ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3056.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3056/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce OSA – ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, občanské sdružení, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 20, IČ 63839997, zastoupeného JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Zámecká 20, proti žalované obchodní společnosti Bertiny lázně Třeboň, s.r.o., se sídlem v Třeboni, Tylova 1, IČ 60067837, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 52, o zaplacení 158.392,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 13/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2011, č.j. 1 Co 74/2011-170 , takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2011, č.j. 1 Co 74/2011-170, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. prosince 2010, č.j. 11 C 13/2010-132, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28.6.2012, č.j. 11 C 13/2010-202, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. prosince 2010 č.j. 11 C 13/2010-132, se zastavuje.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. prosince 2010, č.j. 11 C 13/2010-132, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28.6.2012, č.j. 11 C 13/2010-202, uložil žalované zaplatit žalobci částku 158.392 ,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutečnosti, že žalobce se domáhal zaplacení žalované částky jako bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout neoprávněným užíváním chráněných autorských děl v období od 1.3.2007 do 31.12.2009, jejich zpřístupňováním prostřednictvím televizních přijímačů umístěných na pokojích v zařízení žalované, Bertiny lázně Třeboň. Žalovaná nesouhlasila s žalobou s poukazem na ustanovení §23 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen „autorský zákon“), který podle jejího názoru dopadá na tuto věc, neboť díla byla zpřístupňována pacientům při poskytování zdravotnické péče ve zdravotnickém zařízení.
Soud prvního stupně s poukazem na aplikační přednost mezinárodních norem, na Bernskou úmluvu o ochraně literárních a uměleckých děl (vyhl.č.133/1980 Sb.), Všeobecnou úmluvu o autorském právu a Směrnici Evropského parlamentu a rady ze dne 22.5.2001, č. 2001/29 ES, uzavřel, že výjimka stanovená v poslední větě §23 autorského zákona není v rozporu s mezinárodními smlouvami, ale na žalovanou nedopadá. Vzhledem k tomu, že uvedená výjimka omezuje práva autora, je nutno výklad možného omezení pojmout v zužujícím smyslu, tedy aby autorská práva byla omezena pouze v zákonem předpokládaném, tedy nutném rozsahu. Podmínky pro přiznání uvedené výjimky musí být splněny kumulativně. Žalovaná je sice zdravotnickým zařízením, ale zdravotnickou péči neposkytovala na pokojích, které slouží k ubytování lázeňských pacientů. Žalovaná poskytuje mimo jiné relaxační, popř. rekreační pobyty, při nichž jsou lázeňští hosté rovněž ubytováni na jejích pokojích. Přijetím argumentace žalované by aplikace výjimky vedla k nerespektování ustanovení §29 odst. 1 autorského zákona a důsledkem by byla újma v právech, zejména majetkových právech autorů a dále k porušení zásady nekomerčního užití autorských děl, kdy zvyšování komfortu pokoje jednoznačně znamená i zvyšování ceny poskytovaných ubytovacích služeb. Uvedenou výjimku je podle názoru soudu prvního stupně nutno vykládat v jejím daném a původním smyslu, tedy že se vztahuje na zdravotnické zařízení, kde je televizní přístroj umístěn přímo v prostoru poskytování zdravotnické péče při zdravotnických úkonech. Za základ při výpočtu výše bezdůvodného obohacení vzal soud prvního stupně sazebník žalobce a sazebník DILIA, vzhledem k pověření výkonu kolektivní správy. Náhradu za bezdůvodné obohacení přiznal v celé požadované částce, když dospěl k závěru, že právo na vydání bezdůvodného obohacení není ani zčásti promlčeno.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. prosince 2011, č.j. 1 Co 74/2011-170, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) výrokem I. potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, že při výkladu poslední věty §23 autorského zákona, je pro jeho konkrétní aplikaci v každém konkrétním případě třeba splnění obou v ní stanovených předpokladů. Dospěl pak rovněž k závěru, že ke zpřístupnění děl došlo sice ve zdravotnickém zařízení, nikoli však při poskytování zdravotní péče, protože pokoje, v nichž jsou pacienti ubytováni, slouží jen k ubytování, avšak ne též k poskytování zdravotní péče, a proto nelze aplikovat zákonnou výjimku stanovenou v §23 cit. zákona. Ztotožnil se i se způsobem výpočtu výše částky bezdůvodného obohacení, jak ho provedl soud prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně se nezabýval otázkou promlčení, neboť podle jeho zjištění tato námitka nebyla žalovanou v řízení vůbec vznesena.
Proti rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž jako dovolací důvod uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Za otázky zásadního právního významu, jejichž řešení oběma soudy je nesprávné, považuje zejména:
- Zda ubytování pacientů je možno posoudit jako součást zdravotní péče . Domnívá se, že ubytování pacientů je součástí zdravotní péče, protože je hrazeno z veřejného zdravotního pojištění a současně jde o aktivní péči o jejich zdravotní stav.
- Zda je možno ustanovení třetí věty §23 autorského zákona vykládat rigidně a formalisticky, aniž by soud přihlížel k principu proporcionality v kolizi stojících práv a právních zájmů. Výjimka je stanovena ve prospěch pacientů a nikoli zdravotnického personálu. Nelze akceptovat názor soudů obou stupňů, že se uplatní pouze v případech akutní péče, protože v těchto situacích pacienti zpravidla žádná díla nevnímají. Poukazuje dále na rozdíl mezi ubytováním v hotelu, který je povinen autorskou odměnu platit, a pacientů v lázeňském zařízení, zejména na to, že provozování hotelu je provozování služeb, které není osvobozeno od DPH, provozování zdravotnického zařízení, včetně zařízení lázeňského je od této daně osvobozeno. Pobyt hostů v hotelu je zpravidla mnohem kratší než pobyt pacientů v lázních. Případná vzniklá újma na majetkových právech autorů je bagatelní.
- Možnost použití předposlední věty ustanovení §23 autorského zákona ve znění do 18.5.2008 , podle níž se za provozování rozhlasového a televizního vysílání nepovažovalo jejich zpřístupňování v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li rozhlasové nebo televizní přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami. Vzhledem k období, za něž je náhrada za bezdůvodné obohacení požadována, pak v případě, že by se nepoužila výjimka podle poslední věty, dopadala by na postavení žalované výjimka ve smyslu předchozí věty, jakožto na poskytovatele ubytovacích služeb.
- Způsob výpočtu částky bezdůvodného obohacení.
- Jaké jsou formální nároky na námitku promlčení. Důvodem pro tuto otázku je, že odvolací soud se nezabýval námitkou promlčení s odůvodněním, že tato námitka nebyla formálně vznesena.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, stejně jako i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Dovolací soud za situace, kdy napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. prosince 2011, přihlédl k bodu 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §243c odst. 1 o.s.ř., zastavil (v bližším srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 47/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud se týče rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti s pozitivním výsledkem.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozsudkem, kterým by byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani jím nebyl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přichází proto v úvahu možnost přípustnosti dovolání pouze na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pro to, aby bylo možno dovodit přípustnost dovolání ve smyslu posledně uvedeného ustanovení musí dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se přitom nepřihlíží.
Dovolací soud konstatuje, že dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro řešení otázky, zda výjimka stanovená v poslední větě §23 autorského zákona dopadá i na situace, kdy autorská díla jsou zpřístupňována na pokojích, které slouží k ubytování lázeňských pacientů, neboť tato právní otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena (§237 odst. 3 téhož zákona). Poté Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v dovoláním žalované dotčeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání je důvodné.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Takové vady se však ze spisu nepodávají.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
V posuzované věci byla odvolacím soudem řešena otázka výkladu poslední věty ustanovení §23 autorského zákona ve znění účinném v době od 23. února 2005 do 18. května 2008, konkrétně pak, zda ubytování v lázeňských zařízeních je poskytováním zdravotní péče, na něž se vztahuje výjimka uvedená v této větě, tedy že za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle §18 odst. 3 autorského zákona rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních.
V odborné literatuře je v této souvislosti vyslovován názor, že při vymezení vzájemné souvislosti mezi prováděním zdravotní péče a provozováním vysílaného díla je nutno vycházet z výkladu restriktivního, neboť důsledkem tohoto omezení je bezplatné užívání cizího majetku. Pod rozsah uvedené výjimky tedy může patřit pouze provozování díla při samotném výkonu zdravotní péče, nikoli již v širší souvislosti s ní (tj. např. provozováním díla v čekárnách, společenských místnostech lázeňských zařízení apod.) (srovnej Ivo Telec, Pavel Tůma, Autorský zákon, C.H.BECK, 1.vydání, 2007, str. 275, obdobně Helena Chaloupková, Petr Holý Autorský zákon, C.H.BECK, 4.vydání, 2012, str. 276.).
V „aktuálním“ rozsudku ze dne 15. března 2012, ve věci C-135/10, Società Consortile Fonografici (SCF) v Marco Del Corso, dospěl Evropský soudní dvůr k závěru, že pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 92/100 (směrnice č. 92/100 EEC Rady z 19. listopadu 1992, o právu na pronájem a půjčování a o určitých právech souvisejících s autorským právem v oblasti duševního vlastnictví – pozn. Nejvyššího soudu) musí být vykládán v tom smyslu, že se nevztahuje na bezplatné šíření zvukových záznamů v takovém kabinetu zubního lékaře, jako je kabinet zubního lékaře dotčený v původním řízení, pro pacienty nezávisle na jejich vůli v rámci výkonu svobodného povolání. Takové šíření tudíž nezakládá právo výrobců zvukových záznamů na odměnu . V této souvislosti dovolací soud konstatuje, že italský autorský zákon ( decreto legislativo n°685, attuazione della direttiva 92/100/CEE concernente il diritto di noleggio, il diritto di prestito e taluni diritti connessi al diritto d'autore in materia di proprieta intellettuale ) neobsahuje ustanovení srovnatelné s ustanovením poslední věty §23 autorského zákona a základem pro rozhodnutí Evropského soudního dvora byla úvaha, že šíření zvukových záznamů v čekárně ordinace soukromého zubního lékaře nemá za následek zvýšení jeho klientely a tedy i jeho zisků a dále, že se v tomto případě jedná o malý počet osob, klientů, kteří se zpravidla dostavují pouze na základě objednání, tedy nejedná se o veřejnost. Vzhledem k odlišnosti ustanovení italského a českého autorského zákona lze dovozovat, že shora uvedený názor vyslovený v české odborné literatuře v rozporu s tímto rozhodnutím není.
Evropský soudní dvůr ve spojených věcech C-394/04 a C-395/04c , Ygeia, rozsudkem ze dne 1. prosince 2005 , v souvislosti s podmínkami pro osvobození od daně z přidané hodnoty rozhodl, že poskytování telefonních služeb a pronájem televizorů hospitalizovaným osobám, jakož i poskytování lůžek a stravy osobám, které je doprovázejí, osobami, na které se vztahuje čl. 13 částí A odst. 1 písm. b) šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně, obecně nepředstavuje činnosti úzce související s poskytováním nemocniční a lékařské péče ve smyslu tohoto ustanovení. Může tomu být jinak, pouze pokud jsou tyto služby nezbytné pro dosažení léčebných cílů nemocniční a lékařské péče a pokud jejich základním účelem není získání dodatečného příjmu pro jejich poskytovatele uskutečňováním plnění , která jsou v přímém soutěžním vztahu s plněními poskytovanými obchodními podniky povinnými k DPH. Předkládajícímu soudu přísluší, bera v úvahu všechny konkrétní okolnosti sporů, které mu byly předloženy, a případně obsah lékařských předpisů vystavených ve prospěch dotyčných pacientů, aby určil, zda poskytované služby tyto podmínky splňují .
Je skutečností, že Vrchní soud v Praze i Vrchní soud v Olomouci konzistentně zastávají právní názor, který v předmětné věci vyjádřil soud prvního stupně i soud odvolací. Tak např. Vrchní soud v Olomouci v rozsudku ze dne 6. srpna 2012, č.j. 1 Co 52/2012-164, a v rozsudku ze dne 12. září 2012, č.j. 1 Co 60/2012-149, činí závěr, že výjimka omezující autorská práva v souvislosti se zpřístupňováním autorských děl provozováním rozhlasového a televizního vysílání uvedená ve větě poslední citovaného ustanovení je udělena toliko a pouze pro provozování rozhlasového a televizního vysílání při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních. Poskytováním zdravotní péče je třeba pro tyto účely považovat léčebné úkony a výkony odborného zdravotnického personálu vůči pacientovi . Pokud takové přímé léčebné úkony a výkony (televizní a rozhlasové vysílání také v posuzované věci nebylo zařazeno mezi léčebné úkony a postupy) nejsou v ubytovací části realizovány, dopouští se lázeňské zařízení porušování autorských práv zpřístupňováním autorských děl na pokojích bez uzavření licenční smlouvy. Pokud by v takovém případě byla použita výjimka uvedená v poslední větě §23 autorského zákona, byly by tím nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autorů a porušena zásada nekomerčního použití autorských děl (obdobně judikoval Vrchní soud v Praze např. v rozsudku ze dne 18. října 2011, č.j. 1 Co 8/2011-758).
Ač tyto úvahy obsahují v mnohém racionální jádro, přesto je nelze podle názoru dovolacího soudu považovat ve všech důsledcích za plně případné.
Dovolací soud podotýká, že se ztotožňuje především se správným závěrem odvolacího soudu, pokud vychází z toho, že ustanovení poslední věty §23 autorského zákona je nutno vykládat restriktivně, a to s ohledem na ustanovení §29 odst. 1 autorského zákona, podle něhož výjimky a omezení práva autorského lze uplatnit pouze ve zvláštních případech stanovených v tomto zákoně a pouze tehdy, pokud takové užití díla není v rozporu s běžným způsobem užití díla a ani jím nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora . Toto ustanovení upravuje obecnou zásadu, kterou obsahuje jak Bernská úmluva, tak Dohoda TRIPS, pokud jde o výjimky z výlučného práva autorského. Jde o výkladové pravidlo ve vztahu ke všem způsobům volného užití a zákonné licence. Volná užití chráněných děl, jakož i užití na základě bezúplatné zákonné licence jsou vždy zásahem do výlučných práv a vzhledem k tomu je třeba zvažovat, zda v každém jednotlivém případě nenarušují běžný způsob užití díla a zda se nepřiměřeně nedotýkají oprávněných zájmů autora. Volné užití děl a zákonné licence jsou v zákoně uvedeny taxativně a jejich aplikace nedovoluje extenzivní výklad (srovnej Helena Chaloupková, Petr Holý , Autorský zákon, C.H.BECK, 4. Vydání 2012, str. 54-55) . Jde zde o užití tzv. “ tříkrokového testu ” ( three-step test ). Ten má svůj původ v mezinárodním právu autorském. Výklad tzv. tříkrokového testu provedené mezinárodními organizacemi představuje základní interpretační pomůcku i z pohledu českého autorského práva.
Tradiční doktrinální výklad rozsahu všech omezení autorského práva vychází z kritéria „spravedlivého nakládání“ (srov. Knap , 1967, Telec, 1997). Bezvýjimečně se jedná o výklad dovoleného zásahu, který je vždy zužující (restriktivní), což odpovídá absolutní povaze autorského práva k cizímu dílu, do níž se touto mimořádně zákonem dovolenou cestou v upřednostněném obecném zájmu zasahuje. Tzv. tříkrokový test v našem autorském právu představuje nejen výkladové pravidlo, ale působí především jako legální zákaz aplikace jednotlivých skutkových podstat bezesmluvního užití děl na takové konkrétní případy, které by s ním byly v rozporu. A to i tehdy, kdy by jinak konkrétní užití díla formálně spadalo pod rozsah některé ze zákonných licencí. O tzv. tříkrokovém testu tak lze hovořit jako o materiální podmínce bezesmluvního užití díla, a to vedle jednotlivých zákonných skutkových podstat, jež představují podmínku formální, přičemž aby konkrétní nakládání s dílem představovalo užití dovolené, je třeba, aby byly splněny obě tyto podmínky. Tato role tzv. tříkrokového testu je zřejmá zejména od novelizace autorského zákona z roku 2006 (zákonem č. 216/2006 Sb.), kdy byla dikce ustanovení odst. 1 změněna tak, aby byl stanoven výslovný zákaz „uplatnění“ zákonných výjimek a omezení autorského práva na případy, které by byly v rozporu s tzv. tříkrokovým testem.
Dovolená jsou tak pouze taková bezesmluvní užití díla:
1. která jsou stanovena ve zvláštních případech stanovených v autorském zákoně; rozšiřujícím výkladem též v jiném zákoně, neboť druh zákona není rozhodný, význam má jen „zvláštní případ“ a „zákon“,
2. která nejsou v rozporu s běžným způsobem užití díla,
3. nejsou jimi nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autorů (srovnej Ivo Telec, Pavel Tůma, Autorský zákon, C.H.BECK, 1. vydání, 2007, str. 341) .
Dovolací soud, s přihlédnutím k tomu, co bylo uvedeno výše, souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předpoklady pro uplatnění výjimky pro bezesmluvní užití díla ve smyslu ustanovení poslední věty §23 autorského zákona musí být splněny kumulativně. Neakceptuje však již podle jeho mínění v zásadě paušální (a v podstatě ani blíže a přesvědčivěji zdůvodněný) závěr odvolacího soudu, že ubytování v lázeňských zařízeních nemůže být, resp. „není v žádném případě poskytováním zdravotní péče“, a proto se na zpřístupňování děl chráněných autorským zákonem prostřednictvím televizních přístrojů situovaných na pokojích lázeňských pacientů v těchto zařízeních fakticky bezvýjimečně nevztahuje výjimka uvedená v citovaném ustanovení autorského zákona. Předmětnou otázku je totiž třeba (při současném zdůraznění nutnosti respektovat zásadu restriktivního výkladu, který ovšem neznamená možnost opomenout konkrétní právní úpravu dotýkající se uvedeného problému) posuzovat komplexně. V souzeném případě se zejména nabízí vzít v úvahu příslušná ustanovení (v rozhodném období platného) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (který byl s účinností od 1. dubna 2012 nahrazen zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotnických službách a podmínkách jejich poskytování), stejně jako zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a je rovněž možno podpůrně přihlédnout k úpravě, kterou přináší zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
Podle §33 zákona o veřejném zdravotním pojištění lázeňskou péči, včetně určení stupně naléhavosti, poskytovanou jako nezbytnou součást léčebného procesu, doporučuje ošetřující lékař, potvrzuje revizní lékař a hradí příslušná zdravotní pojišťovna. Návrh na lázeňskou péči podává na předtištěném formuláři zdravotní pojišťovny registrující praktický lékař nebo ošetřující lékař při hospitalizaci (odst. 1). Nemoci, u nichž lze lázeňskou péči poskytnout, indikační předpoklady, odborná kritéria pro poskytnutí lázeňské péče podle odstavců 4 a 5 citovaného zákona u jednotlivých nemocí, délku léčebného pobytu a indikační zaměření lázeňských míst (indikační seznam pro lázeňskou péči) stanoví Ministerstvo zdravotnictví vyhláškou (odst. 2) . Lázeňská péče se poskytuje a hradí jako komplexní lázeňská péče nebo příspěvková lázeňská péče (odst. 3). Komplexní lázeňská péče navazuje na ústavní péči nebo specializovanou ambulantní zdravotní péči a je zaměřena na doléčení, zabránění vzniku invalidity a nesoběstačnosti nebo na minimalizaci rozsahu invalidity. U účastníků nemocenského pojištění se poskytuje v době jejich dočasné neschopnosti k práci. Pojištěnce předvolá k lázeňské péči zařízení lázeňské péče. Pacient v prvém pořadí naléhavosti je k nástupu na lázeňskou péči předvolán nejpozději do jednoho měsíce od data vystavení návrhu, případně po dohodě ošetřujícího, revizního a lázeňského lékaře je přeložen do zařízení lázeňské péče přímo ze zařízení ústavní péče. V druhém pořadí naléhavosti je pacient předvolán nejpozději do tří měsíců, děti a dorost do šesti měsíců ode dne vystavení návrhu. Komplexní lázeňská péče je plně hrazena zdravotní pojišťovnou (odst. 4). Příspěvková lázeňská péče je poskytována především pojištěncům s chronickým onemocněním v případech, kdy nejsou splněny podmínky uvedené v odstavci 4. Zdravotní pojišťovna hradí pouze vyšetření a léčení pojištěnce. Tato péče může být poskytnuta jednou za dva roky, nerozhodne-li revizní lékař jinak (odst. 5). Dětem a dorostu do 18 let se lázeňská péče poskytuje podle odstavce 4, pokud není na žádost rodičů poskytována podle odstavce 5. Přeložení pojištěnce ve věku do 18 let ze zařízení ústavní péče do zařízení lázeňské péče revizní lékař neposuzuje (odst. 6). U nemocí z povolání a jiných poškození na zdraví z práce se lázeňská péče poskytuje podle odstavce 4, jestliže ji doporučil nebo indikaci potvrdil příslušný odborník pro nemoci z povolání (odst. 7).
Podle §19 zákona o péči o zdraví lidu se lázeňská péče poskytuje výběrově osobám, jejichž zdravotní stav ji vyžaduje. Seznam nemocí, při nichž může být poskytnuta lázeňská péče, a délku léčebné doby stanoví ministerstvo zdravotnictví po projednání s ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky. Další podmínky a způsob poskytování lázeňské péče pracovníkům a jejich rodinným příslušníkům určí ministerstvo zdravotnictví v dohodě s ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky (odst. 1). Lázeňskou péči povolují příslušné správy sociálního zabezpečení, popřípadě jiné orgány a organizace k tomu oprávněné, a to na základě lékařských návrhů a za součinnosti zdravotnických zařízení a orgánů. Lázeňskou péči o děti do 15 let a o osoby stižené nemocemi, jejichž seznam vydává ministerstvo zdravotnictví, povolují zdravotnické orgány a zařízení (odst. 2).
Z uvedeného je zřejmé, že především komplexní lázeňská péče ve smyslu péče zdravotní, je výlučně péče poskytovaná na základě shora uvedených kritérií, zejména pak na základě doporučení lékaře za účelem léčení konkrétních, přesně specifikovaných onemocnění.
Nelze přehlédnout, že podle §58 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, jsou od daně osvobozeny zdravotnické služby a zboží, jimiž se ve smyslu odst. 1 uvedeného ustanovení, ve znění do 31.12.2008, pro účely tohoto zákona rozumí služby zdravotní péče a související služby poskytované oprávněnými subjekty pacientům a osobám, jimž je taková péče určena, vymezené zákonem o veřejném zdravotním pojištění. Za zdravotnické služby se nepovažují zdanitelná plnění uskutečňovaná očními optiky.
V komentáři k tomuto ustanovení (Drábová Milena, Holubová Olga, Tomíček Milan: Komentář ASPI, KWK, pod identifikačním číslem KO235_2004CZ) se uvádí, že stejně jako nemocniční péče se posuzuje i péče lázeňská. Je-li pacientovi poskytnuta služba zdravotní péče spojená s pobytem po stanovený počet dnů či týdnů, jakou je například rehabilitace po operaci nebo léčebný program na snížení váhy, kdy je pacientovi poskytovaná komplexní lékařem indikovaná zdravotní péče s předem stanoveným programem a cenou, pak se jedná o ústavní péči osvobozenou od daně podle §58, a to včetně souvisejících služeb, bez nichž tato péče nemůže být poskytnuta (např. vstupní lékařská prohlídka, ubytování a stravování).
Současně se v tomto komentáři uvádí, že často ovšem bývá pobyt v lázních využíván i jako dovolená či relaxace. Taková služba, není-li indikována lékařem, nemůže být podle tam vysloveného názoru osvobozena od daně. Je-li zdravotní péčí prevence, diagnostika a léčba chorob, nemůže sám příjemce předmětných služeb stanovit účel služby, například že účelem přijímané služby je léčba. Takový výklad dovedený ad absurdum by mohl znamenat, že zdravý jedinec, který si zaplatí dovolenou v lázeňském domě, kde si přes den užívá masáží a koupelí a večery tráví na diskotéce, označí za účel takové dovolené léčení svého psychického stavu či fyzické kondice, jehož důsledkem by mělo být osvobození pobytu od daně. I v těchto případech se domníváme, že jedinou kompetentní osobou, která může rozhodnout, zda účelem poskytované služby je prevence, diagnostika nebo léčba, je lékař.
Uvedený výklad, je pak třeba podle názoru odvolacího soudu analogicky vztáhnout i na pojem „ zdravotní péče “ v poslední větě §23 autorského zákona. Bylo proto na odvolacím soudu (resp. soudu prvního stupně) podrobit daný případ užití autorských děl tříkrokovému testu, a odpovědět tak na jím kladené otázky.
Pro účely posuzovaného případu je třeba důsledně rozlišovat mezi „pacienty“ ve smyslu §33 zákona o veřejném zdravotním pojištění, resp. §19 zákona o péči o zdraví lidu a ostatními lázeňskými hosty v lázeňských zařízeních ubytovanými pouze na komerčním základě. Je pak nepochybné, že poměr kapacity ubytovacích lázeňských prostor, využívaných v souvislosti s výlučným poskytováním zdravotní péče a kapacity ubytovacích prostor využívaných k ubytování na komerčním základě, je ověřitelný.
Odvolací soud však, jak již bylo uvedeno shora, vyšel bez dalšího z názoru, že na pokojích lázeňských zařízení nedochází k pravidelnému léčebnému procesu, tedy ani k poskytování zdravotní péče, takže jeho rozsudek nelze považovat za správný. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody proč se tak stalo, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2013
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu