ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.192.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 192/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce A. Ž., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha - Mírov, zastoupeného JUDr. Josefem Hasalou, advokátem se sídlem v Šumperku, Francouzská 16, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1, o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 177/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010, č. j. 17 Co 520/2009 - 59, 17 Co 204/2010, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil v odvoláním dotčených výrocích II. a III. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 8. 2009, č. j. 26 C 177/2009 – 29, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. 3. 2010, č. j. 26 C 177/2009 – 40, kterými byla zamítnuta žaloba na náhradu nemajetkové újmy v částce 100.000,- Kč (výrok II.) a na náhradu škody v částce 56.560,- Kč a v částce 2.020,- Kč měsíčně od května 2009 (výrok III.). Ty měly vzniknout žalobci tím, že mu nebyly v době od 1. 1. 2007 do 15. 4. 2009 vypláceny dávky „existenčního minima“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, doplněné jeho ustanoveným zástupcem, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nemohl přihlédnout k doplnění dovolání učiněnému samotným žalobcem v jeho podání ze dne 10. 8. 2012, neboť je žalobce učinil v rozporu s požadavkem povinného zastoupení (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V otázce posouzení nároku žalobce na náhradu škody nepředstavuje napadený rozsudek jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, dovodil-li odvolací soud neexistenci žalobcova nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy v situaci, kdy žalobce dosud neuplatnil nárok, jehož neuspokojení má být příčinou vzniku žalované náhrady škody a nemajetkové újmy, ve správním řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 200/2008). V tomto směru jsou žalobcem zpochybňované úvahy odvolacího soudu o tom, zda žalobci nárok na jím požadovanou dávku přináleží či nikoli, nadbytečné.
K žalobcem tvrzeným vadám řízení (nevypořádání se se všemi žalobními argumenty) nelze při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně přihlížet (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.), s výjimkou situace, že by jednalo o otázky zásadně významné z hlediska výkladu procesního práva, což však není tento případ.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. ledna 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu