ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.715.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 715/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci nezletilého A. E. O. , zastoupeného pro řízení opatrovníkem Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, se sídlem v Brně, Šilingrovo náměstí 3/4, dítě matky S. E. O. , právně zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem v AK Ritter - Šťastný, se sídlem Olomouc, Riegrova 12, a otce R. E. O. , o úpravu práv a povinností rodičů k nezletilému , ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 38 Nc 8/2012, o dovolání matky proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 2012, č.j. 56 Co 681/2012-39, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. května 2012, č.j. 38 Nc 8/2012-31, zastavil řízení a nepřiznal České republice právo na náhradu nákladů řízení a také určil, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že matka pracuje v Itálii od roku 2005, zde má pronajatý byt, v němž žije s nezletilým A. Nezletilý A. navštěvuje v Itálii 2. stupeň střední školy, matka má povolení k pobytu v Itálii a také tam pracuje. Otec nezletilého je státním příslušníkem Marockého království, ale stejně jako matka, se zdržuje a pracuje v Itálii. Okresní soud na daný případ aplikoval nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003, které upravuje příslušnost a pravomoc ve všech věcech rodičovské zodpovědnosti. Podle kapitoly II. oddíl 2 článku 8 odst. 2 jsou soudy členského státu příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které v době podání žaloby má obvyklé bydliště na území tohoto členského státu. Ohledně výživného aplikoval soud prvního stupně nařízení Rady (ES) č. 44/2001, kdy podle kapitoly II oddíl 1 článku 5 bod 2., kdy osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována ve věcech výživného jen u soudu místa, kde má oprávněný k výživě bydliště anebo místo obvyklého pobytu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nezletilý A. žije s rodiči dlouhodobě v Italské republice, která je jeho obvyklým bydlištěm. Rozhodujícím kritériem příslušnosti (pravomoci) soudu je bydliště nezletilého dítěte, a proto soud České republiky nemá soudní příslušnost k řízení vyvolaným návrhem matky. Odkázal tak na ustanovení §103 a 104 odst. 1 o.s.ř. a vzhledem ke zjištěnému nedostatku podmínek toto řízení zastavil.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. září 2012, č.j. 56 Co 681/2012-39, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Ve svém odůvodnění odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně dovodil, že nezletilý A. má své obvyklé bydliště na území Italské republiky. Nadto uvedl, že návrh na úpravu rodičovské zodpovědnosti k nezletilému podala pouze matka a nijak nedoložila, že by tak učinila na základě dohody rodičů, že tedy i otec nezletilého souhlasí s tím, aby věc byla projednávána před soudy České republiky. Naopak, z jejího přípisu vyplývá, že spíše se k jednání otec nebude chtít dostavit a dále uvedla, že nezletilý A. je pouze registrován v centrální evidenci obyvatel s trvalým pobytem v O. a do České republiky většinou dojíždí na dobu, která není delší než 14 dní. Matka může pochopitelně subjektivně cítit, že jejím domovem je Česká republika, nicméně tento pocit nemůže přenášet na nezletilého A., který převážnou část svého dětství bydlel v Itálii. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně měl sice prohlásit svoji mezinárodní nepříslušnost, ale podle názoru odvolacího soudu není chybou, že tak učinil ve svém odůvodnění a ve výrokové části rozhodl o zastavení řízení.
Proti tomuto usnesení podala matka (dále jen „dovolatelka“) nezletilého včasné a řádné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, neboť měla za to, že oba dva soudy nesprávně posoudily příslušnost k projednání jejího návrhu. Dovolatelka má za to, že na případ měla být aplikována pravidla uvedená v zákoně č. 97/1963 Sb. Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 a č. 44/2001 jsou aplikovatelná, pokud se týkají státních příslušníků členských států Evropské Unie. Otec nezletilého však není státním příslušníkem žádného státu Evropské Unie a žádný ze států Evropské Unie nepovažuje za své obvyklé bydliště. Současně uvedla, že stanovisko otce, zda by souhlasil s projednáním před českými soudy, nebylo zjišťováno, a dále uvedla, že Českou republiku považuje za svůj domov, je jejím státním příslušníkem, čeština je jejím rodným jazykem a domnívá se, že by bylo spravedlivé, aby jí a jejímu synovi soudy poskytly právní ochranu, když jsou oba jejími státními příslušníky. V Itálii jsou pouze, protože tam má matka své pracovní povinnosti, a to podle ní není to, co má na mysli nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 a č. 44/2001 pod pojmem bydliště a místo obvyklého pobytu. Závěrem dodává, že se soudy dopustily procesní chyby, když ve výroku napadeného rozhodnutí nevyslovily svoji nepříslušnost a rozhodly jen o zastavení řízení.
K dovolání dovolatelky nebyla podána žádná písemná vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání proti označenému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, je ve smyslu §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustné, leč není důvodné.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 26. září 2012, tj. před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 - srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. - dále jen „o.s.ř.“).
Pravomoc civilních českých soudů ve věci dovolatelky je tak nezbytné posoudit podle nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „nařízení Brusel II bis“), které po přistoupení České republiky do EU vstoupilo v platnost i na území České republiky, a stalo se tak v České republice přímo použitelným právním předpisem EU, jenž má přednost před aplikací národního (českého) práva. I když pravomoc civilních českých soudů v řízení s cizím prvkem neboli tzv. mezinárodní příslušnost českých soudů může být primárně založena mezinárodní smlouvou (srov. §2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů), a to smlouvou dvoustrannou, nebo vícestrannou, Haagská úmluva o rodičovské zodpovědnosti a opatřené k ochraně dětí - s obdobným předmětem úpravy - se v daném případě nepoužije s ohledem na článek 52 odst. 2 této Úmluvy ve spojení s článkem 61 nařízení Brusel II bis. Dvoustranné smlouvy mezi členskými státy Evropské Unie se tak ve stejném předmětu úpravy neaplikují, neboť byly nahrazeny právě nařízením Brusel II bis.
Podle oddílu 2, článku 8 platí, že soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto státu.
Soudy obou stupňů rovněž správně vyložily pojem „obvyklé bydliště“ ve smyslu Nařízení Brusel II bis, s přihlédnutím k tomu, že ke dni zahájení řízení bydlel nezletilý A. s rodiči v Itálii, a to již od roku 2005, kdy navštěvuje tamní školu a jeho vyučovacím jazykem je italština a je zřejmé, že Itálie je těžištěm života nezletilého. Oba soudy tak postupovaly v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Jak je tedy z obsahu dovolacích námitek zřejmé, dovolatelka vycházela z opačné právní konstrukce reglementace soudní pravomoci nesprávně poukazující v daném případě na aplikaci zákona č. 97/1963 Sb. Z tohoto důvodu proto její dovolání nebylo shledáno opodstatněným, přičemž Nejvyšší soud může pro stručnost zcela odkázat na odůvodnění písemného vyhotovení napadeného usnesení, ve kterém odvolací soud zákonu odpovídajícím způsobem vyložil všechny relevantní otázky týkající se aplikace nařízení Brusel II bis. Právně významný není ani poukaz dovolatelky na státní příslušnost otce, která se váže k státu mimo Evropskou unii. Státní příslušnost lex patrie otce pro založení mezinárodní příslušnosti českého soudu, jako soudu členského státu Evropské unie, je nerozhodná, neboť ta, jak bylo výše vyloženo, se odvíjí od obvyklého pobytu dítěte. Státní příslušnost jako hraniční ukazatel obsažený ve vnitrostátních normách, včetně norem mezinárodního práva soukromého, by přicházela v úvahu pouze za užití čl. 14 nařízení Brusel II bis (tzv. zbytková příslušnost), jestliže by nebyla založena přednostně (jako v přezkoumávané věci) jiným ustanovením nařízení Brusel II bis.
Neprohlásil-li soud prvního stupně svoji mezinárodní nepříslušnost, jak vyžaduje čl. 17 nařízení Brusel II bis zatížil tím řízení vadou (§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.), která však neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výrok o prohlášení nepříslušnosti soudu je obligatorní náležitostí usnesení o zastavení řízení pro nedostatek mezinárodní příslušnosti soudu. Je totiž předpokladem závěru o nedostatku mezinárodní příslušnosti a soud tak dává najevo, že aplikuje bezprostředně a přímo účinný předpis (nařízení Brusel II bis); nicméně závěr, že soud prvního stupně zastavil řízení právě z důvodu neaplikace čl. 8 nařízení Brusel II bis (přičemž se z obsahu spisu nepodává závěr o možné aplikaci čl. 13 nařízení Brusel II bis zakládající příslušnost soudu na základě přítomnosti dítěte v daném členském státě) je zřejmý z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, ze kterého rovněž vycházel soud odvolací.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je správné; Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, věta před středníkem, §151 a §146 odst. 1 písm. a), věta před středníkem, o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu