ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.31.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 31/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. M., zastoupeného JUDr. Janem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 102, proti žalované Mgr. L. K., advokátce se sídlem v Mladé Boleslavi, Pivovarská 113, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 150/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. srpna 2011, č.j. 1 Co 111/2011-115, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. prosince 2010, č.j. 36 C 150/2010-95, ve znění opravného usnesení ze dne 24. února 2011, č.j. 36 C 150/2010-109, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná zaslala žalobci do vlastních rukou omluvu ve znění: Mgr. L. K., advokátka se sídlem Pivovarská 113, Mladá Boleslav 293 01, se tímto omlouvá P. M., za to, že jako advokátka, určená mu na základě rozhodnutí o určení advokáta podle §18 zákona o advokacii č. 85/1996 Sb. v platném znění, vydaném českou advokátní komorou dne 13.1.2009 pod č.j. 58/09, k poskytování právních služeb ve věci „posouzení právního stavu z hlediska důvodnosti a přípustnosti podání ústavní stížnosti ve věci, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 38/2007, případně podání ústavní stížnosti a zastoupení v řízení u Ústavního soudu“ neoprávněně zasáhla do osobnostních práv p. P. M., nar. 13.10.1962 tím, že jej včas, tj. ve lhůtě pro podání jím požadované ústavní stížnosti, nenavštívila ve věznici Valdice, kde vykonává nepodmíněný trest odnětí svobody a neuskutečnila s ním první poradu ve věci ústavní stížnosti žalobce proti rozhodnutím, vydaným ve věci, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 38/2007 o rozvod manželství, přesto, že jí to dopisem ze dne 8.1.2009, tedy po jejím určení českou advokátní komorou k poskytování právních služeb p. P. M. žádal a přesto, že jí tímto dopisem sdělil, že lhůta k podání ústavní stížnosti marně uplyne dne 8.3.2009 a dále se omlouvá p. P. M., za to, že jej ani včas neinformovala, byť i jen dopisem o tom, jaké zaujala konkrétní stanovisko ve výše uvedené věci a dále se mu omlouvá za to, že konkrétní právní stanovisko ve výše uvedené věci sdělila p. P. M., až v souvislosti s řízením o stížnosti, podané p. P. M., proti její osobě u České advokátní komory, vedené pod sp. zn. K 717/2009P, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 100.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud věc posoudil podle ustanovení §11násl. obč. zák. a dospěl k závěru, že se celá problematika zjevně netýká práv na ochranu osobnosti, nýbrž práv majetkových v souvislosti s probíhajícím rozvodem žalobce. Přitom nepodání ústavní stížnosti, jak požadoval po své zástupkyni žalobce, nemohlo zasáhnout do soukromí žalobce ani do jeho práva na čest a důstojnost.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. srpna 2011, č.j. 1 Co 111/2011-115, rozsudek krajského soudu ve znění opravného usnesení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně a uzavřel, že ztráta možnosti přezkumu soudního rozhodnutí v řízení před Ústavním soudem v důsledku nesoučinnosti určeného advokáta není sama o sobě zásahem do osobnostních práv žalobce. Pokud by se žalovaná v této souvislosti dopustila pochybení, šlo by o (případné) porušení povinnosti určeného advokáta vůči žalobci, avšak nešlo by o zásah proti osobnostnímu právu žalobce, ani dotčení žalobcova práva na spravedlivý proces. V důsledku toho pak neshledal ani odpovědnost žalované podle §13 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 10. října 2011 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 27. října 2011 dovolání, doplněné podáním ustanoveného zástupce ze dne 11.11.2011. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a v neposlední řadě uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Domnívá se, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť obecné soudy rozhodují v obdobných sporech nejednotně a jejich postoj je též v rozporu s příslušnými články Listiny základních práv a svobod. Soudy aplikovali na věc podle názoru dovolatele nesprávně ustanovení §11násl. obč. zák., když podle žalobce žalovaná zmařila možnost žalobce na „řádné projednání“ ústavní stížnosti a tím se žalovaná dopustila neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce. Tato skutečnost má negativní dopad zejména na psychiku žalobce. Další skutečností je, že soudy obou stupňů neprovedly navržené důkazy, potřebné k prokázání rozhodných skutečností.
Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a zavázal žalovanou k úhradě nákladů řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.
Dovolání žalobce proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2010 ve věci samé, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) téhož zákona. Z obsahu dovolání je totiž především zřejmé, že dovolatel nepřípustně uplatnil dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a podle §241a odst. 3 cit. zákona (tj., že rozhodnutí má vycházet ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jejichž prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze, neboť podle §237 odst. 3, věty za středníkem o.s.ř., se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží. Polemizuje-li pak dovolatel v podaném dovolání s právním posouzením věci odvolacím soudem (dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), činí tak s ohledem na svou skutkovou verzi případu; ani tato okolnost ovšem přípustnost jeho dovolání nezakládá. Kromě tohoto dovolatel ve svém dovolání z pohledu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformuluje takovou právní otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Naopak z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud náležitě a přiléhavě přihlížel ke stavu konstantní judikatury vážící se k obdobným případům (srovnej např. jím zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 2005, č.j. 30 Cdo 2652/165-165, nebo rozhodnutí ve věci sp.zn. 30 Cdo 295/2010).
V této souvislosti lze poukázat mimo jiné na skutečnost, že subjektivní osobnostní právo, resp. v jeho rámci jednotlivá subjektivní práva jsou neoddělitelně spjata s osobností každé fyzické osoby jako individuality a suveréna, resp. s jednotlivými hodnotami, které tvoří celistvost osobnosti každé fyzické osoby v její fyzické a morální jednotě. Prostřednictvím tohoto subjektivního osobnostního práva se osobnost každé fyzické osoby jako individuality a suveréna uplatňuje ve vztahu k jiným subjektům s rovným právním postavením.
Subjektivní všeobecné osobnostní právo se vyznačuje především tím, že:
- náleží bez dalšího každé fyzické osobě jako individualitě a suverénu,
- s ohledem na svůj předmět, který tvoří osobnost jako atribut spjatý s každou fyzickou osobou jako individualitou a suverénem, resp. jednotlivé hodnoty jako součásti celistvosti této její osobnosti v její fyzické a morální jednotě (především život, zdraví a tělo, osobní svoboda, čest, důstojnost a pověst, jméno, podoba, slovní projevy osobní povahy, jakož i osobní soukromí) má osobní, nemajetkový charakter,
- působí vůči všem ostatním subjektům (t.j. vůči všem fyzickým a právnickým osobám) s rovným právním postavením,
- patří fyzické osobě výlučně po celou dobu jejího života, což znamená, že fyzická osoba jako subjekt všeobecného osobnostního práva po celou dobu svého života vylučuje kterýkoliv subjekt s rovným právním postavením z možnosti nakládat v mezích právního řádu se svou osobností, resp. s jejími jednotlivými hodnotami,
- je časově neomezené, takže trvá po celou dobu jejího života, t.j. od jejího narození (resp. již od početí), až do její smrti,
- je dále nepřevoditelné (nezcizitelné), nepostižitelné výkonem rozhodnutí a je nepromlčitelné a neprekludovatelné (obdobně srovnej publikaci Ochrana osobnosti podle občanského práva autorů Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Linde Praha, a.s., str. 96 násl.).
Z vyloženého vyplývá, že právní názor, zaujatý odvolacím soudem, že v souzeném případě nedošlo k zásahu do osobnostních práv žalobce, je odůvodněný. Práva a povinnosti žalobce a žalované se v tomto případě odvíjela výlučně od skutečnosti, že žalovaná byla žalobci určena podle ustanovení §18 zákona o advokacii. Pokud se žalovaná v této souvislosti dopustila případného pochybení, šlo by o porušení jejích povinností jako advokátky vůči jí zastupovanému žalobci, avšak nešlo by bezprostředně o zásah proti osobnostnímu právu žalobce, resp. o zásah proti některé ze složek tohoto práva, když schází naplnění jednotlivých předpokladů, jimiž se všeobecné osobnostní právo vymezuje.
Protože pak z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu, Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce nemá na jejich náhradu nárok, zatímco žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. ledna 2013
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu