ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3889.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3889/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně UNIM spol. s.r.o. , se sídlem ve Všestudech 18, identifikační číslo osoby 47545887, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalovaným 1) S. N. , zastoupenému Mgr. Emanuelem Fuchsem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 54, a 2) Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 45797072, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 258/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. října 2012, č.j. 22 Co 261/2012-338, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že se zřetelem k době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Okresní soud v Mělníku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. února 2012, č.j. 11 C 258/2006-303, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že „vlastníkem nemovitostí a to pozemku parc. o výměře 39.361 m2 a pozemku parc. o výměře 6.976 m2 (původně parc. o výměře 39.684 m2 a parc. o výměře 6.838 m2 vedených ve zjednodušené evidenci), zapsaných v Katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mělník na LV č. 121 pro katastrální území V. u V. je Česká republika a jsou ve správě druhého žalovaného“ (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a o odměně právního zástupce žalovaného (výrok II.). Žalobkyně svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný 2), v jehož správě předmětné pozemky jako vlastnictví České republiky jsou, tyto pozemky převedl kupní smlouvou ze dne 30. listopadu 2006 na žalovaného 1), a to přesto, že žalobkyně se svým dopisem ze dne 18. října 2006 obrátila na žalovaného 2) s žádostí, aby tyto pozemky nepřeváděl. V žádosti žalobkyně poukázala na skutečnost, že předmětné pozemky jsou zčásti součástí dobývacího prostoru a zčásti součástí chráněného ložiskového území ve smyslu zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní) zákon, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný 2) žalobkyni odpověděl, že měla svou žádost uplatnit do 30. října 2003 a pokud tak neučinila, není důvod z veřejné nabídky předmětné pozemky vyřazovat. Dne 14. listopadu 2006 se pak konala dražba předmětných pozemků, ve které uspěl žalovaný 1), jehož vlastnické právo k předmětným pozemkům bylo následně zapsáno. Dle tvrzení žalobkyně předmětné pozemky nemohly být převedeny na nikoho jiného než na ni, jako na subjekt, kterému bude jako jedinému v úvahu přicházejícímu stanoven z chráněného ložiskového území na uvedených pozemcích dobývací prostor. Po provedeném řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že při převodu předmětných pozemků, které byly ve vlastnictví státu, na žalovaného 1) k porušení zákona, a to č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ani horního zákona, nedošlo. Smlouva o převodu vlastnictví ze dne 30. listopadu 2006 byla uzavřena platně v souladu se zákonem, když má veškeré náležitosti. Žalovaný 2) pozemky spravoval dle zákona č. 229/1991 Sb. a byl oprávněn jako správce pozemků ve vlastnictví státu s nimi disponovat a předmětnou kupní smlouvu s prvým žalovaným uzavřít. I kdyby však byl postup žalovaného 2) při převodu vlastnictví na žalovaného 1) právně vadný, nemůže vyvolat absolutní neplatnost předmětné smlouvy o převodu vlastnictví, neboť volba toho, jakým způsobem Česká republika zajistí subjektu, který má oprávnění k hornické činnosti realizaci jeho práv závisí výlučně na organizaci vykonávající právo hospodaření k předmětným pozemkům a jen ta může posoudit vhodnost způsobu naložení s takovým majetkem. Soud prvního stupně v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 28. listopadu 2008, sp. zn. 33 Odo 1637/2006.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve smyslu §219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl též (s ohledem na procesní výsledek) o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně. Po doplnění dokazování o sdělení Obvodního báňského úřadu odvolací soud konstatoval, že má za prokázané, že žádost žalobkyně ze dne 23. října 2006 o pronájem či prodej předmětných pozemků, které se částečně nacházely v chráněném ložiskovém území, neměla předepsané náležitosti jak ke dni uzavření kupní smlouvy mezi žalovanými ze dne 30. listopadu 2006, tak ani ke dni podání návrhu na stanovení dobývacího prostoru a nebyla tedy způsobilá zajistit žalobkyni přednost před ostatními zájemci o pronájem či prodej předmětných pozemků. Možnost žalobkyně podat novou žádost obsahující veškeré předepsané náležitosti a zajistit si tak přednost před ostatními zájemci o pronájem nebo prodej pozemků pak definitivně odpadla dnem 28. prosince 2006, kdy žalobkyně podala žádost na změnu (rozšíření) dobývacího prostoru V. Odvolací soud se dále zabýval otázkou použití §20 odst. 2 horního zákona, přičemž s ohledem na zjištěný skutkový stav uzavřel, že „v podané žádosti ze dne 23. 10. 2006 pak není uvedeno, že tato žádost je dokládána souhlasným stanoviskem obce, na jejímž katastrálním území se pozemek nachází, přičemž žalobce ani v průběhu celého řízení netvrdil, že by takovouto žádostí disponoval.“ Závěrem proto uzavřel, že neshledal jednání, které by odporovalo zákonným ustanovením a kupní smlouvu uzavřenou mezi žalovanými ze dne 30. listopadu 2006 s právními účinky vkladu dne 21. prosince 2006 považuje za platný právní úkon.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvod spatřuje v §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu ve skutečnosti, že „výklad ust. §20 odst. 1 a odst. 2 horního zákona za uvedeného skutkového stavu nebyl dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR explicitně řešen“ . Dovolatelka se tedy domnívá, že rozhodnutí dovolacího soudu může mít zásadní význam pro vývoj judikatury v této oblasti. Dále uvedla, že k podání žádosti ve smyslu §20 odst. 2 horního zákona není stanovena žádná závazná či snad dokonce prekluzivní lhůta, jako je tomu v případě pozemků, které jsou již v režimu dobývacího prostoru. Z provedeného dokazování ale jasně vyplynulo, že oba předmětné pozemky se nacházejí v chráněném ložiskovém území. Z kogentních ustanovení horního zákona tedy v žádném případě nevyplývá, že by žádost musel žadatel podat do určitého pevně stanoveného data. Dovolatelka dále nesouhlasí s posouzení otázky právního režimu, který se bude aplikovat na předmětné pozemky, odvolacím soudem. Domnívá se, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná, když tento fakt je navíc podpořen skutečností, že ústřední pracoviště žalovaného 2) výslovně nedoporučilo uzavřít kupní smlouvu s prvým žalovaným (k tomu odkázala na korespondenci založenou ve spise na č.l. 225). Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) se k dovolání písemně nevyjádřil.
Žalovaný 2) ve svém (stručném) písemném vyjádření k dovolání dovolatelky uvedl, že má za to, že dokazování bylo provedeno zcela správně, s napadeným rozhodnutím se plně ztotožňuje, přičemž dovolání dovolatele nepovažuje za nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s .ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatelka ve svém dovolání ovšem [z pohledu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformulovala (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že dovolatelka s odkazem na své skutkové závěry zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelka brojí proti výsledkům dokazování odvolacím soudem (oběma soudy) a v dovolání tak nepřípustně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 písm. o. s. ř., jehož prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání posuzovat nelze (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Pokud pak dovolatelka polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, činí tak právě s ohledem na svou skutkovou verzi případu; ani tato okolnost ovšem přípustnost dovolání nezakládá. K otázce právního posouzení věci lze pak uvést, že skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud a jímž byl při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán dovolací soud, umožňovaly odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jak byl zákonu odpovídajícím způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.), vyložen v odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho dovoláním napadeném rozsudku. Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se odvolací soud zabýval otázkou aplikace §20 z pohledu prvního (resp. z pohledu čl. IV., části třetí zákona č. 150/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) i druhého odstavce horního zákona, přičemž ve zjištěných skutkových poměrech dané věci uzavřel, že podmínky pro zneplatnění předmětné smlouvy splněny nebyly, neboť zjištěné skutečnosti nebyly podřaditelné pod shora cit. právní režim (ať již pro uplynutí prekluzivní lhůty či pro absenci souhlasného stanoviska obce ve smyslu §20 odst. 2 horního zákona). Přitom odkaz dovolatelky (v jejím doplňujícím podání ze dne 24. ledna 2013) na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 2373/2012 je v poměrech této věci nepřípadný, neboť v označené věci dovolací soud řešil otázku oznámení o zahájení prodeje zemědělského pozemku podle zákona č. 95/1999 Sb.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. per analogiam, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o.s.ř. v daném případě osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. ledna 2013
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu