ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2285.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2285/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci vyšetřované A. B., t.č. Centrum sociálních služeb v Prostějově, Lidická 86, zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 5, za účasti stálého opatrovníka Statutárního města Olomouc, o navrácení způsobilosti k právním úkonům, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. O P 129/2010, o dovolání vyšetřované do usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2012, č.j. 17 Co 392/2011-140, takto:
I. Dovolání vyšetřované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově usnesením ze dne 12. září 2011, č.j. O P 129/2010-129, výrokem I. zastavil řízení o návrhu vyšetřované na vrácení způsobilosti k právním úkonům a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 4. října 2010, č.j. O P 129/2010-99, (v právní moci dne 23.11.2010) byl zamítnut návrh vyšetřované na vrácení způsobilosti k právním úkonům s tím, že jí nepřísluší právo podat návrh na vrácení způsobilosti k právním úkonům po dobu jednoho roku (srov. §186 odst. 3 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že právní moc uvedeného rozsudku nastala 23. 11. 2010 a vyšetřovaná podala návrh na vrácení způsobilosti k právním úkonům 5. srpna 2011, lhůta jednoho roku ještě neuplynula, bylo řízení zataveno.
K odvolání vyšetřované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. března 2012, č.j. 17 Co 329/2011-140, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem. Ztotožnil se soudem prvního stupně, že vyšetřované nepřísluší právo podat návrh na vrácení způsobilosti k právním úkonům po dobu jednoho roku od právní moci rozsudku, kterým byl její návrh na vrácení způsobilosti zamítnut.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupci vyšetřované dne 27. dubna 2012 a právní moci nabylo téhož dne.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podala vyšetřovaná dne 27. června 2012 včasné dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. a podává je z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. pro případ, že z dovolací argumentace bude možné uplatnění takového dovolacího důvodu dovodit. Dovolatelka se především domnívá, že obecné soudy aplikovaly ustanovení, které je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a proto žádá, aby Nejvyšší soud postupoval podle §95 odst. 2 Ústavy, §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu a §109 odst. 1 písm. c) ve spojení s §243c odst. 1 o.s.ř. a předložil věc k posouzení Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení §186 odst. 3 věty poslední zákona č. 99/1963 Sb. Podrobně k tomu uvádí výčet článků Listiny základních práv a svobod, Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy OSN o právech osob se zdravotních postižením, u nichž došlo postupem orgánů veřejné moci k jejich porušení. Dovolatelka mimo jiné argumentuje, že v předmětné věci stojí na jedné straně její právo na spravedlivý proces a na druhé straně stojí veřejný statek, konkrétně zájem na efektivním výkonu soudní moci. Domnívá se, že omezení možnosti, prostřednictvím které se může člověk sám domáhat kontroly rozhodnutí o zbavení anebo omezení způsobilosti k právním úkonům, není přiměřeným prostředkem pro dosažení větší hospodárnosti řízení nebo menší vytížeností soudu. Přiměřenost aplikace napadeného ustanovení je nutno posuzovat i v kontextu ostatních práv dovolatelky např. jejího práva na život v komunitě, resp. možnosti nežít v ústavním zařízení proti své vůli. Dále dovolatelka připomíná změnu pohledu na lidi se zdravotním postižením, kdy v minulosti byl kladen důraz zejména na jejich ochranu prostřednictvím principu tzv. náhradního rozhodování, zatímco v současné době se zdůrazňuje ochrana autonomie vůle a rozhodování těchto lidí, což vyúsťuje k institutům tzv. podporovaného rozhodování. Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením přitom v článku 12 zakotvuje právo všech lidí na zachování plné způsobilosti k právním úkonům. Nová právní úprava občanského zákoníku, která nabývá účinnost 1. lednem 2014 poskytuje množství záruk před nezákonnými zásahy do způsobilosti k právním úkonům, neumožňuje již zbavení způsobilosti k právním úkonům a explicitně stanoví zásady při užívání institutu omezení způsobilosti k právním úkonům. Ustanovení §186 odst. 3 věta poslední o.s.ř. a jeho aplikace obecnými soudy je tak v přímém rozporu s touto změnou.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud vydal rozhodnutí, že se řízení o dovolání přerušuje podle §109 odst. 1 písm. c) ve spojení s §243c odst. 1 o.s.ř. a věc se předkládá Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení §186 odst. 3 věta poslední o.s.ř. pro jeho rozpor s ústavním pořádkem a současně zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.3.2012, č.j. 17 Co 392/2011-140.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012
Dovolání vyšetřované proti dotčenému usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. září 2011, je zbudováno na názoru, že obecné soudy pochybily, pokud při svém rozhodování aplikovaly ustanovení §186 odst. 3 věta druhá o.s.ř., které (podle názoru dovolatelky) odporuje ústavnímu pořádku České republiky a neumožnily jí tak domáhat se navrácení způsobilosti k právním úkonům. Zde však dovolatelka přehlíží mimo jiné skutečnost, že Ústavní soud např. ve svém Nálezu ze dne 13. prosince 2007, sp.zn. II. ÚS 2630/07, výslovně uvedl: “ Pokud jde o návrh na zrušení §10 odst. 1 obč. zák. a §186 odst. 3 o.s.ř. , Ústavní soud jej podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť samotná existence těchto ustanovení není protiústavní, a proto se v této části jedná o návrh zjevně neopodstatněný .“. Protože pak sama dovolatelka jinak případné nedostatky při aplikaci zmiňovaného ustanovení §186 odst. 3 o.s.ř. (které se však ani z obsahu spisu nepodávají, přičemž je zjevné, že napadené rozhodnutí je založeno na standardní aplikaci tohoto ustanovení) neuplatňuje, je třeba podané dovolání klasifikovat jako zjevně bezdůvodné ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle tohoto ustanovení odmítl, aniž postupoval podle §95 odst. 2 Ústavy České republiky.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 odst. 2 o.s.ř., neboť vyšetřovaná nemá na jejich náhradu nárok.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2013
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu