ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.671.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 671/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D. v právní věci žalobce Zemědělského družstva Příchovice, se sídlem v Příchovicích, okr. Plzeň – jih, identifikační číslo osoby 49195379, zastoupeného Mgr. Miladou Škvainovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Koperníkova 21, proti žalovanému D. Š. , zastoupenému JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 6 C 182/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. října 2012, č.j. 18 Co 40/2012-367, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. října 2012, č.j. 18 Co 40/2012-367, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – jih (dále již „soud prvního stupně“) (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011, č.j. 6 C 182/2009-328, určil, že žalobce je vlastníkem „budov bez č.p./č.e.v. postavených na pozemcích jiného vlastníka, a to zemědělské budovy na st. p., zemědělské budovy na pozemku st. p. č., a zemědělské budovy postavené na pozemku st. p. č., tj. nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Přeštice, pro katastrální území Z. a obec L.“ (dále již „předmětné nemovitosti“ nebo „předmětné budovy“), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. S odkazem na závazný právní názor, který odvolací soud vyjádřil ve svém kasačním usnesení ze dne 16. května 2011, č.j. 18 Co 143/2010-301 (že při uzavření předmětné kupní smlouvy nedošlo k omylu ve smyslu §49a obč. zák., že žalobce neměl v úmyslu předmětné nemovitosti prodávat, neboť „z důkazů v řízení dosud provedených rovněž nevyplývá, že by při uzavření kupní smlouvy hodlal budovy…kupovat sám žalovaný“ ; odvolací soud pak dále vyložil, že „Soud I. stupně by měl žalovaného poučit, aby nabídl důkazy svědčící o opaku, tedy o tom, že žalovaný hodlal zakoupit i budovy, k nimž se domáhá určení vlastnického práva žalobce. Pokud žalovaný takové důkazy nenabídne, nebo pokud z nabídnutých důkazů nebude moci být učiněn závěr o tom, že žalovaný hodlal zakoupit i předmětné budovy, bude muset prvoinstanční soud posoudit kupní smlouvu ze dne 12. 8. 2008 v části, kterou byly prodávány předmětné budovy, jako právní úkon absolutně neplatný pro nedostatek vážnosti, tedy pro to, že smluvní strany nechtěly svým projevem způsobit právní účinky – prodat a koupit předmětné budovy.“ ) podané žalobě vyhověl. Uzavřel totiž, že „Za situace, že u žalobce nebyl prokázán úmysl sporné nemovitosti prodat a žalovaný neprokázal úmysl tyto nemovitosti koupit, je nutné kupní smlouvu uzavřenou mezi nimi 12. 8. 2008, v části (§41 obč. zák.), kterou byly prodávány předmětné budovy, posoudit jako právní úkon absolutně neplatný pro nedostatek vážnosti.“
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že „Ze zjištěného skutkového stavu je…zcela zřejmé, že žalobce neměl v úmyslu prodávat budovy, o nichž se jedná v projednávané věci a úmyslem žalovaného nebylo tyto nemovitosti koupit. To vyplývá především z výpovědi svědka JUDr. P. K., který nešťastně formuloval kupní smlouvu ze dne 12. 8. 2008, když, jak sám připustil, se při vyhotovení kupní smlouvy nechat zmást výpisem z katastru nemovitostí, který obsahuje všechny nemovitosti, včetně sporných. Nedostatek úmyslu žalovaného koupit sporné nemovitosti vyplývá z účastnické výpovědi Z. T. a svědecké výpovědi F. K.…Svědek F. K. i Z. T. ve svých výpovědích potvrdili, že žalovaný si prohlédl jako předmět koupě pouze objekty v usedlosti v obci Z., na více místech nebyli. Budovy, o které se v projednávané věci jedná, mají být vzdáleny přibližně 500 metrů od usedlosti. Je třeba vycházet i z textu kupní smlouvy ze dne 12. 8. 2008, kde v článku I. je odkaz na popis nemovitostí a jejich ocenění znaleckým posudkem J. M. ze dne 28. 7. 2008, č. 3018-036/08. V tomto znaleckém posudku není žádná zmínka o ocenění budov na pozemcích jiného vlastníka (tzv. sporných nemovitostí)…Žalovanému (se) nepodařilo prokázat, že měl v úmyslu zakoupit i sporné nemovitosti.“ Konečně odvolací soud vyložil, že „S ohledem na judikaturu vyšších soudů jsou určité pochybnosti, jak věc po právní stránce posoudit. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že žalobce neměl v úmyslu prodat sporné nemovitosti a žalovaný neprokázal úmysl tyto nemovitosti koupit a je pro (to) nutné kupní smlouvu, uzavřenou mezi účastníky dne 12. 8. 2008 v části, kterou byly prodávány předmětné budovy, posoudit jako právní úkon absolutně neplatný pro nedostatek vážnosti.“
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta obšírně koncipované dovolání, jehož přípustnost odvozuje z §237 odst. 1 písm. b) (dovolatel zde podrobně rozvádí, proč dovozuje přípustnost svého dovolání prostřednictvím tohoto zákonného ustanovení) o. s. ř., případně z §237 odst. 1 písm. c), uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., které rovněž podrobně vymezuje včetně odkazu na (podle něj) relevantní judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) a Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení s nařízením, aby věc projednal a rozhodl jiný senát, a pokud by byl zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena, aby dovolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu je ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné (k tomu srov. předchozí kasační rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2011, č.j. 30 Cdo 566/2011-290, a usnesení odvolacího soudu ze dne 16. května 2011, č.j. 18 Co 143/2010-301), a je i (jak bude rozvedeno níže) důvodné.
Ačkoliv dovolatel ve svém odvolání proti posledně vydanému rozsudku soudu prvního stupně na podporu své odvolací argumentace odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu mj. v otázce právního důsledku při jednání účastníků v omylu při uzavírání smlouvy o převodu nemovitosti (konkrétně na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1131/2000), odvolací soud se touto judikaturou vůbec nezabýval a v odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku pouze lakonicky uvedl, že „s ohledem na judikaturu vyšších soudů jsou určité pochybnosti, jak věc po právní stránce posoudit.“ Takový postoj odvolacího soudu je naprosto vzdálen představě předvídatelného rozhodování soudu v poměrech demokratického právního státu; Nejvyššímu soudu v takové situaci nezbývá nic jiného, než přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí, neboť již v důsledku tohoto pochybení byl naplněn dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Současně dovolací soud považuje za nezbytné připomenout následující notoriety.
Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04 (který je veřejnosti dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz), vyložil, že ke znakům právního státu totiž neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů. Judikoval dále, že z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá sice kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž ten požadavek, aby tato změna byla s ohledem na konkrétní okolnosti, jako je kupř. objektivní vývoj společenských podmínek dotýkající se daných skutkových situací (sp. zn. IV. ÚS 200/96), předvídatelná nebo případně nepředvídatelná změna výkladu v době jejího uskutečnění byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované (sp. zn. III. ÚS 470/97). Ústavní soud také zdůraznil, že pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující divergentní postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva.
Jestliže Nejvyšší soud coby vrcholný soudní orgán zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování ve věcech patřících do pravomocí soudů v občanském soudním řízení, je povinností nižších soudů naplňovat shora připomenutý požadavek ústavního principu předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání jednotného rozhodování ve skutkově obdobných případech i tím, že budou ve své rozhodovací činnosti důsledně reflektovat i judikaturu Nejvyššího soudu. V tomto směru lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007 (který je veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), ve kterém dovolací soud připomenul, že právní názory, které Nejvyšší soud zaujal v jiných právních věcech, nejsou sice ex lege právně závazné (aplikovatelné) na případy s obdobným skutkovým či právním základem, z nějž vzešel ten který jeho judikát, nelze však současně ztrácet ze zřetele, že došlo-li v soudní rozhodovací praxi při řešení určité materie k judikatornímu ustálení právního názoru, je z povahy věci nezbytné, aby soudy nižších stupňů tento judikatorní posun ve své rozhodovací praxi reflektovaly, a v případě, že takový právní názor nesdílejí, jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace (kriticky) konfrontovaly a seznatelným způsobem (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí) vyložily, proč, resp. z jakého (jakých) nosného (nosných) důvodu (důvodů) nebylo lze se ve věci s obdobným skutkovým či právním základem s předmětným judikátem ztotožnit. Případný - soudem nižšího stupně provedený - judikatorní odklon je tedy možný jen při realizované konfrontaci s dosud judikovaným (judikovanými) závěrem (závěry) a vyložením nosného (nosných) důvodu (důvodů), který (které) vedl(y) předmětný soud k odklonu od dosavadní judikatury; v opačném případě se zaujatý právní názor soudu nižšího stupně stává defektním a nepřezkoumatelným.
Pokud v posuzovaném případě dovolatel v odvolacím řízení na podporu své odvolací argumentace mj. odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1131/2000, ve kterém dovolací soud zaujal právní názor (jak je např. formulován s právní větou publikovanou v Automatizovaném systému právních informací – ASPI, vydávaným společností Wolters Kluwer ČR, a. s.), že pokud je vůle účastníků vyjádřená v obligatorně písemné smlouvě v rozporu s tím, co účastníci skutečně chtěli, jde o neshodu mezi vůlí a projevem, tj. omyl v projevu, a že smlouva i v takovém případě vznikla, nicméně se lze dovolat její relativní neplatnosti, přičemž odvolací soud tento judikovaný právní názor (od nějž dovolací soud nemá žádného důvodu se ani v tomto případě jakkoliv odchylovat) při meritorní rozhodování nereflektoval a zcela jej v odůvodnění svého rozhodnutí pominul, pochybil.
Pokud jde o skutkový stav věci, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel, je potřebné vyložit následující.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vycházel ze závěru, že se žalovanému „nepodařilo prokázat, že měl v úmyslu zakoupit i sporné nemovitosti.“ Tím ovšem zcela zaměnil význam a dosah důkazního břemene v posuzované věci. Žalovaný totiž neměl žádnou procesní povinnost prokazovat, že uvedenou smlouvou o převodu (i žalobou dotčených) nemovitostí vskutku uzavřel v úmyslu nabýt vlastnické právo k tomuto nemovitému majetku. Vždyť je přece v judikatuře ustáleným právním názorem, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníkovi řízení, který z existence těchto skutečností dovozuje příznivé právní důsledky: jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97 publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998). Zpochybňoval-li snad žalobce, že žalovaný neměl v úmyslu nabýt nemovitý majetek k předmětným budovám, bylo na něm, aby takové (pro rozhodnutí zásadně významné) tvrzení v řízení prokázal, nikoliv na žalovaném, aby na svou obranu zajišťoval důkazní prostředek s cílem prokázat, že písemnou smlouvu, kterou s žalobcem uzavřel, vskutku uzavřel v úmyslu v něm specifikovaný nemovitý majetek získat do svého vlastnictví. A i kdyby snad bylo prokázáno, že žalovaný takový úmysl při uzavírání předmětné smlouvy neměl, což v daném případě podle dovolacího soudu prokázáno nebylo (odvolacím soudem přijaté dílčí skutkové závěry a jejich následná sumarizace, jak jsou obsaženy v odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozsudku na str. 3 v posledním odstavci, jsou spíše spekulací, než důsledkem logických úvah plynoucích z postupu ve smyslu §132 o. s. ř.), bylo by nutné se v takovém případě vypořádat se situací řešenou v již shora připomenutém (odvolacím soudem ovšem zcela ponechaném bez povšimnutí) rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1131/2000, přičemž dovolací soud si dost dobře neumí představit, že by taková situace neměla být posuzována právě ve světle posledně připomenutého judikátu. V úvahu by snad přicházel toliko závěr, že oba účastníci simulovali daný právní úkon z hlediska rozsahu převáděného nemovitého majetku, ovšem pro takový závěr zde chybí skutkový podklad, když ani jeden z účastníků simulované (disimulované) jednání netvrdil.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 o. s. ř., věta za středníkem) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o. s. ř.). Vzhledem k délce trvání tohoto soudního sporu a nyní vyloženému právnímu názoru Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je zcela dostačující zrušit pouze dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátit k dalšímu řízení, když nebyly shledány podmínky pro postup dle §221 odst. 2 o. s. ř. (tj., aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát odvolacího soudu), jak navrhl dovolatel. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 4543/2009, k této problematice vyložil, že smyslem ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř. „odblokovat“ řízení zatížené neschopností soudu uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř. se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko. Je zřejmé, že v této věci podmínky pro aplikaci §221 odst. 2 o. s. ř. splněny nebyly, přičemž s ohledem na délku tohoto sporu by odvolací soud měl co nejdříve rozhodnout o podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro (odvolací) soud závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale o znovu o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. března 2013
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu