosklerózou a vaskulární encefalopatií, avšak MUDr. N. není jako praktický lékař erudován v odbornosti psychiatrie a není v jeho kompetenci posuzovat detailně psychický stav pacientů.“ V odůvodnění rozsudku odvolací soud dále uvádí, že „Znalci vycházejíc ze skutkových zjištění odvolacího soudu shora dospěli k závěru, že původní ani nová svědectví nejsou v rozporu s jejich závěry. Rovněž odmítají závěr o duševní poruše u pana Ž. učiněným na základě pravděpodobnosti…Znalci se zabývali oblastmi psychiky posuzovaného, kterými se znalecké posudky z oboru psychiatrie musí zabývat a běžně zabývají. Jedná se zejména o motivaci jednání, strukturu osobnosti posuzovaného a dlouhodobé směřování vůle posuzovaného. Znalci na svých názorech setrvávají. Nenašli ve zdravotnické dokumentaci žádný doklad, že posuzovaný domyslel důsledky svého jednání - podpisu kupní smlouvy. Naopak se tento právní úkon vymyká jeho dlouhodobým postojům a způsobům řešení takto závažných situací, kdy se zpravidla obracel na pomoc svého okolí. Znalci vycházeli při posuzování zdravotního stavu jmenovaného z dlouholetých klinických medicínských zkušeností, které vycházejí z praxe a studia odborné literatury a jsou tedy schopni uvést znalecké závěry i v situacích, kdy přítomnost či nepřítomnost duševní poruchy není explicitně stanovena.“ Odvolací soud poté uzavřel, že „Doplňkem ústavního znaleckého posudku psychiatrické léčebny Bohnice, bylo zjištěno, že jmenovaný trpěl mírnou kognitivní poruchou a organickou poruchou osobnosti. Uzavření kupní smlouvy – právní úkon byl v rozporu s vůlí a přáním posuzovaného a byl učiněn v duševní poruše. Z doplňku znaleckého revizního posudku bylo zjištěno, že V. Ž. nebyl schopen dne 20. 10. 2000 činit závažné právní úkony, a to z důvodu poruchy.“
Podle odvolacího soudu byly v daném případě splněny podmínky pro aplikaci §38 odst. 2 obč. zák., neboť „Uzavření kupní smlouvy – právní úkon byl v rozporu s vůlí a přáním posuzovaného a byl učiněn v duševní poruše. Přestože kupní smlouvu uzavřel 20. 10. 2000, dne 1. 11. 2000 udělil plnou moc pro žalobkyni V. T., kterou podepsal, jakož i podání na katastrální úřad z téhož data a rovněž tak darovací smlouvu. Je zjevné, že V. Ž. měl úmysl předmětné nemovitosti prodat a chtěl, aby byla účastna na jednání o kupní smlouvě i dcera V. T. To, že předmětné listiny nepsal, ale pouze podepsal, na celé situaci nic nemění. Proto po zvážení všech shora uvedených skutečností odvolací soud dospívá k závěru, že kupní smlouva ze dne 20. 10. 2000 je absolutně neplatná podle §38 odst. 2 obč. zák., neboť ji V. Ž. uzavřel v duševní poruše, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, a to i když nebyl zbaven způsobilosti k právním úkonům. Znalci vypracovali znalecký posudek na základě důkladného znaleckého zkoumání, opatřili si podklady, které byly potřebné k tomu, aby mohli učinit odborné závěry, a posudek je věrohodný a vyplývá z něho i způsob vyvozování závěrů znalci. Znalci se vypořádali se znaleckým úkolem tak, jak byl odvolacím soudem zadán. Na základě ústavního znaleckého posudku včetně jeho doplňku v kontextu s dalšími důkazy, které byly ve věci provedeny (výslechy svědků) dovolují odvolacímu soudu učinit spolehlivý závěr o tom, že V. Ž. trpěl takovou duševní poruchou, v důsledku které nebyl schopen právního úkonu - uzavření kupní smlouvy ze dne 20. 10. 2000 učinit.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále již „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta velmi obšírné dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňují v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., které v dovolání podrobně rozvádějí.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“) a konstatuje, že podané dovolání dovolatelů je ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné a je i (jak bude vyloženo níže) důvodné.
Nejvyšší soud přistoupil k vydání předchozího kasačního rozhodnutí z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo postaveno na zjištěních učiněných ze znaleckého posudku Ústavu (de facto na mechanickém převzetí Ústavem přijatých závěrů), který je nepřesvědčivý z důvodu, že stižení zůstavitele duševní poruchou bylo vzhledem k jeho zdravotnímu stavu při jeho hospitalizaci dne 4. října 2000 Ústavem (v zásadě) předpokládáno. Tento skutkový stav se nezměnil ani poté, co Ústav zpracoval dne 13. srpna 2012 „Doplněk k ústavnímu reviznímu znaleckému posudku“ , z nějž odvolací soud ve shora uvedeném směru učinil pro rozhodnutí zásadně významná skutková zjištění. Tento „doplněk“ je svým obsahem jakousi „obhajobou“ Ústavem již učiněného závěru o duševní poruše posuzované v inkriminovaný den uzavření kupní smlouvy, aniž by takto opětovně zdůrazněný odborný závěr měl (v posudku, resp. jeho „doplňku“) dohledatelnou věcnou a logickou spojitost se skutkovými zjištěními (ve vazbě na záznamy ve zdravotní dokumentaci posuzovaného či na jiné právně relevantní informace). Nic takového ovšem ve zmíněném „doplňku“ dohledat nelze, přičemž sama Ústavem tvrzená okolnost, že „Nenašli jsme žádný doklad, že posuzovaný domyslel důsledky svého jednání-podpisu kupních smluv. Naopak se tento právní úkon vymyká jeho dlouhodobým postojům a způsobům řešení takto závažných rozhodovacích situací, kdy se zpravidla obracel na pomoc svého okolí“ , pochopitelně ještě více dodává na nepřesvědčivosti tohoto odborného posouzení.
Lze tedy uzavřít, že pokud odvolací soud v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. primárně vycházel (učinil z něj pro rozhodnutí zásadně významná skutková zjištění) ze znaleckého posudku (včetně jeho „doplňku“) Ústavu, který zatěžoval (ve vztahu k učiněnému odbornému závěru o duševní poruše posuzovaného) zmíněný skutkový deficit, dovolatelům se tak podařilo osvědčit jimi uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Toto pochybení spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadná. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože a) soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, resp. ani jinak nevyšly za řízení najevo, b) soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, c) v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor nebo d) jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř.. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (obdobně srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání, Praha, C.H. Beck, 2006, str. 1268).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 7-8/2012) vyložil a odůvodnil právní názor, že pokud výčet okolností tvořících skutkový nález (z nějž znalec vycházel při zpracování posudku stran zjištění duševní poruchy jednající osoby) pro plytkost popisu informací nevytváří skutkovou oporu v konkrétně přijatém posudku (odborných odpovědí na soudem zformulované otázky), neboť přijatý posudek duševní poruchu jednající osoby (z důvodu, že není konkrétně a logicky spjat se skutkovým nálezem) spíše předpokládá, než zjišťuje, nelze na podkladě takového znaleckého posudku přistoupit k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák.
Jestliže v posuzovaném případě Ústavem přijaté závěry v posudku nemají oporu ve skutkovém nálezu, neboť ten se sestává z výčtu okolností, jež z věcného a logického hlediska nemohly tvořit podklad pro jejich odborné posouzení (posuzováno výhradně z hlediska určitosti, srozumitelnosti, přesvědčivosti podaného odborného textu za užití logických metod při jeho interpretaci), je nasnadě, že předpoklady pro aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. na takto odvolacím soudem zjištěný skutkový stav věci splněny nebyly.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tedy není správný. Nejvyšší soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a podle §243b odst. 3 věty první téhož procesního předpisu jej vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení bude (odvolací) soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu také o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2013
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu