ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2105.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2105/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Mgr. M. Š. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 17/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013, č. j. 35 Co 497/2012 – 271, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. 6. 2012, č. j. 25 C 17/2008 – 238, ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 15.000,- Kč se zákonnými úroky z prodlení. Ve výroku II. uložil žalované povinnost omluvit se žalobci doporučeným, datovaným dopisem s otiskem úředního razítka a podpisem oprávněné úřední osoby, a to ve znění omluvy specifikované v uvedeném výroku. Ve výroku III. zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal konstatování porušení práva ve znění uvedeném v dotčeném výroku, a ve výroku IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované odvolací soud ve výroku I. změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu co do 10.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a prodloužil soudem prvního stupně stanovenou lhůtu k plnění, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. potvrdil. Ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně co do 10.000,- Kč, podal žalobce dovolání. V něm uvedl, že při podání dovolání se řídil poučením odvolacího soudu, že proti jeho rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel také uvedl, že vzhledem ke znění §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. má pochybnosti, zda dovolání proti této části rozsudku je přípustné a zda poučení obsažené v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu je správné, nicméně že vychází ze zásady „iura novit curia“ a z presumpce správnosti úředních aktů orgánů veřejné moci s tím, že mu nepřísluší pochybovat o tom, zda soudem poskytnuté poučení je správné.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. „dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.“
Podle §239 o. s. ř. „přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.“
V daném případě je zřetelné, že dovoláním dotčeným výrokem (jeho částí) nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč, a proto dovolání nemůže být podle §237 o. s. ř. ve spojení s §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné.
K tomu je třeba podotknout, že přípustnost dovolání (tj. naplnění zákonem stanovených podmínek pro připuštění dovolání k meritornímu posouzení před dovolacím soudem) zkoumá jen dovolací soud; a nikoliv tedy soud odvolací či soud prvního stupně. Platí přitom, že přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/2007).
Odvolací soud nadto účastníky řízení poučil, že přípustnost dovolání bude zkoumat dovolací soud, přičemž to, zda bude naplněna podmínka přípustnosti podle §237 o. s. ř. zakotvená v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., záviselo čistě na tom, který z účastníků a v jaké části rozsudek odvolacího soudu dovoláním napadne.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. září 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu