ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3638.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3638/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) L. K. , a b) J. K. , zastoupených JUDr. Irenou Baladovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Myslíkova 28, proti žalovanému M. K. , zastoupenému JUDr. Jiřinou Smrkovskou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Lucemburská 13, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného JUDr. H. G., zastoupeného JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Tyršova 1902, o neplatnost darovací smlouvy a o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 241/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. února 2012, č.j. 23 Co 536/2011-377, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud Praha-východ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. dubna 2011, č.j. 3 C 241/2006-332, zamítl žalobu, jíž se žalobci vůči žalovanému domáhali určení, že „darovací smlouva, která byla uzavřena mezi dárcem J. K. a M. K. ze dne 1. září 2006 formou notářského zápisu sepsaného v notářské kanceláři v Benešově Mgr. Ivanou Vlachovou, notářkou v Benešově, vložená do katastru nemovitostí, je neplatná“ (výrok I.). Dále určil, že „M. K. byl ke dni úmrtí dne 20. září 2006 vlastníkem nemovitosti, a to domu v P. v katastrálním území P., zastavěná plocha a nádvoří, zastavěná plocha a nádvoří, zastavěná plocha a nádvoří, zastavěná plocha a nádvoří a zahrady, to vše v katastrálním území P. s veškerými součástmi a příslušenstvím, zapsané pro katastrální území obec P., a dále 1/4 podílu z celku následujících pozemků: zastavěná plocha a nádvoří, zastavěná plocha a nádvoří, zastavěná plocha a nádvoří, zastavěná plocha a nádvoří, zastavěná plocha a nádvoří, zastavěná plocha a nádvoří, zastavěná plocha a nádvoří, zastavěná plocha a nádvoří, zastavěná plocha a nádvoří, zastavěná plocha a nádvoří, zastavěná plocha a nádvoří, zahrada, trvalý travní porost, orná půda, zahrada, ostatní plocha, , ostatní plocha, ostatní plocha, ostatní plocha, orná půda, ostatní plocha, to vše v katastrálním území P. a dále ¾ podílu z celku pozemků ve zjednodušené evidenci: parcela původní pozemkový katastr (PK) ze ¾ celku včetn ě veškerých součástí a příslušenství, to vše v katastrálním území P., vše zapsáno pro katastrální území a obec P.“ (výrok II.). Výroky III. a IV. pak bylo rozhodnuto o o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodování vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že M. K., který zemřel dne 20. září 2006, byl bezdětný a svobodný. Ve své závěti, sepsané notářským zápisem se dvěma svědky dne 30. ledna 1997, odkázal svůj majetek rovným dílem žalobcům. Dne 1. září 2006 (20 dní před svou smrtí) uzavřel se žalovaným (svým prasynovcem) notářským zápisem darovací smlouvu, podle které mu daroval předmětné nemovitosti. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že M. K. v den podpisu darovací smlouvy nebyl v důsledku závažné duševní poruchy a snížení intelektových schopností schopen kvalifikovaného rozhodování a jeho volní schopnosti byly vymizelé a nebyl tedy ohledně darovací smlouvy schopen posoudit, jaký úkon činí. Proto darovací smlouva uzavřená mezi ním a žalovaným dne 1. září 2006 je neplatná, když M. K. nemohl platně převést předmětné pozemky za žalovaného. Jelikož však na určení neplatnosti právního úkonu poté, co jeho účastník zemřel, není dán naléhavý právní zájem, nezbylo, než žalobní návrh žalobců pokud jde o určení neplatnosti darovací smlouvy zamítnout (výrok I.), pokud jde ale o žalobní návrh na určení, že zemřelý byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitostí, které měly být převedeny předmětnou darovací smlouvou, pak s ohledem na zjištěný skutkový stav, kdy v daném případě je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, mu bylo vyhověno (výrok II.).
K odvolání žalobců (tito se odvolávali jen do výroku IV. o nákladech řízení státu) i žalovaného Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve smyslu §219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej pouze ve výroku IV. týkajícího se nákladů řízení České republice a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, když uvedl, že M. K. v době uzavření kupní smlouvy dne 1. září 2006 jednal v duševní poruše, která ho činila k tomuto právnímu úkonu neschopným. Podle revizního znaleckého posudku je zjevné, že nebyl schopen posoudit důsledek tohoto úkonu, když trpěl úplnou ztrátou orientace, jeho intelektové schopnosti byly sníženy nejméně v takovém rozsahu, že nebyl schopen kvalifikovaného rozhodování, jeho volní schopnosti byly vymizelé. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že darovací smlouva z 1. září 2006 je neplatná a že M. K. nepřevedl platně předmětné nemovitosti na žalovaného a v důsledku toho byl v den své smrti dne 20. září 2006 jejich vlastníkem a spoluvlastníkem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvod spatřuje v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatel dovozuje zásadní význam napadeného rozhodnutí ze dvou důvodů:
· Odvolací soud pochybil, když nenapravil postup soudu prvního stupně, pokud ten meritorně rozhodl o věci samé, aniž by zároveň rozhodl samostatným výrokem rozsudku též o „eventuálním petitu“. Tímto způsobem došlo ze strany prvoinstančního soudu a následně odvolacího soudu k porušení procesních pravidel, v důsledku kterých však rozhodl soud i po věcně právní stránce nesprávně. Dovolatel spatřuje otázku zásadního významu tedy v tom, zda lze žalobní petit o určení vlastnického práva žalobců k nemovitostem považovat „jen“ za eventuální petit v porovnání s „primárním“ petitem na určení, že vlastníkem stejných nemovitostí byl ke dni své smrti zůstavitel a pokud takový petit podobu petitu eventuálního nemá, zda lze přesto považovat rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné (pokud tento fakt nesprávně posoudil a rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, aniž by se rozhodovalo konečným způsobem i o „eventuálním“ petitu žaloby).
· Rozhodnutí soudů obou stupňů bylo učiněno v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu ust. §38 odst. 2 obč. zák. („neplatnost právního úkonu vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout“ - viz. R 4/1971, 2 CZ 72/70, R 14/1977, R 3/1979, 30 Cdo 353/2008, 30 Cdo 1924/2010, 30 Cdo 5226/2009), když prvoinstanční soud provedl důkazy v podobě mnoha svědeckých výpovědí, jež označili žalobci, aniž by soud tyto důkazy průběžně ve smyslu §132 o. s. ř. hodnotil z hlediska pravdivosti a věrohodnosti, nechal zpracovat znalecké posudky, avšak z těch jasně vyplynulo, že znalci vycházeli právě z těchto jednostranně učiněných svědeckých výpovědí a dokonce ze skutečností obsažených v samotné žalobě, což není přípustné.
Dovolatel dále ve svém rozsáhlém dovolání namítá, že soud prvního stupně se dopustil vady řízení, když paušálně odmítl provést žalovaným označené důkazy vágním poukazem na to, že se jedná o důkazy nepochybně účelové, označené až před skončením samotného řízení a že se dopustil pochybení v podobě absence poučení podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání žalovaného nevyjádřili.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že se zřetelem k době vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s .ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatel ve svém dovolání [z pohledu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformuloval žádnou právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Z dovolání je totiž zřejmé, že dovolatel vytýká odvolacímu soudu tvrzené vady řízení a dále brojí proti výsledkům dokazování odvolacím soudem (oběma soudy), čímž v dovolání nepřípustně uplatňuje dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání posuzovat nelze (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Pokud pak dovolatel polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, činí tak právě s ohledem na svou skutkovou verzi případu; ani tato okolnost ovšem přípustnost dovolání nezakládá. K otázce právního posouzení věci lze pak uvést, že skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud a jímž byl při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán dovolací soud, umožňovaly odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jak byl zákonu odpovídajícím způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.), vyložen v odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho dovoláním napadeném rozsudku. Z dovoláním napadeného rozsudku nebylo možno ani vyvodit, že by se odvolací soud při posuzování věci ve světle zjištěných skutkových okolností případu odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť žalovaný s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobcům podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. v daném případě osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2013
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu