ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.523.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 523/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobců a) J. M. , b) J. M. , oba zastoupeni Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti žalovaným 1) Ing. P. P. , zastoupeného JUDr. Dušanem Rendlem, advokátem se sídlem v Mostě, SNP 1872, 2) B. V. , 3) Mgr. Z. H., 4) M. L. , 5) T. U. , zastoupenému Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů 1091/36, o určení neplatnosti smlouvy , v řízení vedeném před Okresním soudem v Lounech pod sp. zn. 12 C 1093/2003, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. června 2010, č.j. 14 Co 74/2010-197, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen nahradit 1) žalovanému na nákladech dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Dušana Rendla, advokáta se sídlem v Mostě, SNP 1872.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali na určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou dne 6. června 1994 uzavřeli s právními předchůdci žalovaných, a to s J. P. a M. U. Podle této kupní smlouvy se žalobci stali podílovými spoluvlastníky čtyřřadého kravína s příslušenstvíme, čtyřkomorové sušárny se skladem chmele včetně příslušenství, kolny česače chmele značky Bruff s příslušenstvím, včetně česacího stroje Brugg, s příslušenstvím a sociálního zařízení s příslušenstvím, zapsaných v katastru nemovitostí pro obci P., k. ú. B. Kupní cena činila 5.000.000,- Kč. V této kupní smlouvě prodávající prohlásili, že k pozemkům pod převáděnými stavbami, které nebyly předmětem převodu, nabudou vlastnické právo od Pozemkového fondu ČR, a že do 60-ti dnů ode dne, kdy toto vlastnické právo nabudou, převedou tyto pozemky na žalobce. Cena za tyto pozemky byla již zahrnuta v uvedené kupní ceně. Prodávající M. U. a J. P. zemřeli a právními nástupci za M. U. se stali B. V., Mgr. Z. H., M. L. a T. U. a právním nástupcem za J. P. se stal Ing. P. P. Podle tvrzení žalobců závazek prodávajících převést na ně uvedené pozemky byl nesplnitelný, neboť Pozemkový fond ČR s těmito pozemky nedisponoval a původní prodávající se tak zavázali v kupní smlouvě k něčemu, čeho nebyli schopni dostát. Závazek převést bezúplatně pozemky pod prodávanými stavbami byl přitom závazkem, který hrál podstatnou roli při uzavírání kupní smlouvy a pokud by kupující věděli, že prodávající nebudou s pozemky disponovat, v žádném případě by smlouvu neuzavřeli. Prodávající tedy učinili právní úkon, jehož předmětem bylo nemožné plnění. Existenci naléhavého právního zájmu žalobci spatřovali v tom, že existuje-li rozpor mezi skutečným stavem a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, je vždy naléhavý právní zájem na odstranění tohoto rozporu.
Okresní soud v Lounech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. listopadu 2007, č.j. 12 C 1093/2003-114, určil, že kupní smlouva se zřízením zástavního práva a smlouva o budoucí smlouvě ze dne 6. června 1994, která je výše specifikovaná, je neplatná a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. 3. 2009, č.j. 14 Co 86/2008-137, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Došel k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, neboť z odůvodnění není vůbec zřejmé, jaký konkrétní dosah - s ohledem na platné právo - by měl, resp. zda by mohl v právních poměrech vyvolat rozsudek deklarující neplatnost zmíněné věcné smlouvy, a to s přihlédnutím ke skutečnosti, kdy sami žalobci kupní smlouvou z 16. 9. 1997 převedli své spoluvlastnické podíly k předmětnému nemovitému majetku do vlastnictví manželů O. a M. S., kteří nejsou účastníky tohoto řízení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 28. 7. 2009, č.j. 12 C 1093/2003-164, zamítl návrh na určení, že kupní smlouva se zřízením zástavního práva a smlouva o budoucí smlouvě ze dne 6. června 1994 je neplatná a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zde není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti této smlouvy podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., když pouze rozhodnutí, kterým bude určeno, kdo je vlastníkem nemovitostí, tj. rozhodnutí státního orgánu, které je způsobilé vyvolat změnu zápisu v katastru nemovitostí, by poskytovalo naléhavý právní zájem a nikoli pouhá otázka platnosti či neplatnosti smlouvy, když ta je řešena jako otázka předběžná. Navíc soud prvního stupně upozornil na to, že žalobci již část předmětu kupní smlouvy nevlastní a převedli je na manžele S. a žaloba na plnění tak není možná. Nic nebrání tomu, aby byla podána žaloba na určení vlastnického práva, kdy by soud v rámci tohoto řízení jako předběžnou otázku řešil platnost obou kupních smluv, k čemuž by musel být upraven i okruh účastníků na straně žalovaných. Jelikož soud prvního stupně neshledal existenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy, meritem věci se již dále nezabýval a návrhu nevyhověl.
Odvolací soud potvrdil dne 24. června 2010, č.j. 14 Co 74/2010-197, rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I, IV výroku potvrdil a v odst. II a III výroku ho změnil jen co do výše náhrady nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že zde není dán naléhavý právní zájem, neboť žalobci a manželé S. jsou zapsáni v katastru nemovitostí, a tudíž ani v případě, že by předmětná kupní smlouva byla neplatná, tak na zápisu vlastnických práv v katastru nemovitostí by se tím nic nezměnilo. Dále by se žalobci museli domáhat žalobou na určení a museli by činit kroky odpovídající situaci nastalé tím, že část nemovitostí převedli na třetí osoby a že tyto nemovitosti byly pojaty do konkurzní podstaty.
Oba žalobci (dále jen „dovolatelé“) proti tomuto rozsudku podali dovolání. Mají za to, že rozsudek odvolacího soudu neobsahoval správné poučení o opravném prostředku, přičemž podle ustanovení §240 odst. 3 o.s.ř. pro takový případ platí, že lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení, a tudíž se domnívají, že jejich dovolání bylo podáno včas. Dle dovolatelů podstata problému tkví v tom, že neměli možnost použít žádný jiný právní instrument. Žaloba na určení vlastnictví by v dané věci byla problematická i proto, že O. S. byl v době podání žaloby v konkurzním řízení a určení vlastnictví by nic nezměnilo na tom, že by nemovitosti byly součástí konkurzní podstaty, přitom byla-li smlouva, o níž je veden spor, neplatná, nebyli by žalobci aktivně legitimováni v řízení o vyloučení z konkurzní podstaty. Aby žalobci byli aktivně legitimováni pro takový spor, musela by být najisto postavená otázka platnosti původní smlouvy, protože „tvrzený důvod neplatnosti zakládal neplatnost relativní, nemohli se dovolávat pouze o své vůli aktivní legitimace v řízení o vyloučení věci z konkurzní podstaty, aniž by soud o takové neplatnosti rozhodl“. Navíc nebyla možná ani žaloba na vzájemné plnění. Vedle toho se dovolatelé domnívají, že názor, že není možné vnutit nikomu vlastnické právo, byl akceptován soudem prvního stupně, a naopak soud odvolací tuto argumentaci striktně odmítl. Navrhli proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil 1) žalovaný, kdy se domnívá, že dovolání bylo podáno opožděně a stalo-li se tak včas, měla být přípustnost dovolání posuzována podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Závěr o nepřezkoumatelnosti v pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje žádný právní názor odvolacího soudu, a tudíž nelze opírat přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2071/2003. Navrhl proto, aby dovolání bylo odmítnuto jako opožděné a aby dovolací soud rozhodl o povinnosti zaplatit prvnímu žalovanému náklady dovolacího řízení.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a další související zákony, uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolací soud má za to, že jsou zde splněny podmínky pro přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost dovolání opřeli dovolatelé, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) dále je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak (odlišně) jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže alespoň zčásti uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. b) zpravidla přípustné tehdy, liší-li se rozsudek soudu prvního stupně od jeho bezprostředně předcházejícího zrušeného rozsudku (srov. Drápal L., Bureš J., Občanský soudní řád I, II, 1. vydání, 2009, s. 1877 - 1893).
Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost rozhodnutí, s odůvodněním, že z rozsudku není zřejmé, jaký konkrétní dosah by mohl mít rozsudek deklarující neplatnost věcné smlouvy, jak by mohlo na základě takového rozsudku dojít ke změně údajů v katastru nemovitostí, podpořit toto tvrzení relevantní právní úvahou a doložit příslušnou právní normou. Soud prvního stupně v dané věci rozhodoval s „ohledem na usnesení krajského soudu“ a „soud v souladu se závěry krajského soudu zabýval i otázkou“ či „pokud pak krajský soud vytýkal okresnímu soudu, že otázku naléhavého právního zájmu“ (srov. str. 4 a 5 rozsudku soudu prvního stupně ze dne 28. 7. 2009). Jak je zřejmé z dikce rozhodnutí, soud prvního stupně z usnesení odvolacího soudu jednoznačně vycházel a původní právní názor týkající se naléhavého právního zájmu byl změněn v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím, které na něho mělo rozhodující, určující vliv a bylo jím usměrněno. A to za situace, kdy byl skutkový stav v dané nezměněn a změnilo se pouze právní posouzení celé věci (tj. z právního názoru, že je v daném případě naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy na to, že zde takový naléhavý právní zájem není a soud se tedy nemůže zabývat meritem věci). Navíc v usnesení se odvolací soud zabývá věcí poměrně podrobně, vysvětluje zákonnou podmínku naléhavého právního zájmu a v poučení je uvedeno, že soud prvního stupně musí respektovat uvedený právní názor odvolacího soudu.
Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2071/2003 ze dne 17. 12. 2003, je nepřiléhavý, neboť se týkalo rozhodnutí, kdy odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by zaujal jakékoli stanovisko k právnímu posouzení věci, na rozdíl od případu dovolatelů, kde rozhodnutí odvolacího soudu závazný právní názor obsahovalo a kdy se odvolací soud se k právním otázkám poměrně detailně vyjadřuje.
Jelikož je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 24. června 2010, č.j. 14 Co 74/2010-197, je uvedeno nesprávné poučení, platí ustanovení §240 odst. 3 o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2012 a zde uvedená lhůta, tj. že lze podat dovolání do 4 měsíců od doručení. Vzhledem ke skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo odvolatelům doručeno dne 26. 8. 2010 a dovolání bylo podáno dne 23. 12. 2010, bylo podáno včas v běhu čtyřměsíční lhůty.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Určovací žaloba podle tohoto ustanovení je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník, 1997, pod číslem 21).
V posuzované věci však uplatňované kritérium požadavkům kladeným na určovací žalobu neodpovídá, neboť jeho prostřednictvím se konečným způsobem nevyřeší otázka vlastnictví pozemků a nedokáže odstranit rozpor mezi skutečným stavem a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, neboť samotné prohlášení neplatnosti kupní smlouvy není způsobilé změnit zápis v katastru nemovitostí. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že je-li možné žalovat přímo na určení existence práva či právního vztahu, pak není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu, který se tohoto právního vztahu či práva týká (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2001 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003). V souzeném sporu mohli žalobci žalovat přímo na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, přičemž případné vyhovění takovéto žalobě by mohlo vést ke změně záznamu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Naopak k takové změně by nedošlo v případě, že by bylo vyhověno žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy a právní nejistota, jejíž odstranění je základním účelem žaloby na určení, zda tu právo či právní vztah je či není, by trvala i nadále. Jak uvádí výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2147/99, „nelze totiž přehlédnout, že v době od uzavření smlouvy do podání žaloby mohlo dojít k nabytí vlastnictví žalovaným (v našem případě žalovanými) na základě jiné skutečnosti (např. vydržením), a rozhodnutí o neplatnosti smlouvy by nemělo praktické důsledky.“ Ani námitku dovolatelů, že žaloba na určení vlastnictví by byla problematická, neboť O. S. byl v době podání žaloby v konkurzním řízení a nemovitosti by byly i nadále součástí konkurzní podstaty a dovolatelé by nebyli aktivně legitimováni v řízení o vyloučení věci z konkurzní podstaty, není důvodná.
Tvrdí-li osoba, která není účastníkem konkursního řízení, že je vlastníkem nemovitosti, evidované v katastru nemovitostí jako vlastnictví úpadce, má naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o. s. ř.] na určení tvrzeného vlastnického práva proti správci konkursní podstaty; rozsudek vynesený v tomto sporu bude mít účinky i pro úpadce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2191/2009).
V případě, že by dovolatelé uspěli v řízení o určení vlastnictví, měli by možnost podat žalobu na vyloučení věci ze soupisu majetku konkurzní podstaty podle ustanovení §19 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., zákon o konkurzu a vyrovnání, v tehdy platném znění. Zde platí, že osoba podávající tuto žalobu musí prokázat nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkurzní podstaty, svědčí jí. K aktivní legitimaci se Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 29 Cdo 342/2000, vyjadřuje tak, že osoba, která uplatňuje, že věc neměla být zařazena do konkurzní podstaty, je legitimována k podání vylučovací žaloby již na základě toho, že věc byla správcem konkurzní podstaty pojata do soupisu majetku patřícího do konkurzní podstaty. Na základě tohoto lze dovodit, že zde nebyl žádný důvod vylučující, aby dovolatelé podali žalobu na určení vlastnictví a následně se domáhali jeho vyloučení ze soupisu majetku konkurzní podstaty, neboť by jim svědčilo vlastnické právo a fakt, že jejich majetek byl zařazen neoprávněně do konkurzní podstaty.
Nejvyšší soud rovněž judikoval, že dokud nebyl majetek sepsaný do konkursní podstaty úpadce zpeněžen, může žalobce mít naléhavý právní zájem na určení vlastnictví tohoto majetku, bez zřetele k tomu, že o možnost vynutit si vylučovací žalobou podanou podle §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění účinném do 31. prosince 2007 vyloučení takového majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce již přišel (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 5193/2007).
Na základě výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl správně (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2200/2007), když dovodil, že zde není splněna podmínka naléhavého právního zájmu, neboť požadované určení neplatnosti nijak nezjedná jistotu v dotčeném právním vztahu ani by nemohl vést k změně zápisu vlastnických práv na katastru nemovitostí.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a nebyla zjištěna jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a 137 odst. 3. o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a ten je tak povinen nahradit 1) žalovanému jeho náklady dovolacího řízení. Tyto náklady se sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §5 písm. b), 14 odst. 1 a 18 odst. 1 vyhlášky 484/2000 Sb. v částce 5.000,- Kč a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty celkem činí 6.413,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., v. r.
předseda senátu