ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2286.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2286/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobkyně A. S. , zastoupené JUDr. Sylvou Chalupovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Horní Lán 29, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 100.000,- EUR, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 313/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2012, č. j. 44 Co 427/2010 – 402, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. 6. 2010, č. j. 8 C 313/2004 - 332, kterým byl zamítnut nárok žalobkyně ve výši 100.000,- EUR za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou jí v řízeních vedených u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 106/87, sp. zn. 7 C 127/90 a sp. zn. 8 C 39/2000 (dále jen „původní řízení“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Dovolatelka ve svém dovolání žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá, a to z hlediska práva hmotného ani procesního. Především se nijak nevymezuje proti závěru odvolacího soudu o promlčení jejích nároků. Žalobkyně namítá pouze vady řízení (soudy rozhodly o jiných nárocích, než které žalobkyně uvedla ve své žalobě), k nimž nelze při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně přihlížet (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.), s výjimkou situace, že by se jednalo o otázky zásadně významné z hlediska výkladu procesního práva, což však není tento případ.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nepřiměřenou délkou původních řízení, nikoli nároku na náhradu škody, je zcela zřejmé již z žaloby, ve které požadovala „spravedlivé zadostiučinění ve výši 300.000,- Kč jako náhradu za újmu na základních lidských právech ... nevydáním žádného rozhodnutí“ v původních řízeních.
Námitka žalobkyně, že odvolací soud vzal její nároky za promlčené bez toho, aby se žalovaná proti nim námitkou promlčení bránila, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť opak je pravdou, když žalovaná promlčení žalovaných nároků namítla (viz vyjádření žalované ze dne 16. 12. 2008). Nadto vznesení námitky promlčení ze strany žalované v dané věci nebylo ani zapotřebí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný pod č. 111/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. února 2013
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu