ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2171.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2171/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce O. N. , zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 18, proti žalované Fakultní nemocnice Ostrava , se sídlem ul. 17. listopadu 1790/5, Ostrava - Poruba, identifikační číslo osoby 00843989, o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy v penězích, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23C 51/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. prosince 2011, č. j. 1 Co 240/2011-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal ochrany své osobnosti s tím, že žalovaná mu postupem svých zaměstnanců způsobila újmu na jeho osobnostních právech tím, že 1) lékař ortopedického oddělení MUDr. J. Z. v lékařské zprávě o zdravotním vyšetření žalobce uvedl, že byl žalobcem inzultován, 2) žalobce zneužil příspěvku OSSZ na zdravotní obuv a že se „snažil vyloudit podvod na pojišťovně za úraz“, 3) zdravotní dokumentace žalobce z psychiatrické ordinace obsahuje nepravdivé tvrzení, že žalobce je závislý na alkoholu, ač žalobce žádnými potížemi s alkoholem netrpí a nebyly mu psychiatrickým oddělením předávány zprávy o jeho zdravotním stavu.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. června 2011, č. j. 23 C 51/2011-91 zamítl žalobu o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy v penězích ve výši 150.000,- Kč a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že záznam o závislosti žalobce na alkoholu se v psychiatrickém chorobopise žalované nenachází, nezjistil ani nedostatky v předávání zpráv o zdravotním stavu psychiatrickým oddělením žalobci. Údaj, že byl lékař žalobcem inzultován, považoval za pravdivý i s ohledem na výpověď svědka MUDr. Z., přípis žalované z 25. 8. 2008, která prováděla šetření celé události a potažmo i v návaznosti na záznamy v psychiatrickém chorobopisu. Pravdivost tvrzení z lékařské zprávy z 23. 7. 2008 MUDr. J. Z., že žalobce měl zneužít příspěvku OSSZ na zdravotní obuv a že se snažil o podvod vůči zdravotní pojišťovně, prokázána nebyla a soud dospěl k závěru, že v těchto výrocích je nutno spatřovat neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, a to do práva na čest a důstojnost. Soud prvního stupně však přihlédl k tomu, že žalobci se za tento zásah dostalo satisfakce formou omluvného dopisu žalované ze dne 25. 8. 2008 a tento způsob zadostiučinění považoval s ohledem na okolnosti případu za dostačující. Zejména přihlédl k tomu, že tvrzení uvedená v lékařské zprávě nelze bez dalšího považovat za pravdivá, mají však, svůj reálný základ, byť v nich chybí údaje o jakékoliv pravděpodobnosti jednání žalobce a jejich následků, zhodnotil, že se jedná se o lékařskou zprávu, která není určena široké veřejnosti a tato tvrzení sloužila pouze k dokreslení postoje lékaře k pacientovi a důvodu odmítnutí jeho léčby, že zpráva je sama o sobě určena pouze odborné zdravotní veřejnosti, kterou stíhá povinnost mlčenlivosti, proto hodnotil míru urážlivosti těchto výroků jako nikoli vysokou. Soud přihlédl i k dalším okolnostem, za kterých byla lékařská zpráva sepsána, že žalobce přišel bez objednávky, dopouštěl se konfliktního jednání již v čekárně vůči dalším pacientům a zdravotnickému personálu, že toto chování pokračovalo i v ordinaci lékaře. Ne za bezvýznamnou považoval soud i skutečnost, že žalobce se mohl domoci nápravy a zmírnění následků neoprávněného zásahu účelněji a rychleji např. požadavkem na odstranění těchto závadných tvrzení či žádostí o zhotovení výpisu ze zdravotní dokumentace.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. prosince 2011, č. j. 1 Co 240/2011-126 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Souhlasil se skutkovými zjištěními ohledně zásahů do cti žalobce specifikovaných sub 1) a 3) prvního odstavce odůvodnění a uzavřel, že soud prvního stupně podrobným způsobem vyhodnotil veškeré skutkové okolnosti věci a dospěl k závěru, že zde nejsou žádné mimořádné skutečnosti, odůvodňující závěr o mimořádně závažném zásahu do osobnostních práv žalobce a o jeho snížení důstojnosti a vážnosti ve značné míře, z čehož by žalobci vzniklo právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zákoníku. Odkázal na podrobné důvody uváděné soudem prvního stupně, z nichž vyzvedl hrubost, arogantnost a násilnou povahu jednání žalobce vůči zdravotnickému personálu, přičemž právě tímto jednáním si žalobce determinoval svou pověst. Uzavřel tak, že právo žalobci na náhradu nemajetkové újmy v penězích za zmíněný neoprávněný zásah nevzniklo, neboť poskytnutá morální satisfakce byla zcela dostačující.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. V dovolání podrobně rozvádí, proč nepovažuje skutková zjištění soudu prvního stupně převzatá i odvolacím soudem za správná a má za to, že Nejvyšší soud by měl vymezit rozsah informací, které lze o každém pacientovi vést ve zdravotnické dokumentaci, zároveň vymezit jak má být pacient o způsobech vedení této evidence informován, zda vůbec lze informace ze zdravotnické dokumentace odstranit (jak konstatuje soud prvního stupně), která osoba či orgán je oprávněn informace změnit - opravit, jak je v tomto případě pacient o těchto změnách informován. Dovolatel je přesvědčen, že soudy nesprávně vyložily ustanovení zákona u péči o zdraví lidu upravující vedení zdravotnické dokumentace ohledně způsobu jejího vedení, možnosti odstranění nepravdivých informací a rovněž poskytování informací, které bezprostředně nesouvisí s léčbou pacienta. Oba soudy dospěly k nesprávným právním závěrům ohledně způsobu vedení zdravotnické dokumentace a tyto nesprávné závěry pak v konečném důsledky vedly k zamítnutí žaloby. Dovolatel je rovněž přesvědčen, že míru intenzity zásahu do osobnostních práv žalobce a obecně každého pacienta, není možné posuzovat pouze z toho pohledu, zda byl takový projev učiněn na veřejnosti, ale je nutné jej posuzovat zejména pohledu, jak taková nepravdivá informace uvedená ve zdravotnické dokumentaci, ovlivňuje vztah lékaře a pacienta. Uvedením nepravdivých informací ve zdravotnické dokumentaci, bylo do jeho osobnostních práv zasáhnuto intenzivněji, než kdyby MUDr. Z. pronesl nepravdivé informace před dalšími lidmi čekajícími na ošetření v jeho ordinaci. Vztah lékaře a pacienta je vybudován na vzájemné důvěře a uvede-li lékař nepravdivé informace ve zdravotnické dokumentaci, poškozuje tím pacienta před dalšími lékaři, se kterými pacient spolupracuje a kterým tuto dokumentaci předkládá, neboť tito lékaři nepochybně přistupují k informaci svého kolegy lékaře jako k informaci pravdivé. Nepochybně se pak tato nepravdivá informace negativně projevuje ve vztahu pacient - lékař. Těmito úvahami o intenzitě zásahu do osobnostních práv žalobce se soudy vůbec nezabývaly a intenzitu zásahu do osobnostních práv žalobce posuzovaly pouze z hlediska toho, zda byl projev učiněn veřejně či nikoliv, a celkový počet osob, které se mohly se zdravotnickou dokumentací seznámit. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (jedná se o první rozhodnutí odvolacího soudu ve věci) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Soudy obou stupňů žalobu podle §13 odst. 1 občanského zákoníku zamítly z důvodu, že jednáními žalované specifikovanými sub 1) a 3) nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. Tento závěr však dovolatel nezpochybňuje. Vymezuje-li snad otázku zásadního právního významu, pak je jí otázka, jak se zásah žalované promítl do vztahu žalobce – lékař (i) obecně. Na vyřešení této právní otázky však rozhodnutí soudů obou stupňů vystavěno není. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že sice došlo k zásahu do osobnostního práva žalobce, nicméně žalovanou poskytnuté zadostiučinění odpovídá míře a intenzitě zásahu, přičemž bylo zohledněno konkrétní i diferencované uplatnění objektivního kritéria. Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, ze které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby. Závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod číslem 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1523/2002). Dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadl jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí nespočívá.
Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. ledna 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., v. r.
předseda senátu