ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.4099.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 4099/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce F. F., zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Táboritská 23, proti žalované České pojišťovně, a.s., IČ 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 36/2012, o ochranu osobnosti, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2012, č.j. 1 Co 307/2012-91, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. října 2012, č.j. 66 C 36/2012-75, podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) odmítl žalobu, kterou se žalobce domáhal ochrany osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy v penězích proti žalované. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. prosince 2012, č.j. 1 Co 307/2012-91, toto rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podání žalobce ze dne 27. března 2008, i přes opakované výzvy soudu k doplnění a odstranění vad podle §43 odst. 1 o.s.ř., neobsahuje srozumitelné a úplné vylíčení rozhodujících skutečností, a proto není možné zjistit, z jakých důvodů požaduje žalovanou částku a na základě jakých skutečností se po žalované domáhá svých nároků. Jeho podání tak obsahuje vady, které brání dalšímu postupu a projednání věci.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce vlastnoručně sepsaným dovoláním, v němž zároveň požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2013, č.j. 1 Co 211/2013-137, byl zástupcem žalobce ustanoven JUDr. Petr Bokotej, advokát se sídlem v Praze 3, Táboritská 23, prostřednictvím kterého žalobce své dovolání podle §241b odst. 3 o.s.ř. doplnil podáním ze dne 14. listopadu 2013. V dovolání namítá, že v žalobě uvedl všechny náležitosti.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která je považuje za nedůvodné a naplňující znaky svévolného nebo zřejmě bezúspěšného uplatňování práva. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, odejmul žalobci osvobození od soudních poplatků a zprostil advokáta zastupování žalobce a aby uložil náhradu nákladů státu k úhradě žalobci.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění požadavku povinného zastoupení dovolatele podle §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto dále zabýval otázkou přípustností tohoto dovolání.
Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu je - bez dalšího - přípustné podle ustanovení §239 odst. 3, části věty před středníkem, o.s.ř.; podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam (formulovanou ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití §237 odst. 1 a 3 o.s.ř.), má Nejvyšší soud za obsoletní z příčin popsaných např. v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1903-1904 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010, uveřejněné pod č. 97/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Dovolání je však zjevně bezdůvodné, když usnesení odvolacího soudu zcela odpovídá ustálené judikatuře soudu dovolacího (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod č. 209, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod č. 135, aj.).
K dovolacím námitkám žalobce Nejvyšší soud uvádí, že z obsahu spisu vyplývá, že byl soudem prvního stupně řádně vyzván k doplnění žaloby tak, aby byly vylíčeny všechny rozhodující skutkové okolnosti případu, z nichž by vyplývalo porušení právní povinnosti a zásah do osobnostních práv žalobce. Z jeho popisu událostí však nadále nelze jednoznačně porušení jakékoli povinnosti ze strany žalované, které mělo vyvolat u žalobce duševní utrpení, dovodit. Podstata nároku žalobce je zcela nejasná, žaloba je zahlcena množstvím různorodých a z hlediska uplatněného nároku ne zcela jasných informací, hovoří se v ní velmi neurčitě o ničení a zcizování jeho majetku a o osobách odpovědných za toto jednání („komunisticko STB zločinci ve státní správě, opilá a zdrogovaná dělnicko-komunistická mládež“). Ve vztahu k žalované je zřejmé pouze to, že tak měla mít jakousi povinnost spočívající v ochraně žalobcova majetku, života, zdraví a dobré pověsti, resp. oznamovací povinnost o údajné trestné činnosti poškozující žalobce, kterou porušila, a je proto odpovědná za veškerá příkoří, která se žalobci stala. Takto formulovaný skutkový stav je zcela zjevně nedostatečný pro projednání věci, neboť není zřejmé, z čeho žalobce uvedenou povinnost žalované dovozuje, jakou měla v tomto případě povinnost a jak konkrétně měla žalovaná jednat, v čem je spatřována souvislost s aktuální životní situací žalobce (zejména jestliže výslovně poukazuje na neurčitý okruh osob, které jej měly poškodit, mezi které žalovaná zjevně nepatří) a jakým způsobem dospěl k celkově požadované částce. Ani na výzvu soudu prvního stupně nereagoval žalobce adekvátním způsobem a žalobu nedoplnil ani v průběhu odvolacího řízení tak, aby z jejího obsahu bylo možné dovodit alespoň základní skutková tvrzení, nezbytná pro vymezení skutku, jež má být předmětem řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodné podle §243b odst. 1 o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 21013
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu