ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2706.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2706/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce I. M. , zastoupeného JUDr. Petrem Bayerem, advokátem v Advokátní kanceláři Cheb JUDr. Petr Bayer, JUDr. Vladimíra Bayerová, se sídlem v Chebu, náměstí Krále Jiřího 507/6, proti žalovanému Ing. F. Š. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Sádlíkem, advokátem se sídlem Praha 5, Holečkova 103/31, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 47/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2013, č.j. 1 Co 27/2010-167, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč k rukám JUDr. Petra Bayera, advokáta, v Advokátní kanceláři Cheb JUDr. Petr Bayer, JUDr. Vladimíra Bayerová, se sídlem v Chebu, náměstí Krále Jiřího 507/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl rozsudkem ze dne 18. listopadu 2009, č.j. 19 C 47/2009-69, žalobu s návrhem, aby žalovaný zaslal k rukám žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku podepsaný dopis s omluvou ve znění „Omlouvám se panu I. M. za to, že jsem dne 25. 3. 2009 užil při veřejném jednání zastupitelstva města Františkovy Lázně vůči němu výrok „Běž do prdele, vole“ (odst. I výroku), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. II výroku).
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. října 2010, č.j. 1 Co 27/2010-94, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen doručit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku podepsaný dopis s omluvou v požadovaném znění a uložil mu povinnost uhradit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 48. 870,- Kč.
Nejvyšší soud (dále jen „dovolací soud“) dne 17. října 2012, č.j. 30 Cdo 701/2011-139, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud odůvodnil své rozhodnutí s tím, že odvolací soud plně nezhodnotil všechny okolnosti případu, především jedinečnost výroku, skutečnost, že oba účastníci jsou aktivní politici na komunitární úrovni a že zde došlo k účinné satisfakci svépomocí.
Následně vzal žalobce dne 17. prosince 2012 žalobu zpět s tím, že požadavek na morální zadostiučinění je natolik oslaben, že pozbývá své funkce a další pokračování v soudním řízení by již morální satisfakci s ohledem na plynutí času nemohlo přinést. Žalobce navrhl, aby odvolací soud řízení zastavil a nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení.
Dne 11. ledna 2013 se vyjádřil žalovaný v tom smyslu, že souhlasí se zpětvzetím žalobce, ale nesouhlasí s tím, aby náklady na soudní proces, který žalobce vyvolal, si nesl žalovaný sám a požadoval uhradit náklady řízení, a to před soudem prvního stupně, odvolacím i dovolacím soudem. Žalovaný dále uvedl, že žádá uhradit náklady vynaložené na jeho obhajobu, a to podle vyhlášky č. 486/2000 Sb., kdy se kromě nákladů podle vyhlášky dalších nároků vzdal, zejména pak na cestovné, ztrátu času a i paušální náhrady.
Dne 22. dubna 2013, pod č.j. 1 Co 27/2010-167, vydal odvolací soud usnesení a zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. listopadu 2009, č.j. 19 C 47/2009-69, v odstavci I. výroku o věci samé a řízení zastavil. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení. Odvolací soud postupoval s ohledem na ustanovení §150 o.s.ř., kdy nepřiznal náhradu nákladů řízení pro důvody hodné zvláštního zřetele, za které považoval plynutí času a skutečnost, že na opětovném projednávání události nemá zájem žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný včasné a řádné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“). Žalovaný (dále jen „dovolatel“) uvádí, že je mu známo, že proti nákladům řízení nelze uplatnit mimořádný opravný prostředek, ale odvolává se na ponaučení odvolacího soudu o přípustnosti a namítá nesprávné právní posouzení. Dovolatel dále uvádí, že žalobu ani její zpětvzetí nevyvolal a žalobce vzal žalobu zpět pouze z toho důvodu, že mu bylo z původního dovolacího rozhodnutí zřejmé, že nemůže v řízení uspět. To, že dovolatel souhlasil se zpětvzetím žaloby mu nelze klást k tíži a nelze plynutí času považovat za výjimečnou okolnost, zřetele hodnou. Současně dovolatel poukazuje i na fakt, že původním rozsudkem odvolacího soudu byly žalobci náklady přiznány, proto není důvod, proč by neměl stejný nárok i on. Proto navrhnul rozhodnutí odvolacího soudu, v části týkající se náhrady nákladů řízení, zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K výše uvedenému podal žalobce vyjádření, ve kterém uvádí, že dovolání bylo podáno po 1. 1. 2013 a poučení odvolacího soudu tak bylo v souladu se zákonem. Dále žalobce uvedl, že zvažoval podání ústavní stížnosti a tudíž nelze s jistotou tvrdit, že by byl v řízení do budoucna neúspěšný. Současně uvedl, že náklady dovolatele na právní zastoupení mohly odhadem činit 40.000,- Kč, a tudíž se nejedná o peněžité plnění přesahující 50.000,- Kč a proto navrhl, aby dovolací soud dovolání jako objektivně nepřípustné odmítl a uložil dovolateli uhradit náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soud bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o.s.ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolatel směřuje své dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení, a i zde se uplatní uvedené závěry o (ne)přípustnosti dovolání proti výroku ve věci samé (srov. ustanovení §238 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že náklady řízení nebyly v průběhu řízení vyčísleny, určil dovolací soud výši nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího soudu a dovolacího soudu podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Pro rozhodnutí dovolacího soudu (zahrnujíc v to zkoumání podmínek přípustnosti dovolání) je totiž rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §243f odst. 1 o.s.ř.). Soud prvního stupně, odvolací soud, dovolací soud a opětovně odvolací soud (dne 22. dubna 2013) rozhodovaly o nákladech řízení ještě za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb. později zrušené nálezem Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., a to ke dni 7. 5. 2013. Podle této vyhlášky, ustanovení §6 odst. 1 písm. b) „v ostatních případech“, tzv. zbytkové klauzule, kdy v případě žalobce nebyla požadována náhrada nemajetkové újmy v penězích, ale pouze morální satisfakce - omluva, činí sazba odměny za jeden stupeň 15.000,- Kč. V případě žalovaného platí, že za řízení před soudem prvního stupně mu náleží odměna 15.000,- Kč, stejně tak mu náleží 15.000,- Kč za řízení před odvolacím soudem, za řízení před dovolacím soudem mu náleží 7.500,- Kč, když byla odměna zkrácena podle ustanovení §18 odst. 1 vyhlášky (byl vykonán pouze jeden právní úkon, tj. sepsání a podání dovolání). V opětovném řízení před odvolacím soudem nepřísluší dovolateli žádná odměna, neboť podle ustanovení §18 odst. 1 vyhlášky neučinil-li advokát žádný úkon, tak mu odměna nepřísluší. V případě dovolatele bylo před tímto soudem učiněno pouze vyjádření ke zpětvzetí, které není úkonem právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Z výše uvedeného vyplývá, že by dovolateli náleželo 37.500,- Kč, s přihlédnutím k tomu, že se sám dovolatel dalších nákladů - za hotové výdaje, ztrátu času, cestovného atd. vzdal ve svém vyjádření ze dne 11. ledna 2013.
Jelikož dovolání směřuje proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o plnění nepřesahujícím 50.000,- Kč, dovolání není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o.s.ř.
Protože z výše vyložených důvodů není dovolání přípustné, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. Přičemž dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje podle ustanovení §243f odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu