ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2866.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2866/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci Ing. R. V., zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotnického zařízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 33 L 417/2012, o dovolání Ing. R. V. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2013, č.j. 51 Co 137/2013-44, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2013, č.j. 51 Co 137/2013-44, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. ledna 2013, č.j. 33 L 417/2012-28, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 23. října 2012, č.j. 33 L 417/2012-2, výrokem I. zahájil řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu zdravotní péče R. V., umístěné ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze 2, Psychiatrická klinika Praha 2, Ke Karlovu 11, výrokem II. ustanovil opatrovníkem umístěné pro toto řízení Mgr. Michala Pokorného, advokáta se sídlem v Praze 2, Lublaňská 8 a výrokem III. upustil od doručení tohoto usnesení umístěné.
Poté usnesením ze dne 23. října 2012, č.j. 33 L 417/2012-6, vyslovil ve smyslu §191a násl. občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), že převzetí R. V. je v souladu se zákonnými důvody. Soud prvního stupně v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí uvedl, že podle výpovědi ošetřujícího lékaře bylo zjištěno, že umístěná trpí paranoidní schizofrenií, zmateností a nemá kontakt s realitou. Je nebezpečná sobě i svému okolí. Není schopna výslechu a není schopna chápat obsah rozhodnutí.
K odvolání umístěné Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. ledna 2013, č.j. 51 Co 543/2012-19, usnesení soudu prvního stupně, č.j. 33 L 417/2012-6, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 pak usnesením ze dne 18. ledna 2013, č.j. 33 L 417/2013-28, řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalšího držení v ústavu zdravotní péče R. V. zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Konstatoval, že umístěná byla z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Psychiatrické kliniky, Ke Karlovu 11, dne 10. prosince 2012 přeložena do Psychiatrické léčebny Bohnice, neboť pominuly důvody hospitalizace.
K odvolání umístěné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. ledna 2013, č.j. 33 L 417/2012-28, Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. května 2013, č.j. 51 Co 137/2013-44, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že u umístěné pominuly důvody hospitalizace podle ustanovení §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. a umístěná byla přeložena do jiného zdravotnického zařízení. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupkyni umístěné dne 10. června 2013 a téhož dne nabylo právní moci.
Proti posledně uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podala umístěná dne 8. srpna 2013 včasné dovolání. Dovolatelka se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. Vytýká odvolacímu soudu, že nerozhodl o návrhu umístěné, obsaženém v jejím odvolání ze dne 1. února 2013 a že se nezabýval ve svém usnesení o zastavení řízení otázkou samotného předmětu řízení, tedy otázkou, zda skutečně bylo převzetí umístěné v souladu se zákonnými předpoklady, ač k tomu byl povinen. Pokud bylo předmětné řízení zastaveno, pak se tak stalo v rozporu se zákonem. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2009, sp. zn. Cpjn 29/2006, které se k otázce zastavení řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče vyslovilo. Dále dovolatelka připomíná rozhodnutí ESLP ze dne 26. září 2002 ve věci Benjamin & Wilson v. Spojené království, ze kterého je možno dovodit povinnost přezkoumat nedobrovolnou hospitalizaci i v případě, že skončila a dále ustanovení §191b o.s.ř., do kterého byl vložen s účinností ode dne 1. ledna 2013 nový odstavec 2.
Dovolatelka navrhuje, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
V souzené věci dovolací soud konstatuje, že předmětné dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť dovolatelkou zdůrazněná otázka zastavení detenčního řízení v případě, že umístěný je přeložen do jiného ústavu zdravotní péče, byla odvolacím soudem řešena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení §191b odst. 4 věty první o.s.ř. (ve znění do 31. prosince 2012 – viz čl. II bodu 3. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) do sedmi dnů ode dne, kdy došlo k omezení podle §191a o.s.ř., soud usnesením rozhodne, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů (§191a odst. 1 o.s.ř.).
Je nezbytné konstatovat, že odvolací soud správně připomněl skutečnost, že s ohledem na fakt, že v souzené věci bylo řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče zahájeno dne 18. října 2012 bylo soudy prvního a druhého stupně podle čl. II odst. 3 zákona č. 404/2012 Sb. dokončeno podle dosavadních právních předpisů, tj. podle znění o.s.ř. účinného do 31. prosince 2012. Odvolací soud důvodně připomněl, že z tohoto důvodu proto nepřicházela v úvahu aplikace ustanovení §191b odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013. Přes tuto skutečnost však odvolací soud věc neposuzoval komplexně. Dovolatelka ve svém dovolání správně připomíná Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2009, sp. zn. Cpjn 29/2006, které ve vztahu k ustanovení §191b o.s.ř. v uvedeném znění výslovně konstatuje, že „důvodem k zastavení zahájeného detenčního řízení není přeložení umístěného do jiného (dalšího) ústavu. Je-li umístěný přemístěn do jiného ústavu, znamená to, že z hlediska časového jeho umístění v ústavu bez jeho písemného souhlasu, resp. omezení ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem, trvá i nadále; proto pouhá změna zdravotnického zařízení nemůže mít na probíhající soudní řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče žádný vliv. Účelem tohoto řízení je posouzení, zda je převzetí umístěného nebo jeho držení v ústavu zákonné, takže identita ústavu, kde je občan právě umístěn, nemá z tohoto pohledu žádný význam. Proto ani změna ústavu nemůže mít na řízení jiný dopad než ten, že soud, který musí v každém okamžiku jednat s ústavem, v němž se umístěný právě nachází , vezme jeho přemístění na vědomí a přizpůsobí tomu procesní úkony, jimiž s ústavem vchází v kontakt. Nový (další) ústav také vykonává práva i povinnosti, jež zdravotnickému zařízení o.s.ř. přiznává, a může např. umístěného v případě pominutí důvodů detence propustit.“ V této situaci tedy fakticky nejde o případ propuštění umístěného z ústavu zdravotnické péče, jak jej má na mysli ustanovení §191b odst. 2 o.s.ř. ve znění po 1. lednu 2013.
Jestliže tedy odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) takto věc neposuzoval, nelze dovoláním napadené usnesení pokládat za správné (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně). Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí zrušil; protože tytéž důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto usnesení a věc byla vrácena posledně zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. prosince 2013
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu