ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.248.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 248/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce R. D. , zastoupeného JUDr. Petrem Jaškem, advokátem se sídlem v Šumperku, Hlavní třída 11/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 6/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2012, č. j. 23 Co 209/2012-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 51.680,- Kč s přísl., a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Žalobce se domáhal náhrady škody ve formě ušlého zisku za dobu výkonu vazby v trvání 304 dnů, kterou vykonal od 27. 3. 2009 do 25. 1. 2010 na základě rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. 3. 2009, č. j. Nt 203/2009, vydaného v trestní věci žalobce vedené posléze u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 116/2009. Žalobci bylo dne 27. 3. 2009 sděleno obvinění pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a téhož dne byl vzat do vazby. Dne 2. 6. 2009 byla na žalobce podána obžaloba, a dne 10. 6. 2009 bylo rozhodnuto o ponechání obžalovaného ve vazbě, neboť soud bral příslib zaměstnání od firmy Karel Ferenc pouze jako účelovou a formální obranu obžalovaného v situaci, kdy byl dlouhodobě nezaměstnaný. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 25. 1. 2010, č. j. 2 To 116/2009, byl žalobce obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obžalovaný, a téhož dne byl z vazby propuštěn na svobodu.
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že na straně státu nebyly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu, protože žalobce neprokázal vznik škody v příčinné souvislosti s rozhodnutím příslušného soudu o vazbě. Při vzetí do vazby dne 29. 3. 2009 žalobce v rámci trestního řízení uváděl, že je nezaměstnaný, teprve dodatečně po vzetí do vazby si zajistil potvrzení potencionálního zaměstnavatele, že k datu 1. 4. 2009 se měl dostavit k novému zaměstnavateli a domluvit se o případném nastoupení do pracovního poměru a podmínkách práce. Z takového potvrzení není možné předjímat závěr, že dne 1. 4. 2009 by došlo k dohodě žalobce a jeho budoucího zaměstnavatele o všech podmínkách výkonu práce, ani jak dlouho by žalobce v pracovním poměru pracoval. Nelze předjímat, zda by žalobce u pana F. pracoval v hlavním pracovním poměru po celou dobu, kdy vykonával vazbu, zejména za situace, kdy žalobce uváděl zdravotní potíže se zády. Stejně tak nelze uzavřít, že nebýt výkonu vazby, obstarával by si žalobce prostředky sběrem odpadových surovin se souhlasem jejich vlastníka. Žalobci se tedy nepodařilo prokázat, že by mu v důsledku vazby ušel jakýkoliv legální příjem, neboli že by mu vznikla škoda.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dovolatel odůvodnil své dovolání tím, že odvolací soud zcela pominul Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, a že mu mělo být přiznáno odškodnění přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Rozhodnutí o vazbě bylo vzhledem k výsledku trestního řízení nezákonné a nemělo být vůbec vydáno. Odvolací soud zcela pominul písemné potvrzení budoucího zaměstnavatele, které potvrzovalo, že dovolatel měl nastoupit do zaměstnání od 1. 4. 2009. Dovolatel navrhl, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelem naznačené právní otázky nepředstavují otázky zásadního právního významu, neboť jejich řešení odvolacím soudem zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 772/2006, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2035/2000, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 475/2010, dostupným na www.nsoud.cz .
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 772/2006, Nejvyšší soud uzavřel, že možnost náhrady škody paušální částkou, kterou zákonodárce v ustanovení §30 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též „OdpŠk“) pro tento účel stanovil, se základních podmínek odpovědnosti státu za škodu nikterak nedotýká ani je nenahrazuje. Nárok na náhradu ušlého zisku v paušalizované podobě tedy vzniká pouze tehdy, jsou-li splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, včetně toho, že u poškozeného nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, a že se tak stalo v příčinné souvislosti s rozhodnutím o vazbě.
K náhradě ušlého zisku za vykonanou vazbu paušální částkou tedy nestačí samotný fakt, že poškozený byl vzat a držen ve vazbě, nýbrž musí být prokázáno, že poškozenému zisk skutečně ušel. Zákon č. 82/1998 Sb. v ustanovení §9 OdpŠk ani v §30 OdpŠk žádnou fikci ani domněnku existence ušlého zisku nezakládá.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2035/2000, proti němuž směřující ústavní stížnost byla nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 596/02, zamítnuta, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého k odškodnitelné ztrátě na výdělku za dobu vazby může výjimečně dojít i tehdy, nepracoval-li poškozený v době vzetí do vazby, avšak prokazatelně měl do zaměstnání nastoupit a jen v důsledku vzetí do vazby se tak nestalo. Poškozený ovšem musí prokázat, že měl již uzavřenu pracovní smlouvu nebo jinou dohodu, na jejímž základě měl dosáhnout určitého příjmu, a vzetí do vazby mu zabránilo do práce nastoupit, případně alespoň že měl uzavření nového pracovního nebo obdobného poměru u konkrétního zaměstnavatele sjednáno (tzn. že se s ním předběžně dohodl na době nástupu a pracovním zařazení) a vzetí do vazby mu znemožnilo pracovní smlouvu uzavřít. Jedině tak je možno doložit, že pouze v důsledku vzetí do vazby nedošlo k nástupu do pracovního poměru a že vůbec, popřípadě od kdy tím došlo ke ztrátě na výdělku, jehož by jinak poškozený - nebýt vazby – dosahoval.
Odvolací soud v posuzované věci uzavřel, že potvrzení potencionálního zaměstnavatele dokazuje toliko to, že žalobce se měl 1. 4. 2009 dostavit k novému zaměstnavateli a domluvit se na případném nastoupení do pracovního poměru a na podmínkách práce, nikoliv to, že by k uzavření pracovního poměru skutečně došlo a od kterého data. Nepodařilo-li se žalobci prokázat, že byl s potencionálním zaměstnavatelem dohodnutý na době nástupu do práce a jeho nástupu zabránilo jen jeho vzetí do vazby, pak jsou závěry odvolacího soudu o nenaplnění předpokladu vzniku ušlého zisku plně v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Existence ušlého zisku je nadto otázkou skutkovou, po obsahové stránce naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který žalobci v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) k dispozici není, a tudíž posouzení této otázky ani nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3991/2011).
Otázku zásadního právního významu nepředstavuje ani dovolatelovo tvrzení, že mu měla být poskytnuta náhrada škody na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) Podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy má každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, nárok na odškodnění jak škody hmotné, tak morální. Předpokladem náhrady škody či újmy je v prvé řadě její vznik. Jestliže škoda žalobci nevznikla, jako je tomu vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci i v posuzovaném případě, není možné poskytnout její náhradu ani podle vnitrostátních předpisů, ani podle Úmluvy samotné. Tím není dotčeno případné právo stěžovatele na náhradu nemateriální újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 475/2010). V posuzovaném případě však žalobce podle žaloby požaduje náhradu ušlého zisku za dobu výkonu vazby, nikoliv odškodnění nemateriální újmy za dobu, kterou strávil ve vazbě.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. dubna 2013
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu