ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3886.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3886/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce D. D., MBA , právně zastoupeného JUDr. Jitkou Růžičkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Kováků 9/1077, proti žalované MgA. K. D. , právně zastoupené JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem se sídlem Říčany u Prahy, Rooseveltova 101, o vyslovení neexistence manželství, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2012, č. j. 51 Co 120/2012 – 97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 1.875,50,- Kč k rukám JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem se sídlem Říčany u Prahy, Rooseveltova 101, do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl dne 6. prosince 2011, č.j. 14 C 324/2010 – 70, žalobu, aby bylo určeno, že manželství žalobce D. D. a žalované K. D., rozené M., uzavřené dne 11. června 2006 v P. – S. M., kostele u S., nevzniklo a současně rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně uvedl, že nelze určit, že manželství nevzniklo, neboť účastníci uzavřeli podle ustanovení §4a odst. 1, zák. č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, prohlášení o uzavření manželství před příslušným orgánem církve, a to před osobou pověřenou oprávněnou církví nebo náboženskou společností, která byla oprávněna církevní sňatek vykonat v případě snoubenců, jenž nejsou příslušníky Českobratrské církve evangelické. Proto bylo pro vyslovení neexistence manželství nerozhodné u jakého sboru byl příslušný farář pověřen, tedy, zda tomu bylo v obvodu P. v kostele u S. či v jiném obvodu u sboru v H. P. v P. nebo na jiném místě. Stejně tak soud prvního stupně vyslovil názor, že zde byla splněna také podmínka uvedená v ustanovení §4b odst. 2, zákona o rodině, tedy, že snoubenci předložili platné osvědčení vydané příslušným matričním úřadem. Další skutečnost, tj. že došlo k uzavření sňatku ve S. k. v okresu P. místo v kostele u S. na P., a tudíž je v dokladech uvedeno jiné místo než jaké bylo skutečné uzavření sňatku, nemůže založit případné vyslovení neexistence manželství, neboť taková skutečnost nevyplývá z ustanovení §17a odst. 3, zákona o rodině. Soud prvního stupně tedy došel k závěru, že nedošlo k porušení zákonem stanovených podmínek pro uzavření církevního sňatku ze strany účastníků, a proto žalobu, jíž mělo být prohlášeno, že manželství nevzniklo, zamítl.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dne 15. června 2012, č.j. 51 Co 120/2012 – 97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně a odkázal na jeho odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „dovolací soud“), kdy napadnul odstavec I výroku rozhodnutí odvolacího soudu a navrhnul, aby dovolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání. Dovolatel odvozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., kdy spatřuje zásadní právní význam v nesprávném výkladu splnění podmínek podle ustanovení §4b odst. 2, zákona o rodině. Dovolatel brojí proti názoru odvolacího soudu, že matriční úřad, v jehož obvodu bylo manželství uzavřeno, se může lišit od matričního úřadu, před nímž bylo provedeno předoddavkové řízení, neboť příslušnost u církevního sňatku, pokud jde o místo jeho vykonání, se řídí vnitřními předpisy církve; dovolatel má za to, že takový výklad je v rozporu s ustanovením §4b odst. 2, zákona o rodině a odporuje ustanovení §11 zák. č. 301/2000 Sb., zákona o matrikách. Dle dovolatele nemohl být matriční úřad v Praze 1, který osvědčení vydal, oprávněn k zápisu manželství účastníků jako matriční události ve smyslu ustanovení §11 zák. č. 301/2000 Sb., zákona o matrikách, neboť v jeho správním obvodu nedošlo k uzavření manželství.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, kdy namítla, že dovolání v dané věci není přípustné a navrhla odmítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 2 o.s.ř. dovolání podle odstavce 1, písm. b) není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
V dané věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto tak, že byla zamítnuta žaloba o určení neexistence manželství mezi účastníky.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podle §237 o.s.ř. v posuzovaném případě není dána, a to již proto, že žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci upravené zákonem o rodině (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů), přičemž se nejedná o žádnou z výjimek uvedených v §237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti takovému rozsudku odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a 137 odst. 3. o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a ten je tak povinen nahradit žalované její náklady dovolacího řízení. Tyto náklady se sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §7 písm. a), 14 odst. 1 a 18 odst. 1 vyhlášky 484/2000 Sb. v částce 1.250,- Kč a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty celkem činí 1. 875,50,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. ledna 2013
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D., v. r.
předseda senátu