ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.418.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 418/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně CESARO spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Pražákova 36a/661, identifikační číslo osoby 41 19 65 89, zastoupené Mgr. Petrem Pytlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Thámova 20/181, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 214/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2012, č. j. 55 Co 242/2012 – 46, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo řízení zastaveno pro nedostatek podmínek řízení. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala po žalované náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. D. M. v řízení vedeném u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 10 Nc 2881/2005. Protože se žalobkyně stejného nároku domáhala i v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 182/2009, v němž byla žaloba rozsudkem ze dne 23. 2. 2011, který nabyl právní moci dne 16. 4. 2011, zamítnuta, brání projednání předmětné věci překážka věci pravomocně rozhodnuté.
V projednávaném případě jsou účastníci shodní s účastníky v původním řízení, což žalobkyně ani nesporuje. Žalobkyně se domáhá po žalované náhrady škody s tím, že nesprávný úřední postup výše jmenovaného exekutora měl spočívat v tom, že ačkoliv mu usnesení o nařízení exekuce na majetek povinného P. Č. ze dne 27. 9. 2005 bylo doručeno dne 31. 10. 2005 (a nabylo právní moci dne 22. 11. 2005), do katastru nemovitostí bylo zapsáno až dne 13. 6. 2006. Tímto liknavým způsobem měl soudní exekutor spoluzavinit vznik škody, neboť v mezidobí povinný uzavřel se žalobkyní kupní smlouvu, na jejímž základě žalobkyně koupila uvedenou nemovitost za 8,652.520,- Kč. Na majetek povinného byl prohlášen konkurs a předmětné nemovitosti byly správcem konkursní podstaty zahrnuty do konkursní podstaty úpadce P. Č. z důvodu neplatnosti kupní smlouvy (neboť v době prodeje probíhalo exekuční řízení na majetek povinného, což se žalobkyně dozvěděla až z přípisu správce konkursní podstaty ze dne 26. 6. 2007). V původním řízení byla žaloba zamítnuta z důvodu neexistence odpovědnostního titulu (tj. nesprávného úředního postupu), přičemž jen na okraj soud poukázal též na absenci příčinné souvislosti mezi postupem exekutora a vzniklou škodou a z tohoto důvodu na předčasnost podané žaloby. Důvodem zamítnutí žaloby byl tedy závěr, že není dán základ nároku na náhradu škody.
Z toho je zřejmé, že jde o spor mezi týmiž účastníky a že žalobcem uplatněný nárok vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jako tomu bylo v původním řízení. Skutečnost, že konkursní řízení na majetek P. Č. již skončilo, je z tohoto pohledu zcela bez významu. Požaduje-li žalobkyně vyšší částku než v řízení původním (jen s ohledem na skutečnost, že tvrzenou spoluodpovědnost soudního exekutora odhadla vyšší částkou) na tomto závěru rovněž nic nemění. Jestliže totiž soud v původním řízení dospěl k závěru, že není dán odpovědnostní titul, aniž by pro výsledek sporu byla rozhodná jeho výše, tvoří pravomocné rozhodnutí překážku věci pravomocně rozsouzené.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Usnesení odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci, neboť dle přesvědčení dovolatelky v daném případě není dána překážka věci pravomocně rozsouzené.
V daném případě je totiž třeba především zkoumat, zda je skutečně dána totožnost nároku, resp. předmětu řízení. V případě již pravomocně skončeného řízení se dovolatelka domáhala na žalované zaplacení částky 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, zatímco v předmětném řízení se dovolatelka domáhá zaplacení částky ve výši 4,000.000,- Kč s příslušenstvím jako další část vzniklé škody, což dle dovolatelky vede k jednoznačnému závěru, že v důsledku neexistence obsahové shody návrhů rozsudečných výroků v obou žalobách není zásadně dána ani totožnost předmětu řízení.
Dále dovolatelka uvádí, že i kdyby byla dána totožnost předmětu obou řízení, pak stávající žaloba se opírá o nové skutečnosti, které nebyly v době původního řízení dovolatelce známy. Má na mysli zejména skutečnost skončení konkursního řízení vedeného na majetek P. Č. V důsledku toho se dovolatelka mohla dozvědět o jedné z podmínek vzniku škody, a to o její skutečné výši, a tudíž i o samotném vzniku škody.
I když v původním řízení se soud zmínil o předčasnosti žaloby pouze okrajově a namísto jejího zamítnutí pro předčasnost v rozporu s procesními pravidly rozhodl o meritu věci, nelze tento nesprávný úřední postup soudu prvního stupně přičítat k tíži dovolatelky. Na tom nemění nic ani skutečnost, že z důvodu procesní hospodárnosti nepodala proti tomuto rozsudku odvolání.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení z důvodu existence neodstranitelného nedostatku podmínek řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.) spočívajícího v překážce věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 o. s. ř.).
Dovolání však není důvodné.
Nejvyšší soud vychází ze zjištění soudu prvního stupně potvrzeného soudem odvolacím, že nosným důvodem pro zamítnutí žaloby v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 19 C 182/2009, byla neexistence odpovědnostního vztahu mezi žalovanou a žalobkyní, neboť exekutor JUDr. D. M. se nedopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Posléze uvedené úvahy soudu o možné předčasnosti žaloby jsou pak z tohoto důvodu irelevantní, tedy nemění nic na tom, že žaloba byla zamítnuta proto, že žalovaná za případně vzniklou škodu nenese vůči žalobkyni odpovědnost.
Pak ovšem na uvedeném závěru nemění nic ani to, že žalobkyně se v mezidobí dozvěděla o nových skutečnostech zakládajících úvahy o zvýšení tvrzené škody. Jestliže totiž soudy v původním řízení dospěly k závěru, že není dán základ žalobkyní uplatněného nároku, tvoří takové pravomocné rozhodnutí překážku věci rozsouzené bez ohledu na výši požadovaného nároku (srov. k tomu mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, uveřejněný pod č. 93/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 913/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 859/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2132/2011 (všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Jinými slovy řečeno, jestliže po právní moci původního rozsudku skončilo konkursní řízení prohlášené na majetek povinného P. Č. s tím, že žalobkyni se v rozvrhovém usnesení dostalo jen částečného plnění, a žalobkyně se domnívá, že právě o to se zvětšil nárok na náhradu škody, za níž má být odpovědna žalovaná, nemůže to být důvod k novému projednání věci, jestliže základ nároku vůči žalované z týchž skutkových tvrzení byl soudem pravomocně shledán jako nedůvodný. Skončení konkursního řízení totiž nic nemění na závěru soudu v původním pravomocně skončeném řízení, že v daném případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, za který by žalovaná odpovídala.
Usnesení odvolacího soudu je tedy správné, a dovolání žalobkyně není důvodné. Proto dovolací soud postupoval podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. a dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. května 2013
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu