ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3242.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3242/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce M. H. , proti žalovaným 1) I. Š. , právně zastoupena JUDr. Norou Štrajtovou, advokátkou se sídlem Ostrava – Poruba, Hlavní třída 1023/55, a 2) nezletilé S. Š. , zastoupena opatrovníkem Statutárním městem Ostrava, Úřad městského obvodu Slezská Ostrava, o určení otcovství, ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 319/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2012, č.j. 16 Co 30/2012 – 176, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen 1) žalované uhradit náklady dovolacího řízení ve výši 1. 875,50,- Kč, a to do třech dnů od právní moci usnesení, k rukám JUDr. Noře Štrajtové, advokátce se sídlem Ostrava – Poruba, Hlavní třída 1023/55.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, aby byl žalobce určen otcem 2) žalované a současně zamítl návrh, aby 2) žalovaná byla svěřena do péče matky a žalobci byla uložena vyživovací povinnost vůči nezletilé 2) žalované ve výši 5.000 Kč měsíčně, aby byl upraven styk žalobce s 2) žalovanou a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že otcovství žalobce nelze určit, když už je otcem 2) žalované určen J. D., a to na základě souhlasného prohlášení J. D. a matky nezletilé, neboť nelze duplicitně určovat dalšího otce nezletilé. Soud prvního stupně měl za to, že zde nejsou splněny podmínky ustanovení §54 zák. č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, resp. že nelze podle této hmotněprávní normy postupovat v určování otcovství k nezletilému dítěti, když toto bylo již v minulosti určeno.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a určil žalobci zaplatit žalované náhrady nákladů řízení. Odvolací soud zjistil, že 2) žalovaná se narodila 1) žalované v manželství s B. K., kdy před Okresním soudem v Ostravě bylo vedeno řízení o popření otcovství manžela, a to pod sp. zn. 81 C 110/2006, kdy byl žalobce u tohoto řízení slyšen jako svědek a uvedl, že s 1) žalovanou udržuje od roku 2002 intimní známost a považuje se za otce nezletilé S. Pokud dojde k popření otcovství k nezletilé S. ze strany manžela, tak je ochoten uznat otcovství k nezletilé. V řízení vypovídala i 1) žalovaná, která uvedla, že otcem nezletilé je její přítel M. H. V roce 2010 bylo před Úřadem městského obvodu P. určeno otcovství k nezletilé S. Š souhlasným prohlášením 1) žalované a J. D.
Odvolací soud uvedl, že otcovství k nezletilé S. nemohlo být určeno souhlasným prohlášením žalobce a 1) žalované v řízení před Okresním soudem v Ostravě vedeným pod sp. zn. 81 C 110/2006. V průběhu tohoto řízení nemohlo být určeno otcovství žalobce k nezletilé S. Š. souhlasným prohlášením rodičů ve smyslu ustanovení §52 odst. 1 zákona o rodině, neboť manželství 1) žalované ještě trvalo a o popření otcovství nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Podle ustanovení §52 odst. 1 zák. o rodině, tzv. druhé domněnky otcovství byl určen otcem nezletilé J. D. na základě souhlasného prohlášení a jeho otcovství nebylo dosud vyvráceno, a proto nemůže nastoupit domněnka otcovství podle ustanovení §54 zákona o rodině, podle které se otcovství určuje soudním rozhodnutím.
Žalobce podal prostřednictvím své právní zástupkyně včasné a řádné dovolání (dále jen „dovolatel“) k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „dovolací soud“), kdy navrhnul rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu projednání.
Dovolatel má za to, že jeho případ je velmi specifický, neboť v řízení před Okresním soudem v Ostravě, sp. zn. 81 C 110/2006, dovolatel i 1) žalovaná uvedli společně do protokolu, že jsou rodiči nezletilé Sáry, a tudíž má za to, že bylo rodičovství k nezletilé určeno, neboť se tak stalo před soudem a je chyba soudu, že o tom nevyrozuměl příslušný matriční úřad. A následné souhlasné prohlášení 1) žalované a J. D. tak bylo vyvráceno a zpochybněno tímto spisem. Dovolatel tvrdí, že k prohlášení došlo až za 6 měsíců poté, kdy byla podána žaloba na určení otcovství, je to pouze účelový zápis a dovolatel sám disponuje znaleckým posudkem, podle kterého je takřka 100% jistý otec nezletilé.
První žalovaná podala své vyjádření k dovolání, kde navrhla odmítnutí dovolání jako nedůvodné, resp. jeho zamítnutí. První žalovaná se domnívá, že se nejedná o specifický případ a naopak soudy postupovaly podle konstantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.
K dovolání se dále vyjádřil i opatrovník 2) žalované, s tím, že navrhuje posudek z oboru genetiky, když je zřejmé, že nezletilá 2) žalovaná v minulosti dovolatele skutečně vnímala jako svého otce a ten i celou dobu jednal s úřady a mateřskou školkou jako otec dítěte.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 26. března 2012, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb. se použije dosavadní znění, byť tak Nejvyšší soud činí s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím 31. prosince 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Dovolatel se opírá o přípustnost dovolání uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když uvádí, že dovolání má zásadní právní význam, neboť řeší právní otázku, která dosud nebyla před Nejvyšším soudem řešena. O takový případ se však v přezkoumávané věci nejedná.
Soudy vycházely ze skutečnosti, že je-li otcovství k nezletilému dítěti určeno souhlasným prohlášením rodičů, může být před soudem popřeno jen podle ustanovení §61, případně §62 zákona rodině. Přitom podle ustanovení §61 zákona o rodině se popření otcovství může domáhat muž, který otcovství uznal; jiná osoba však nikoli. Stanoví rovněž právo osoby, která otcovství uznala, aby jej popřela, pokud není biologickým otcem. Judikatura Nejvyššího soudu dovodila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněný pod číslem 102/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že ze samotné skutečnosti o prohlášení otcovství muže, který není biologickým otcem dítěte, nelze bez dalšího dovozovat neplatnost právního úkonu pro obcházení zákona podle obecných ustanovení občanského zákoníku. V tomto směru vycházel zákonodárce ze zájmu nezletilých dětí na určení otcovství tak, aby právní postavení dětí nebylo nejisté, jakkoliv předpokládal, že dojde k souladu biologického a právního otcovství.
Soud prvního stupně i odvolací soud rozhodly věc v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že pokud je otcovství určeno na základě druhé domněnky otcovství, tj. souhlasného prohlášení rodičů, je nadbytečné a pojmově vyloučené další určení otcovství žalobce za situace, kdy zákonným způsobem nebylo popřeno otcovství muže, který uznal otcovství při souhlasném prohlášení rodičů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 30 Cdo 2175/2005, rozsudek ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 298/2010).
Tento postup je v souladu i s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a svobod, když Evropský soud pro lidská práva ve věci Nylund proti Finsku (č. stížnosti 27110/95), ze dne 29. června 1999, odmítl jako zjevně nepřijatelnou stížnost tvrzeného biologického otce, který se domáhal určení biologického otcovství k dítěti (počatému před uzavřením manželství a narozenému za trvání manželství), neboť neshledal nic svévolného na postupu státu, který v zájmu právní jistoty v rodinných vztazích stanoví obecný předpoklad, že za otce dítěte narozeného za trvání manželství se považuje manžel matky dítěte (t.j. stanoví domněnku určení otcovství).
Z uvedeného je zřejmé, že proti rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a 137 odst. 3. o. s .ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a ten je tak povinen nahradit žalované její náklady dovolacího řízení. Tyto náklady se sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §7 písm. a), 14 odst. 1 a 18 odst. 1 vyhlášky 484/2000 Sb. v částce 1.250,- Kč a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty celkem činí 1. 875,50,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. ledna 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., v. r.
předseda senátu