ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.220.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 220/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. S. , a b) N. S. , obou zastoupených JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalovaným 1) European Golf & Country Club , se sídlem v Liberci, K Olympii 44, identifikační číslo osoby 26664615, 2) TRUCKPARK CZ, a.s. , se sídlem v Praze 4, Na Lysinách 457/20, identifikační číslo osoby 24750620, a 3) TRUCKPARK a.s. , se sídlem v Loukově u Mnichova Hradiště 55, identifikační číslo osoby 25447203, všem zastoupeným JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci III – Jeřábu, 1. máje 535/50, o určení neplatnosti kupních smluv a o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 28/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2012, č.j. 30 Co 9/2012-282 ve spojení s opravným usnesením ze dne 31. října 2012, č.j. 30 Co 9/2012-313, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že se zřetelem k době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále již „o. s. ř.“).
Proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“), kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. října 2011, č.j. 15 C 28/2011-184, podali žalobci (dále již „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a za dovolací důvod výslovně označují §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; z obsahu podaného dovolání je však zřejmé, že dovolatelé prostřednictvím vylíčených okolností uplatňují rovněž i dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolatelé zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují ve skutečnosti, že soudy obou stupňů posoudily nesprávně otázku naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení. Za otázku zásadního právního významu pak považují posouzení, zda „akcionáři jako osoby, které nebyly účastníkem právního vztahu, mají právní zájem na určení zda společnost, jejímiž jsou akcionáři, je vlastníkem majetku“ . Uvádí, že tato otázka byla již judikaturou řešena ve prospěch závěru, že věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má nejen ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, ale i ten, jehož právní sféry se právních vztah nebo sporné právo týká (odkázali např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 679/2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/1999, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009 a sp. zn. 29 Ndo 767/2002), avšak soudy I. a II. stupně ji řešily jinak. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Založil-li odvolací soud své rozhodnutí na právním závěru, že v daném případě není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva, pak tomuto právnímu závěru nelze nic vytknout, neboť je v souladu s ustanovením §80 písm. c) o. s. ř. a s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2007, sp. zn. 30 Cdo 2801/2006, jenž je ve ř ejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu: www.nsoud.cz, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod číslem C 866). Judikatura Nejvyššího soudu, na kterou dovolatelé odkazují, na projednávanou věc nedopadá [k tomu srov. závěr odvolacího soudu na str. 11 ve druhém odstavci odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku: „Tvrzený zájem žalobců je výhradně ekonomického charakteru, nikoliv právního. Právní zájem na požadovaném určení vlastnictví by mohl mít pouze třetí žalovaný (jako právnická osoba), nikoliv žalobci jako fyzické osoby“ ].
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť žalobci s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. v daném případě osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. dubna 2013
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu