ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.686.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 686/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce F. D. , zastoupeného JUDr. Františkem Veselým, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 66, proti žalované Z. D. , zastoupené JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem se sídlem v Říčanech, Rooseveltova 101, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 19 C 185/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. června 2012, č.j. 23 Co 277/2010-187, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Hemelíka, CSc., advokáta se sídlem v Říčanech, Linkova 91.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným (v pořadí druhým) rozsudkem [poté, co jeho předcházející rozsudek ze dne 7. prosince 2010, č. j. 23 Co 277/2010-150, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 15. února 2012, č.j. 30 Cdo 1560/2011-173, a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení] potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. února 2010, č.j. 19 C 185/2006-144, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění účastníků, resp. (odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně – s ohledem na změnu žalobního petitu v odvolacím řízení – potvrdil ve znění), že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky, a to každý v rozsahu jedné ideální poloviny, označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatel ve svém dovolání ovšem [z pohledu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformuloval (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud při meritorním rozhodování a na podkladě své skutkové verze případu pak polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, případně poukazuje na procesní vady, jež podle jeho názoru zatěžují odvolací (prvoinstanční) řízení. Tím ovšem dovolatel nepřípustně v dovolání uplatňuje dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., k nimž ovšem při posuzování přípustnosti ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze přihlížet, jak je explicitně uvedeno v odst. 3 téhož paragrafu.
Nad rozsah výše uvedeného lze uvést, že skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, umožňovaly odvolacímu soudu přijmout právně kvalifikační závěr o tom, že dovolatel při uzavírání předmětné smlouvy o zúžení společného jmění manželů nejednal v duševní poruše, která by mu nedovolovala tento právní úkon ovládnout, jak je obsaženo v odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného rozsudku. Ostatně sám dovolatel ve svém dovolání uvádí, že „Je přirozené, že s odstupem tolika let nemůže žalobce jakkoli doložit, že se duševní poruch (a) projevila či neprojevila v den sepsání notářského zápisu, při jeho podpisu.“
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Výrok III. o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [§5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 21 % DPH (tj. o částku 1.113,- Kč). Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.413,- Kč je dovolatel povinen zaplatit žalované k rukám jejího advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 27. března 2013
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu