ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.702.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 702/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně B. Š., zastoupené Mgr. Petrem Křížákem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Purkyňova 6, adresa pro doručování Metodějova 1466/7, Praha 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 50/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2012, č. j. 22 Co 367/2012 - 109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy a škody, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 102/2002. Za nemajetkovou újmu požadovala zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč, za škodu spočívající v rozdílu ocenění nemovitosti podle prvního a posledního znaleckého posudku částku 1,077.237,- Kč, za ušlé nájemné z jedné id. poloviny nemovitosti částku 940.557,- Kč, a za náhradu nákladů na právní zastoupení před Ústavním soudem částku 10.000,- Kč. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku vyplatila žalobkyni částku 50.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2, rozsudkem ze dne 9. 2. 2012, č. j. 27 C 50/2010-72, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 39.000,- Kč na náhradě nemajetkové újmy (výrok I.), co do částky 653.354,- Kč řízení zastavil (výrok II.), zamítl žalobu o zaplacení částky 2,188.794,- Kč (výrok III.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti vyhovujícímu výroku o věci samé a proti výroku zastavení řízení (výrok I.), potvrdil zamítavý výrok o věci samé co do částky 1,248.237,- Kč (výrok II.), a zrušil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 940.557,- Kč.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně přisouzené výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která ve výsledku činila 88.875,- Kč za 7 let a 7 měsíců trvající řízení, neshledal důvod pro přiznání nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem, ani pro náhradu škody spočívající v rozdílu hodnot tržních cen jedné ideální poloviny vypořádávané nemovitosti v závislosti na ocenění nemovitosti podle prvního a posledního znaleckého posudku. Žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl až na základě pravomocného rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílu, proto bylo třeba vycházet z tržní ceny tohoto podílu v době skončení řízení, a není pochyb o tom, že žalobkyně nabyla do svého vlastnictví majetek v hodnotě, jak byla soudem zjištěna a stanovena, tedy její majetková sféra se ani nezvětšila ani nezmenšila a nelze v této souvislosti hovořit o vzniku škody. Ohledně nároku na ušlý zisk odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které směřovala pouze proti právnímu posouzení škody spočívající v rozdílu hodnot tržních cen vypořádávané nemovitosti v souvislosti s délkou soudního řízení. Dovolatelka spatřuje škodu v tom, že v důsledku délky řízení nehradila vypořádací podíl podle prvního či druhého znaleckého posudku, ale podle posudku třetího, přičemž cena nemovitosti stále vzrůstala. Jako příklad obdobný jí vzniklé škodě uvedla obchodování s cennými papíry (cílem je nakoupit v době, kdy je cena nižší, a prodat, když je cena vyšší, a tím generovat zisk), a nákup zboží za akční cenu. Dovolatelka si nechala zpracovat znalecký posudek, podle kterého jí vznikla škoda ve výši 1,077.237,- Kč, soudy však nahradily obsah znaleckého posudku vlastním názorem. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5252/2007. Navrhla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“ – a dovolání jako nepřípustné odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5252/2007, na nějž odkázala dovolatelka, na posuzovanou věc aplikovat nelze. V daném případě se jednalo o procesní situaci, kdy odvolací soud založil své zjištění ohledně částky bezdůvodného obohacení na jiné skutečnosti, než na znaleckém posudku, aniž by znalci uložil, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky apod., a tudíž vyšel ze skutkového zjištění, které nemělo podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). V posuzovaném případě však dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyni žádná škoda nevznikla, a tudíž její výši ani nezjišťoval. Nadto by se jednalo o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který sám o sobě přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Žalobkyně spatřuje otázku zásadního právního významu v tvrzení, zda škoda může spočívat i v tom, že v důsledku délky řízení vyplatila vypořádací podíl v částce vyšší, než by tomu bylo v případě, kdy by řízení trvalo přiměřenou dobu. Svoji škodu přitom přirovnává k obchodování s cennými papíry či k nákupu zboží za akční cenu.
V žalobkyní předložené otázce nelze spatřovat otázku zásadního právního významu, neboť její řešení odvolacím soudem zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, zejména rozsudku ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, ve kterém Nejvyšší soud s odkazem na rozsudek ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1208/2006, opakovaně uvedl, že rozdíl mezi skutečně vyplaceným podílem z vypořádaného BSM na základě rozhodnutí vydaného v řízení, v němž došlo k průtahům, a výší tohoto podílu, kterou by byl dovolatel povinen uhradit na základě rozhodnutí, bylo-li by vydáno bez průtahů v řízení, nemůže představovat škodu, a to z toho důvodu, že současně s cenou vypořádacího podílu stoupla i hodnota odpovídající polovině nemovitosti, kterou získal dovolatel (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1231/2012. Rozhodnutí v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 932/2011, „Vliv společenských a ekonomických vlivů na penězi vyjádřenou hodnotu předmětu soudního sporu je objektivní skutečností, aniž by však v případě, že jde o vývoj méně výhodný pro jednu stranu sporu, bylo možno dovodit vznik škody na její straně. Opačný závěr, že v případě ukončení vleklého sporu v okamžiku méně příznivém pro jednoho z účastníků, je stát povinen uhradit rozdíl mezi plněním přiznaným předchozím zrušeným rozsudkem a rozsudkem konečným, by umožňoval spekulantský přístup stran k vedení sporu.“. Závěr odvolacího soudu, že na straně žalobkyně ke vzniku škody nedošlo, je tedy plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Připodobňuje-li dovolatelka jí vzniklou škodu k obchodování s cennými papíry či k nákupu zboží za akční cenu, pak zřejmě míří k tvrzení, že jí ušel zisk, neboť získala-li by nemovitost do svého výlučného vlastnictví dříve za nižší cenu, mohla ji později prodat za cenu vyšší. V případě žalobkyně se však nemůže jednat ani o ušlý zisk, neboť takovéto hypotetické a neurčité tvrzení neodpovídá pojetí ušlého zisku, tak jak je upraven v hmotném právu. Růst cen nemovitostí je natolik proměnlivý faktor, že jej nelze při pravidelném běhu věcí očekávat, a tudíž nelze hovořit ani o ušlém zisku (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009). Zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přitom nelze přirovnávat ke koupi nemovitosti či jiné věci, neboť podstatou zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem je vypořádání vztahů mezi spoluvlastníky, kteří se mezi sebou nedokázali dohodnout, nikoliv výhodná koupě nemovitosti, jak si dovolatelka zřejmě představuje.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. června 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu